„Ahoj, Davide, co ty tady? Pojď dál!“ řekla jsem co nejvíc nahlas, aby to slyšel i Martin. Nejdříve přiběhla Kačenka. „Tohle je moje dcera, Kačka.“ Oznámila jsem Davidovi. „A tohle je Martin. Martine, David, kolega z práce.“ Pozdravili se, stiskli si ruku a Martin Davida pozval dál.
Když si sedli, zeptala jsem se, zda chtějí kafe nebo čaj. David poprosil o čaj, Martin kávu. Vytratila jsem se do kuchyně. Chvíli jsem stála, tupě zírala do tapet na zdi a snažila se zachytit jejich hovor z jídelny. Bavili se o práci. Nebyla jsem schopná si srovnat myšlenky. Co tady, sakra, dělá?
Uvařila jsem čaje a kafe pro Martina a na tácu to nesla do jídelny. Zrovna řešili zvýšené DPH a taky že budou ty volby. Martin si stěžoval na Kalouska. David vypadal, že ho to hrozně zajímá, ačkoli vím, že politiku nesnáší. Postavila jsem si ke stolu židli. Okamžitě přiběhla Kačenka a sedla si mi na klín. Martin se na ní zazubil a ona mu úsměv oplatila. David se ani nehnul. Překvapilo mě to. Tvrdil, že má děti rád. „Jsem tu jenom na chvíli, měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se u vás zastavím pro ten projekt novýho bytovýho domu na Florenci.“ otočil se na Martina. „Jsem si jistej, že by to tvoje šikovná Lenka přinesla zítra, ale takhle je to pro mě i pro ní daleko jednodušší.“
„To je jasný,“ odpověděl Martin klidně. „Taky nemám rád, když se Lenka tahá s těžkejma věcma. Minule sama donesla nový skříňky z Ikey, protože se jí nechtělo čekat, až se vrátím z práce.“
„To bych se totiž nedočkala.“ opáčila jsem a usmála se na Davida, jakože Martin je občas prostě příliš vytížnej.
„To znám, to mu nesmíš zazlívat. Taky mívám hodně práce. Člověk z něčeho prostě žít musí. Je taková doba. Všichni spěchaj.“
Mírně jsem se zachvěla. „Počkej, já zavřu to okno. Tak něco řeknu, když je mi zima, ne?“ Jemně mě pokáral Martin a šel zavřít okno. Najednou se stará. David se mi podíval do očí, Kačenku úplně ignoroval. Seskočila mi z klína a běžela za tátou. Vrátili se spolu a tentokrát si sedla na něj. Ano, s Kačkou si rozumí.
„A jak to vypadá u vás ve firmě letos s tím vánočním večírkem?“ optal se Martin. Nikdy ho tyhle věci přece nezajímaly. „Zařizuje to naše kolegyně, Milada. Asi to bude v jedné restauraci na Palmovce, moc dobře tam prý vaří. To jsi říkala ty, Leni, viď?“ Otočil se na mě David. „Jo jo, byla jsem tam tuhle na obědě s jedním klintem, jak jsme jim dělali tu izolaci a nový okna.“ řekla jsem. Jak si to, proboha, všechno pamatuje. Nehledě na to, že jsem ho tam příští týden chtěla vzít. Martin se pak ptal ještě na nějaký další věci, ale já jsem prostě vypla, takže se bavili hlavně oni dva. Kačenka spokojeně usínala tátovi na klíně.
Dopili jsme čaje a Martin kávu. David se zvedal k odchodu a omlouval se, že nám narušil večer. To nic, řekli jsme s Martinem nastejno. Martin mu přinesl krabici s projektem a když si David zavazoval tkaničky, podíval se na mě docela mile. Rozloučili se a já jsem šla s klíčema Davida doprovodit dolů. Chvíli bylo ticho.
„Nemohl jsem se tě dočkat. Nebrala jsi mi telefon a když jsem ti napsal esemesku, neodpověděla jsi. Co jsem měl dělat? Chybíš mi, Lenko, copak to nevidíš? Proč jsi proboha nezavolala?!“
„Neměla jsem čas. A pak... víš, já... nemůžu to dělat. Je na Kačku hodnej, když nic jinýho, má jí rád. A pak, nechci bejt sama. Nemůžu. Když se na něj podívám, je mi to blbý. První půl rok to šlo, ale teď nechci. Pochop to.“
Otočil se na mě smutnýma očima. Zoufalství. Čistý zoufalství. Stejný, jaký bylo v mejch očích. Otočil se, chtěl něco, říct, ale pak si to rozmyslel. Odešel a v blátě na kraji chodníku po něm zůstaly stopy.
Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Monika Obojková
Pro kurz Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Monika Obojková
