19. února 2016

Čau ségra! - napsala Růžena Černíková

„Čau ségra. Prosím tě, je možný vyléčit srně zlomenou nohu?,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Čau. Co to máš zase za super otázku. Jsi na posedu?“

„Ne, už ne. Byl jsem tam přes den a právě že jsem viděl srnku se zlomenou nohou. Myslíš, že to jde vyléčit?“

Hlavou mi proletěla vzpomínka na hájenku strejdy a jeho velkou zahradu, ve které se čas od času zotavovalo nějaké zvíře. Jako děti jsme tak měli příležitost krmit malé koloušky. Mně zbyla krásná vzpomínka. Bratr má vážnější následky i v dospělosti.

„Ne, myslím, že se to vyléčit nedá. Teda hlavně proto, že když nejsi myslivec nebo lesník, nevíš jak ji vyléčit. A kromě toho srnu ve volné přírodě jen tak nechytíš. Ani se zlomenou nohou. Rozhodně bych to teda nezkoušela.“

„Už ji mám doma. V obýváku,“ odvětil stručně.

„Aha“, potřebovala jsem chvíli na rozmyšlenou. Co to řekl? Že má srnu doma?

„Jsi tam?“ přerušil mé úvahy.

„Jo, jsem. Jen si zkouším představit náš gauč v obýváku a na něm srnu… Jak jsi prosím tě chytil srnu, Vašku? A dotáhl ji do našeho bytu v druhém patře? Ty jsi fakt magor!“

„Nejsem. Na tom nic není. Stopoval jsem ji, dokud se nezačalo stmívat. Pak jsem jí normálně nadbíhal. Po půl hodině byla moje. Ale neboj, Růži, domů jsem ji odnesl až po setmění a v náručí. Určitě mě nikdo neviděl. Mně jí bylo líto.“

„Co na to máma?“

„Nic, není doma. Tak jak ji vyléčím tu nohu, ségra? Jí to fakt bolí. Kouká se tak nešťastně.“

„Ty vole, nevím. Nevím, jak se léčí srnkám nohy. Chceš vědět, co bych dělala já? Když by mi teda někdo dotáhl srnu do obýváku?“

„Proto ti volám. Chci vědět, co bys dělala s poraněnou srnou? Já bych jí vyrobil sádru, ale bojím se, že bych ji pak nenašel, abych sádru mohl zase sundat. A co srna se sádrou v lese? Nebo myslíš, že bych ji našel? Mě napadlo, že bych ji udělal i nějakej výběh a přespával u ní na posedu, ale…“

„Ježíš brácha, to nemůžeš,“ přerušila jsem ho. „Vím, že to myslíš dobře. Ale tohle se prostě nedělá. Vždyť jí pak ani nepřijme zpátky stádo. Bude smrdět člověkem. Postarat se o ni musí myslivec. Měl jsi zavolat myslivci a říct mu, že jsi našel srnu se zlomenou nohou, ale neměl jsi ji tahat domů. Ani sádru ji vyrobit nemůžeš. Navíc se sádra určitě nevyrábí z normální sádry, co máme doma. To ani nezkoušej.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Ach jo. Já nevím, já bych zavolala myslivce. Zkus Františka z Dolňacka, je prej v pohodě a hodnej. Zavoláš mu?“

Ozvalo se typické „Hmm, hmmm“. Takhle mručel, když se mu něco nelíbilo, ale současně zvažoval, jestli navrhnuté řešení přeci jenom nebude nejlepší cesta. „No jo, zavolám. A co mu mám teda přesně říct?“

„To, co mě, brácho. Že jsi našel srnu se zlomenou nohou a máš ji doma v obýváku, protože jsi jí chtěl pomoct. Nic jinýho.“

„Tak jo. A nestane se mi nic? Že jsem jako ukradl z lesa srnu…“

„Ne, myslím, že ne. Nikdo si nemůže myslet, že si někdo domů dotáhne živou srnu jen proto, aby ji mohl sežrat nebo založit vlastní chov. Neboj. Uvěří, že jsi jí chtěl pomoci. Vůbec bych se toho nebála. Tak mi pak ještě zavolej, jak to dopadlo a já ti když tak pomůžu, s čím bude potřeba, jo? A jsi hodnej. Fakt moc. Muselo to dát spoustu práce donést potají srnu domů. To je od tebe opravdu hezký.“

„Hmmm, hmmm. Tak já mu teda zavolám, ale srně vyrobím alespoň dlahu, aby tak netrpěla. Čau.“


Žádné komentáře:

Okomentovat