 |
| Foto: Valdemar Bednarz |
Žula je druh pohotovosti. Žula je nejvyšší pohotovost. Žádné vycházky, žádné opušťáky, nic. Když se pískne žula, musí stát rota s komplet výzbrojí na „buzerplace“ do pěti minut.
Poplachy jsou pískány často cvičně, někdy ovšem skutečně dojde k ostrým výjezdům na „pokrytí hraničního pásma“. To, když dostane útvar hlášku od „Pé-es-sáků“ o nějakém narušiteli.
Lepší je držet „kámen“. Tato měkčí pohotovost dává příležitost dostat se na vycházku. Příležitost dostává však jen hrstka vojáků. Spočítat se dají na prstech jedné ruky a v podstatě bez výjimky chodí na vycházku mazáci.
Fronta v ARMĚ je k nepřečkání. Mám v duchu vztek na pomalost prodavačky (více takových v armádě a prohrajeme každý boj, pomyslím si). Přeci jen už ví, jak to na pluku chodí. Základní heslo vojáka: Voják se stará, voják má. Svou starost řeším nákupem. Neposílám si pro své potřeby holuby, ani je nešikanuju vymáháním cigaret a jiných nezbytností.
Zkušení mazáci dávno ví téměř vše o chování svých velitelů, o tom, co si mohou vůči nim dovolit, kdy je atmosféra uvolněná, kdy je dusno a kdy je lépe držet hubu a krok, což bývá stav nejčastější. Jsem mazákem. Na rameni mám jednu frčku, ale mimo lepšího žoldu a faktu, že nemusím dělat rajóny, moc dalších výhod nevidím.
Konečně na mě přišla řada. Kupuju si krabičku startek, zubní pastu a dopisní papír. Spěch, nespěch, hned před vojenskou prodejnou si hladově zapaluju a loudavě mířím k budově prvního praporu.
„Teď už bych žulu stihl, teď už jo, už i zvuk alarmující píšťalky bych slyšel zřetelně,“ ujišťuju se, když přicházím ke vchodu v zadním traktu mohutné budovy. Opírám se o zeď, sundávám si z hlavy lodičku, zavírám oči a vychutnávám mocnými doušky kouř.
„Soudruhu svobodníku!“ ostrý hlas se mi zařízl do hlavy. „Co tady děláte?!“
„Jsem na cestě z ARMY na rotu soudruhu podplukovníku,“ hledím vyděšenýma očima na náčelníka štábu pluku. Subtilní postava, vždy naprosto vzorně upravená, všechny řemeny zapnuté přesně na správnou dírku, žádný rozepnutý knoflík. Čepice brigadýrka sedí na jeho malé hlavě jako na vzorové figuríně a boty se lesknou jako zrcadlo. Nejobávanější lampasák ze všech důstojníků pluku.
„Upravte se!“ velí podplukovník Dvořák. „Rozepnutý, bez lodičky, do nebe volající bordel!“ Dvořákovy oči mě jediným pohledem přejely od hlavy k patě. Před chvílí, při návratu z ARMY, jak jsem si zapaloval, jsem šlápl do bahnité kaluže a cákance špinavé vody mně znehodnotily jinak pečlivě vyleštěné kanady.
„Jméno! Z které jste jednotky?“ Dvořáka chytá okamžitý amok i kvůli malicherným prohřeškům vojáků.
„Svobodník Němec, první prapor, první rota, třetí četa,“ chrlím ze sebe naučenou větu.
„A co děláte zde, že nejste na výjezdu?“ pokračuje výhružný výslech. Rázem se mi udělalo lehce nevolno.
Fronta v ARMĚ je k nepřečkání. Mám v duchu vztek na pomalost prodavačky (více takových v armádě a prohrajeme každý boj, pomyslím si). Přeci jen už ví, jak to na pluku chodí. Základní heslo vojáka: Voják se stará, voják má. Svou starost řeším nákupem. Neposílám si pro své potřeby holuby, ani je nešikanuju vymáháním cigaret a jiných nezbytností.
Zkušení mazáci dávno ví téměř vše o chování svých velitelů, o tom, co si mohou vůči nim dovolit, kdy je atmosféra uvolněná, kdy je dusno a kdy je lépe držet hubu a krok, což bývá stav nejčastější. Jsem mazákem. Na rameni mám jednu frčku, ale mimo lepšího žoldu a faktu, že nemusím dělat rajóny, moc dalších výhod nevidím.
Konečně na mě přišla řada. Kupuju si krabičku startek, zubní pastu a dopisní papír. Spěch, nespěch, hned před vojenskou prodejnou si hladově zapaluju a loudavě mířím k budově prvního praporu.
„Teď už bych žulu stihl, teď už jo, už i zvuk alarmující píšťalky bych slyšel zřetelně,“ ujišťuju se, když přicházím ke vchodu v zadním traktu mohutné budovy. Opírám se o zeď, sundávám si z hlavy lodičku, zavírám oči a vychutnávám mocnými doušky kouř.
„Soudruhu svobodníku!“ ostrý hlas se mi zařízl do hlavy. „Co tady děláte?!“
„Jsem na cestě z ARMY na rotu soudruhu podplukovníku,“ hledím vyděšenýma očima na náčelníka štábu pluku. Subtilní postava, vždy naprosto vzorně upravená, všechny řemeny zapnuté přesně na správnou dírku, žádný rozepnutý knoflík. Čepice brigadýrka sedí na jeho malé hlavě jako na vzorové figuríně a boty se lesknou jako zrcadlo. Nejobávanější lampasák ze všech důstojníků pluku.
„Upravte se!“ velí podplukovník Dvořák. „Rozepnutý, bez lodičky, do nebe volající bordel!“ Dvořákovy oči mě jediným pohledem přejely od hlavy k patě. Před chvílí, při návratu z ARMY, jak jsem si zapaloval, jsem šlápl do bahnité kaluže a cákance špinavé vody mně znehodnotily jinak pečlivě vyleštěné kanady.
„Jméno! Z které jste jednotky?“ Dvořáka chytá okamžitý amok i kvůli malicherným prohřeškům vojáků.
„Svobodník Němec, první prapor, první rota, třetí četa,“ chrlím ze sebe naučenou větu.
„A co děláte zde, že nejste na výjezdu?“ pokračuje výhružný výslech. Rázem se mi udělalo lehce nevolno.
„Zatracená ARMA! Tak oni přeci jen pískli žulu.“
„Vy máte nějakou úlevu? Jste ve stavu nemocných? Ne? Tak jak je možné, že jste oslabil svou jednotku při ostrém výjezdu?“
„Vy máte nějakou úlevu? Jste ve stavu nemocných? Ne? Tak jak je možné, že jste oslabil svou jednotku při ostrém výjezdu?“
Nenalézám žádnou přijatelnou odpověď. Prostě jsem to riskl, a na malou chvíli si odskočil. Hnusná fronta byla příčinou, že se z pár minut stala skoro půlhodina. Dost na to, aby první rota byla v tuhle chvíli už v útrobách obrněných transportérů uhánějících k hranici se západním Německem. Prostě průser. Ten „hajzl“ si mě pěkně vychutnává. Jsem jednoznačně neupraveným svobodníkem, který právě hrubě porušil pravidla pro nejvyšší bojovou pohotovost. Pro podplukovníka Dvořáka jsem lacinou hříčkou. Skončilo to, jak jinak než exemplárním trestem sedmi ostrých a zákazem vycházek na tři měsíce.
„Mohlo být i hůř,“ říkal jsem si v tu chvíli.
To bylo před měsícem. Sedmidenní basu mám za sebou a teď ještě dvouměsíční vycházkový zarach.
Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být náhle podstatně líp! Na podvečerním rozdílení se udála úžasná věc. Z rozkazu velitele praporu byla právě vyčleněna malá jednotka, a to skupina šesti vojáků, kteří budou celý následující týden plně k dispozici organizačnímu štábu festivalu FIJO v Chebu. FIJO je mezinárodním festivalem dechových orchestrů mladých. Seznam letošních účastníků je parádní. Mimo Československé orchestry budou k vidění Rumuni, Maďaři, Poláci - ale pozor - také soubory z Rakouska, Lucemburska a špičkoví budou jistě Francouzi, kteří dorazí i s mažoretkami. A nejlepší na tom všem byl fakt, že jsem jedním z těch šesti vyvolených. Žádný budíček, rozcvička ani stavění do služeb. Každé ráno až o půl deváté se hlásit ve městě na štábu u Špalíčku, návrat do kasáren bez kontroly, dle potřeb štábu festivalu.
Jak jsme vzápětí zjistili, budeme mít rozličné úkoly. Od příprav prostor na Chebském hradě, přes pořadatelskou službu během programů na chebském náměstí, až po pomoc při zajišťování občerstvení (roznos piva, nealka a třeba guláše, řízků a klobásek účinkujícím i hostům). Ideální stav. Zvláště, když jsme se dozvěděli, že zrovna pro tyhle práce budeme rozděleni do dvojic. Každého z nás doplní nějaká dívka z chebského gymnázia. Vyvrcholením této príma brigády je příprava a realizace mohutného ohňostroje, který bude odpálen za kostelem sv. Mikuláše. Rachejtle budou létat tak, že rozzáří barevně oblohu nad Špalíčkem a vlastně nad celým Chebem, jako ještě nikdy dřív. To se ovšem odehraje až v sobotu. Samotný festival trvá čtyři dny a nyní budeme všichni teprve vše připravovat a ladit, aby diváci i účastníci měli dobrý pocit, že vše funguje k jejich spokojenosti, tak jak má. Tahle slova, známou to frázi kdejaké akce, však všichni od vedení festivalu berou vážně. Lépe makat zde, než denně absolvovat hnusné rozcvičky, politická školení mužstva a cvičná zakopávání se na Maškově - vojenském cvičáku hned vedle bývalého chebského letiště z dob druhé světové války.
Ve čtvrtek ráno mně přidělili gymnazistku. Až mně hlas začal přeskakovat rozčílením, aby nic nepokazil. Dívka, žákyně třetího ročníku, zřejmě uniformy moc nemiluje. Hledí na mě se značným despektem a mimoslovně dává najevo, že teda dobře, když už nás dali dohromady - ale drž se, mladý pane, ode mne dál.
„Ahoj. Jmenuju se Pavla,“ pravila, když ji kdosi ze štábu ke mně přistrčil.
„Já su Jirka. Moravák. Ahoj. Snad si budeme tykat, ne? Dyť já nejsu tak starý. Nebo vypadám?“
„Ne, to ne. Ale já se s vojclama moc nebavím. Nemám vojáky ráda,“ byla Pavla hned na úvod upřímná.
„Tak fajn, třeba zjistíš, že není voják jako voják.“
„Ty si teda fandíš!“
„Víš co, pojďme raději něco dělat. Máme se hlásit za chvíli na hradě,“ snažím se eliminovat neplodný rozhovor.
Odpoledne se situace docela mění. V podstatě už po obědě, který konzumujeme na Chebském hradě, začíná Pavla, měnit na vojáky základní služby názor. Tedy hlavně na mě. Ostatní mládenci v uniformách jaksi kašlou na přítomnost děvčat, neumí se ohlídat a jejich mluva se rovná kanálu. Jsou sprostí. Častují se mezi sebou vulgárními tituly a Pavla, která ten vodopád ostrých slov slyšela, je nakonec vděčná, že jí osud přiřkl mě, neboť ode mě taková slova nikdy nezazněla. Fakticky s úderem šesté večerní, už ji mám omotanou kolem prstu. Zdá se, že mě začíná mít ráda, že už se těší na další den, hlavně však na mě.
Jen co Pavla odešla domů, připojil jsem se k ostatním klukům. Ještě před návratem do kasáren jdeme společně na pivo. Dáváme každý tři kousky a kolem desáté se hlásíme dozorčímu na rotě. Kluci nad pivem v hospodě řešili právě uplynulý den. Měli plno siláckých řečí o těch gymnazistkách, a jak by jednu po druhé dostali a že někteří už k tomu mají i nakročeno.
Já se do obhroublého hovoru zapojuju spíše sporadicky. Ale i já mám hlavu plnou drobné blondýnky, se kterou jsem dnes trávil celý den.
Odpoledne do Chebu dorazila početná výprava z Francie. Samotný orchestr byl podobný všem ostatním orchestrům, ale zato mažoretky! To byla úžasná pastva pro oči. Děvčata museli vybírat na nějaké soutěži krásy. Jako jarní rozkvetlá louka. Krása. Všechna se vyrojila naráz na nádvoří Chebského hradu. Červené kostkované minisukně, přiléhavé halenky s volánky. Úžasně štíhlé dlouhé nohy, útlé pasy, famózní účesy, blondýnky i brunetky, roztomilé úsměvy. Všem nám poklesly čelisti. Pavla se náhle cítí opomíjená, ohrožená, a proto se usilovně snaží, abych se zase bavil s ní a nehleděl stále jen na množství velmi vyspělých „Červených Karkulek“.
„Ona asi žárlí?!“
To bylo před měsícem. Sedmidenní basu mám za sebou a teď ještě dvouměsíční vycházkový zarach.
Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být náhle podstatně líp! Na podvečerním rozdílení se udála úžasná věc. Z rozkazu velitele praporu byla právě vyčleněna malá jednotka, a to skupina šesti vojáků, kteří budou celý následující týden plně k dispozici organizačnímu štábu festivalu FIJO v Chebu. FIJO je mezinárodním festivalem dechových orchestrů mladých. Seznam letošních účastníků je parádní. Mimo Československé orchestry budou k vidění Rumuni, Maďaři, Poláci - ale pozor - také soubory z Rakouska, Lucemburska a špičkoví budou jistě Francouzi, kteří dorazí i s mažoretkami. A nejlepší na tom všem byl fakt, že jsem jedním z těch šesti vyvolených. Žádný budíček, rozcvička ani stavění do služeb. Každé ráno až o půl deváté se hlásit ve městě na štábu u Špalíčku, návrat do kasáren bez kontroly, dle potřeb štábu festivalu.
Jak jsme vzápětí zjistili, budeme mít rozličné úkoly. Od příprav prostor na Chebském hradě, přes pořadatelskou službu během programů na chebském náměstí, až po pomoc při zajišťování občerstvení (roznos piva, nealka a třeba guláše, řízků a klobásek účinkujícím i hostům). Ideální stav. Zvláště, když jsme se dozvěděli, že zrovna pro tyhle práce budeme rozděleni do dvojic. Každého z nás doplní nějaká dívka z chebského gymnázia. Vyvrcholením této príma brigády je příprava a realizace mohutného ohňostroje, který bude odpálen za kostelem sv. Mikuláše. Rachejtle budou létat tak, že rozzáří barevně oblohu nad Špalíčkem a vlastně nad celým Chebem, jako ještě nikdy dřív. To se ovšem odehraje až v sobotu. Samotný festival trvá čtyři dny a nyní budeme všichni teprve vše připravovat a ladit, aby diváci i účastníci měli dobrý pocit, že vše funguje k jejich spokojenosti, tak jak má. Tahle slova, známou to frázi kdejaké akce, však všichni od vedení festivalu berou vážně. Lépe makat zde, než denně absolvovat hnusné rozcvičky, politická školení mužstva a cvičná zakopávání se na Maškově - vojenském cvičáku hned vedle bývalého chebského letiště z dob druhé světové války.
Ve čtvrtek ráno mně přidělili gymnazistku. Až mně hlas začal přeskakovat rozčílením, aby nic nepokazil. Dívka, žákyně třetího ročníku, zřejmě uniformy moc nemiluje. Hledí na mě se značným despektem a mimoslovně dává najevo, že teda dobře, když už nás dali dohromady - ale drž se, mladý pane, ode mne dál.
„Ahoj. Jmenuju se Pavla,“ pravila, když ji kdosi ze štábu ke mně přistrčil.
„Já su Jirka. Moravák. Ahoj. Snad si budeme tykat, ne? Dyť já nejsu tak starý. Nebo vypadám?“
„Ne, to ne. Ale já se s vojclama moc nebavím. Nemám vojáky ráda,“ byla Pavla hned na úvod upřímná.
„Tak fajn, třeba zjistíš, že není voják jako voják.“
„Ty si teda fandíš!“
„Víš co, pojďme raději něco dělat. Máme se hlásit za chvíli na hradě,“ snažím se eliminovat neplodný rozhovor.
Odpoledne se situace docela mění. V podstatě už po obědě, který konzumujeme na Chebském hradě, začíná Pavla, měnit na vojáky základní služby názor. Tedy hlavně na mě. Ostatní mládenci v uniformách jaksi kašlou na přítomnost děvčat, neumí se ohlídat a jejich mluva se rovná kanálu. Jsou sprostí. Častují se mezi sebou vulgárními tituly a Pavla, která ten vodopád ostrých slov slyšela, je nakonec vděčná, že jí osud přiřkl mě, neboť ode mě taková slova nikdy nezazněla. Fakticky s úderem šesté večerní, už ji mám omotanou kolem prstu. Zdá se, že mě začíná mít ráda, že už se těší na další den, hlavně však na mě.
Jen co Pavla odešla domů, připojil jsem se k ostatním klukům. Ještě před návratem do kasáren jdeme společně na pivo. Dáváme každý tři kousky a kolem desáté se hlásíme dozorčímu na rotě. Kluci nad pivem v hospodě řešili právě uplynulý den. Měli plno siláckých řečí o těch gymnazistkách, a jak by jednu po druhé dostali a že někteří už k tomu mají i nakročeno.
Já se do obhroublého hovoru zapojuju spíše sporadicky. Ale i já mám hlavu plnou drobné blondýnky, se kterou jsem dnes trávil celý den.
Odpoledne do Chebu dorazila početná výprava z Francie. Samotný orchestr byl podobný všem ostatním orchestrům, ale zato mažoretky! To byla úžasná pastva pro oči. Děvčata museli vybírat na nějaké soutěži krásy. Jako jarní rozkvetlá louka. Krása. Všechna se vyrojila naráz na nádvoří Chebského hradu. Červené kostkované minisukně, přiléhavé halenky s volánky. Úžasně štíhlé dlouhé nohy, útlé pasy, famózní účesy, blondýnky i brunetky, roztomilé úsměvy. Všem nám poklesly čelisti. Pavla se náhle cítí opomíjená, ohrožená, a proto se usilovně snaží, abych se zase bavil s ní a nehleděl stále jen na množství velmi vyspělých „Červených Karkulek“.
„Ona asi žárlí?!“
Tohle zjištění mě potěšilo.
V pátek jsme ještě spolu. Běháme mezi stoly, roznášíme občerstvení. Polákům děláme odpoledne hostesky. Nezastavujeme se až do večera. Oba toužíme být chvíli spolu někde sami, ale nabitý program nám žádný oddych nedovoluje. Program končí až kolem desáté večer a jsme tak utahaní a zmoření, že se jen loučíme a prcháme do svých postelí.
Sobotní program je nejnabitější. Dopoledne defilují jednotlivé soubory po chebském náměstí. Dav diváků lemuje široký pruh náměstí od Špalíčku směrem nahoru a vojáci naší roty, spolu s kluky od PS a řadou civilních brigádníků drží po obou stranách náměstí dlouhá lana, aby bránili lidem vstupovat do trasy pochodujících kapel. Já, stejně jako ostatní, z té parády moc nemám. Příkaz z ranní porady zněl jasně. Nikomu z diváků nedovolit, aby nějak narušil program. Děvčata tou dobou kmitají opět na nádvoří hradu.
Ani odpoledne se nenašla chvilka pro Pavlu a mou maličkost. Vlastně našla. Byla to jen mini chvilka. V ní jsme si stihli slíbit, že se dnes, hned po skončení programu setkáme i když už bude pozdní večer. Pavla to rande nazvala doprovodem domů. Já však doufám, že než ji předám domovním dveřím, dojde ještě k něčemu víc, než jen k únavné chůzi z centra města.
Odpoledne jsme, byli přiděleni dvěma armádním pyrotechnikům.
Zřejmě už z minulých ročníků Fija měli pyrotechnici vyzkoušené stanoviště, odkud se ohňostroj bude pálit. Za kostelem svatého Mikuláše je příhodný rovný plac. Nejdřív travnatý pruh přiléhající ke zdi kostela, pak dlážděný chodník lemovaný zděnou zídkou a za ní už travnatý svah, jehož úpatím vede silnice, řada činžovních domů, za nimiž teče Ohře. Po obědě jsme se sešli za kostelem, a protože ještě nepřijelo auto s municí, sesedli jsme se zatím do kruhu, jako kolem táboráku. I takový odpočinek nám přišel vhod.
Šimon Beňo, tak se jmenuje jeden z pyrotechniků, nás začal bavit a jako kouzelník z klobouku vytahoval jednu pyrotechnickou historku za druhou. Evidentně ho baví „machrovat“ před vojáky. Nikdo z vděčně naslouchajících ani na vteřinu nepochybuje o tom, že máme co do činění s odborníky.
Kolem třetí dostáváme hlášení vysílačkou, že auto už je na cestě a první část nákladu bude složena přímo na náměstí. Tam se bude instalovat na jeden z domů rámová konstrukce. Ta má na sobě již přichystán velikánský nápis FIJO 1974. Až večer vše vypukne, bude před nadšenými diváky z téhle konstrukce pršet „zlatý déšť“ s tímto názvem.
V pátek jsme ještě spolu. Běháme mezi stoly, roznášíme občerstvení. Polákům děláme odpoledne hostesky. Nezastavujeme se až do večera. Oba toužíme být chvíli spolu někde sami, ale nabitý program nám žádný oddych nedovoluje. Program končí až kolem desáté večer a jsme tak utahaní a zmoření, že se jen loučíme a prcháme do svých postelí.
Sobotní program je nejnabitější. Dopoledne defilují jednotlivé soubory po chebském náměstí. Dav diváků lemuje široký pruh náměstí od Špalíčku směrem nahoru a vojáci naší roty, spolu s kluky od PS a řadou civilních brigádníků drží po obou stranách náměstí dlouhá lana, aby bránili lidem vstupovat do trasy pochodujících kapel. Já, stejně jako ostatní, z té parády moc nemám. Příkaz z ranní porady zněl jasně. Nikomu z diváků nedovolit, aby nějak narušil program. Děvčata tou dobou kmitají opět na nádvoří hradu.
Ani odpoledne se nenašla chvilka pro Pavlu a mou maličkost. Vlastně našla. Byla to jen mini chvilka. V ní jsme si stihli slíbit, že se dnes, hned po skončení programu setkáme i když už bude pozdní večer. Pavla to rande nazvala doprovodem domů. Já však doufám, že než ji předám domovním dveřím, dojde ještě k něčemu víc, než jen k únavné chůzi z centra města.
Odpoledne jsme, byli přiděleni dvěma armádním pyrotechnikům.
Zřejmě už z minulých ročníků Fija měli pyrotechnici vyzkoušené stanoviště, odkud se ohňostroj bude pálit. Za kostelem svatého Mikuláše je příhodný rovný plac. Nejdřív travnatý pruh přiléhající ke zdi kostela, pak dlážděný chodník lemovaný zděnou zídkou a za ní už travnatý svah, jehož úpatím vede silnice, řada činžovních domů, za nimiž teče Ohře. Po obědě jsme se sešli za kostelem, a protože ještě nepřijelo auto s municí, sesedli jsme se zatím do kruhu, jako kolem táboráku. I takový odpočinek nám přišel vhod.
Šimon Beňo, tak se jmenuje jeden z pyrotechniků, nás začal bavit a jako kouzelník z klobouku vytahoval jednu pyrotechnickou historku za druhou. Evidentně ho baví „machrovat“ před vojáky. Nikdo z vděčně naslouchajících ani na vteřinu nepochybuje o tom, že máme co do činění s odborníky.
Kolem třetí dostáváme hlášení vysílačkou, že auto už je na cestě a první část nákladu bude složena přímo na náměstí. Tam se bude instalovat na jeden z domů rámová konstrukce. Ta má na sobě již přichystán velikánský nápis FIJO 1974. Až večer vše vypukne, bude před nadšenými diváky z téhle konstrukce pršet „zlatý déšť“ s tímto názvem.
U sebe nahoře, hned pod ohromnými gotickými okny kostela, si pyrotechnik nechává tři kluky a nás zbylé, poslal za zídku na mírný travnatý svah pod ní. Úkol máme celkem jasný. Vybrali jsme si kousky vhodného terénu, na něj začínáme instalovat stojany pro vystřelování světlic. Rámy jsou celkem jednoduché konstrukce. Ve dvou řadách pod sebou trčí z dřevěných desek vždy po dvaceti očkách. Do nich se budou zasunovat světlice, připevněné na dlouhých tlustých špejlích. Konstrukce složitá není, a tak je po půl hodině vše nachystáno. Ohromná hromada ohňostrůjné munice je mezitím složena na chodník vedle zídky.
Jožo, se svými pomocníky, zbudoval kousek od kostelní zdi odpaliště pro razantnější nálože. Vykopali taková jakoby hnízda, do kterých umístili asi patnáct centimetrů široké roury mířící jako protiletadlová děla k nebesům. Prý jsou tyhle rachejtle z kategorie nejvyšší třídy pyrotechnické munice. Také těchto odpališť bylo více. Až ohňostroj začne, bude jediným úkolem vojáků neustále doplňovat novou munici, a to jak do rourových hmoždířů, tak zasouvat nové světlice do ramp pod zídkou. Průběh součinnosti jsme si před setměním cvičně vyzkoušeli. Důležitá byla perfektní koordinace. Každý z nás pod zídkou měl na starosti jednu rampu, nebo hnízdo a po vystřelení nálože musel vždy urychleně rampu či hnízdo doplnit novou municí. Pyrotechnici zatím budou přecházet k dalším stanovištím a zapálenou pochodní uvádět v aktivitu krátké zápalné šňůry světlic nebo mohutných koulí z hnízd u paty kostela.
Konečně se setmělo. Z informace vysílačkou jsme věděli, že slavnostní nápis FIJO už uvádí v nadšený jásot celé náměstí. Také hvízdavý zvuk svítících koulí byl slyšet docela zřetelně. Všichni už jsme stáli připraveni na svých místech, první várka střel čekala na svou cestu vzhůru.
„Pal!“ zaznělo od kostela a Šimon vykročil se zapálenou fakulí kolem první rampy a světlice. Jedna za druhou vzlétaly nad chebské střechy. Jen co odfrčela první várka mých střel, začal jsem rychle vsouvat do kovových ok další světlice.
Náhle se ozval ohlušující výbuch. Byl jsem na vojně už více jak rok, ale takovou explozi jsem ještě nezažil – řečeno vojenskou hantýrkou to byla pořádná prda. Nechápal jsem v prvním momentě, co se stalo a tak, jak jsem byl z výcviku naučený, hodil jsem sebou na zem, rukama si kryl hlavu a několik vteřin snad ani nedýchal. Stále se ozývaly detonace, tříštivý rachot skla, celý prostor odpališť zahalovala nepředstavitelná koncentrace štiplavého dýmu. Opatrně jsem zvedl hlavu, když vtom se mi těsně vedle ohnutého lokte levé ruky zabořil do půdy dvaceticentimetrový šroubovák. Dva centimetry a mohlo být všechno jinak. Mohl jsem mít rozdrcený loketní kloub. Tahle varianta mě minula skutečně jen o fous.
Postavil jsem se a ani nemusel pátrat po příčině výbuchu. I s ostatními kluky jsem se rychle přesunul nahoru. Přeskočil zídku a spatřili spoušť, kterou detonace napáchala.
Náklaďák s pyrotechnickou municí byl naložený až po střechu. Vždyť taky tenhle ohňostroj měl být tím největším v dosavadní historii festivalu. Ohromná hromada náloží, vyložená z vojenského auta, dosahovala až do pasu. Roztřídili munici a odnesli pod zídku i všechny světlice na špejlích, které patřily do ramp. I tak bylo na chodníku za svatým Mikulášem přichystáno nebývalé množství náloží do hmoždířů. Bůhví proč tenhle provizorní muničák nikdo nepřikryl alespoň nějakou plachtou, stříškou, prostě nějakým krytem.
Tak se stalo, že jedné ze světlic se ve vzduchu asi udělalo nevolno velmi záhy a aniž počkala na svůj „nebeský rozprsk“ vrátila se rychle na zem a to rovnou do odkryté hromady velikých koulí. V ní teprve roztrhla své tělo a jako správná rozbuška během okamžiku přivedla k mohutnému výbuchu celou hromadu. Ohňostroj, který měl trvat více jak půl hodiny, skončil za minutu. Svatý Mikuláš přišel nejmíň o tři vysoká gotická vitrážová okna, výbuch rozmetal dlažbu chodníku, poškodil i zídku. Na cucky byla roztrhána údržbářská kožená brašna, jejíž obsah v podobě kladiva, kleští a šroubováků, včetně různých šroubků a matiček pokropil okolí jako střepiny z miny.
Jožo se potácel tou spouští a vykřikoval jakési nesrozumitelné rozkazy. Uličkou od Špalíčku se za kostel tlačila masa zvědavců. Také ze silnice pod travnatým svahem se nahoru k rozestavěným rampám, které byly stále plně naložené neodpálenými světlicemi, rozběhla skupina zvědavců.
„Zažeňte ty lidi a sesbírejte všechno, co tam zbylo!“ zařval Šimon.
Jožo, se svými pomocníky, zbudoval kousek od kostelní zdi odpaliště pro razantnější nálože. Vykopali taková jakoby hnízda, do kterých umístili asi patnáct centimetrů široké roury mířící jako protiletadlová děla k nebesům. Prý jsou tyhle rachejtle z kategorie nejvyšší třídy pyrotechnické munice. Také těchto odpališť bylo více. Až ohňostroj začne, bude jediným úkolem vojáků neustále doplňovat novou munici, a to jak do rourových hmoždířů, tak zasouvat nové světlice do ramp pod zídkou. Průběh součinnosti jsme si před setměním cvičně vyzkoušeli. Důležitá byla perfektní koordinace. Každý z nás pod zídkou měl na starosti jednu rampu, nebo hnízdo a po vystřelení nálože musel vždy urychleně rampu či hnízdo doplnit novou municí. Pyrotechnici zatím budou přecházet k dalším stanovištím a zapálenou pochodní uvádět v aktivitu krátké zápalné šňůry světlic nebo mohutných koulí z hnízd u paty kostela.
Konečně se setmělo. Z informace vysílačkou jsme věděli, že slavnostní nápis FIJO už uvádí v nadšený jásot celé náměstí. Také hvízdavý zvuk svítících koulí byl slyšet docela zřetelně. Všichni už jsme stáli připraveni na svých místech, první várka střel čekala na svou cestu vzhůru.
„Pal!“ zaznělo od kostela a Šimon vykročil se zapálenou fakulí kolem první rampy a světlice. Jedna za druhou vzlétaly nad chebské střechy. Jen co odfrčela první várka mých střel, začal jsem rychle vsouvat do kovových ok další světlice.
Náhle se ozval ohlušující výbuch. Byl jsem na vojně už více jak rok, ale takovou explozi jsem ještě nezažil – řečeno vojenskou hantýrkou to byla pořádná prda. Nechápal jsem v prvním momentě, co se stalo a tak, jak jsem byl z výcviku naučený, hodil jsem sebou na zem, rukama si kryl hlavu a několik vteřin snad ani nedýchal. Stále se ozývaly detonace, tříštivý rachot skla, celý prostor odpališť zahalovala nepředstavitelná koncentrace štiplavého dýmu. Opatrně jsem zvedl hlavu, když vtom se mi těsně vedle ohnutého lokte levé ruky zabořil do půdy dvaceticentimetrový šroubovák. Dva centimetry a mohlo být všechno jinak. Mohl jsem mít rozdrcený loketní kloub. Tahle varianta mě minula skutečně jen o fous.
Postavil jsem se a ani nemusel pátrat po příčině výbuchu. I s ostatními kluky jsem se rychle přesunul nahoru. Přeskočil zídku a spatřili spoušť, kterou detonace napáchala.
Náklaďák s pyrotechnickou municí byl naložený až po střechu. Vždyť taky tenhle ohňostroj měl být tím největším v dosavadní historii festivalu. Ohromná hromada náloží, vyložená z vojenského auta, dosahovala až do pasu. Roztřídili munici a odnesli pod zídku i všechny světlice na špejlích, které patřily do ramp. I tak bylo na chodníku za svatým Mikulášem přichystáno nebývalé množství náloží do hmoždířů. Bůhví proč tenhle provizorní muničák nikdo nepřikryl alespoň nějakou plachtou, stříškou, prostě nějakým krytem.
Tak se stalo, že jedné ze světlic se ve vzduchu asi udělalo nevolno velmi záhy a aniž počkala na svůj „nebeský rozprsk“ vrátila se rychle na zem a to rovnou do odkryté hromady velikých koulí. V ní teprve roztrhla své tělo a jako správná rozbuška během okamžiku přivedla k mohutnému výbuchu celou hromadu. Ohňostroj, který měl trvat více jak půl hodiny, skončil za minutu. Svatý Mikuláš přišel nejmíň o tři vysoká gotická vitrážová okna, výbuch rozmetal dlažbu chodníku, poškodil i zídku. Na cucky byla roztrhána údržbářská kožená brašna, jejíž obsah v podobě kladiva, kleští a šroubováků, včetně různých šroubků a matiček pokropil okolí jako střepiny z miny.
Jožo se potácel tou spouští a vykřikoval jakési nesrozumitelné rozkazy. Uličkou od Špalíčku se za kostel tlačila masa zvědavců. Také ze silnice pod travnatým svahem se nahoru k rozestavěným rampám, které byly stále plně naložené neodpálenými světlicemi, rozběhla skupina zvědavců.
„Zažeňte ty lidi a sesbírejte všechno, co tam zbylo!“ zařval Šimon.
Pokyn jsem pochopil ihned. Vojáci, kteří byli se mnou u ramp, křikem odháněli nájezdníky a já urychleně vytahoval z ramp jednu světlici za druhou. Stačil jsem obejít během pár vteřin obě naložené rampy, ta třetí byla prázdná. S náručí plnou až pod bradu jsem se opatrně sunul nahoru. Světlice si položil na rantl zídky, přelezl ji, světlice znovu nabral jako otep roští a šel k Šimonovi.
„To je všechno, co tam zbylo. Kam to mám dát?“
„To je všechno, co tam zbylo. Kam to mám dát?“
Šimon, který už zřejmě, stejně jako Jožo, tušil, že se oba dostali do velikého maléru, nebyl ve stavu reálného uvažování. Na jasně položenou otázku neodpověděl. Místo toho celou náruč nevypálených světlic vzal a jako smyslů zbavený ji hodil do hromady zbytků voskovaných tuhých obalů od petard hořících na rozmláceném chodníku. Jestli si myslel, že jsem mu dal jen prázdné papírové trubice se špejlemi, nikdo neví.
Světlice, kterým se postupně začaly zapalovat odpalovací šňůry, vylétaly jedna za druhou ovšem nikoli vertikálním směrem vzhůru k nebi, ale kopírovaly terén chodníku a začaly vlétat do davu lidí, kteří se tlačili v úzkém hrdle uličky ústící do prostoru za kostelem. To, že se dav nedostal dál, bylo díky několika příslušníkům veřejné bezpečnosti a pár vojákům, kteří vytvořili kordon a bránili zvědavcům v dalším postupu. Pochopitelně nastala divoká mela. Lidé v první linii začali zděšeně ječet, chtěli zpátky, nic netušící zvědavci však i nadále vyvíjeli zezadu tlak.
Světlice, kterým se postupně začaly zapalovat odpalovací šňůry, vylétaly jedna za druhou ovšem nikoli vertikálním směrem vzhůru k nebi, ale kopírovaly terén chodníku a začaly vlétat do davu lidí, kteří se tlačili v úzkém hrdle uličky ústící do prostoru za kostelem. To, že se dav nedostal dál, bylo díky několika příslušníkům veřejné bezpečnosti a pár vojákům, kteří vytvořili kordon a bránili zvědavcům v dalším postupu. Pochopitelně nastala divoká mela. Lidé v první linii začali zděšeně ječet, chtěli zpátky, nic netušící zvědavci však i nadále vyvíjeli zezadu tlak.
Několik světlic si zamířilo souběžně se zídkou kolem chodníku a po kontaktu s ní změnily směr a zamířily jako kaťuše pod úhlem asi pětačtyřiceti stupňů nahoru. Dvě se trefily do okna soukromého bytu, rozbily květináče a skončily v náruči nějaké starší paní. Vojáci se později dozvěděli, že paní dostala infarkt. Řada diváků dole byla více či méně zraněna, popálena. Prostě byl to děs. Pochopitelně, že program toho dne byl tímto aktem vyčerpán.
Chvatně jsme uklízeli, co se uklidit dalo. Na jednu haldu odnesli světlice, doposud uložené v dřevěném regálu pod zídkou, posbírali nářadí, dohledali kladivo, kleště a zbytky kožené brašny. Vše co bylo odloženo na zídce, bylo zničené. Roztrhané na cucky byly čepice vojáků i brigadýrky pohraničníků.
Unavení a špinaví, jako by jsme se vraceli z fronty, jsme byli propuštěni. Já měl domluvenou schůzku s Pavlou u vinárny Fortuna. Do dohodnutého času chyběla ještě asi půlhodina. Sedl jsem tedy s klukama do hospody a u piva probírali právě odžité drama. Smáli jsme se svým potrhaným a špinavým stejnokrojům, umazaným obličejům. Pro důkaz přítomnosti u výbuchu se odmítli umýt s tím, že takto dorazme do kasáren. Zatímco ostatní zůstali u dalšího pivka, já se zvedl a zamířil k Fortuně.
Pavla už tam byla.
„Jirko! To teda bylo něco! Já měla takový strach! Co se vlastně stalo?“ Pavla se vytáhla na špičky, a jak moc jsem to nečekal, tak moc mě potěšilo, že mi dala úlevnou pusu.
„Bouchlo jim to, umělcům,“ odpověděl jsem na adresu pyrotechniků. „Měli na začátku plno řečí, machrovali před námi, co všechno už mají za sebou.“
„A tak co se vlastně stalo?“ dotazovala se Pavla znovu.
Chvatně jsme uklízeli, co se uklidit dalo. Na jednu haldu odnesli světlice, doposud uložené v dřevěném regálu pod zídkou, posbírali nářadí, dohledali kladivo, kleště a zbytky kožené brašny. Vše co bylo odloženo na zídce, bylo zničené. Roztrhané na cucky byly čepice vojáků i brigadýrky pohraničníků.
Unavení a špinaví, jako by jsme se vraceli z fronty, jsme byli propuštěni. Já měl domluvenou schůzku s Pavlou u vinárny Fortuna. Do dohodnutého času chyběla ještě asi půlhodina. Sedl jsem tedy s klukama do hospody a u piva probírali právě odžité drama. Smáli jsme se svým potrhaným a špinavým stejnokrojům, umazaným obličejům. Pro důkaz přítomnosti u výbuchu se odmítli umýt s tím, že takto dorazme do kasáren. Zatímco ostatní zůstali u dalšího pivka, já se zvedl a zamířil k Fortuně.
Pavla už tam byla.
„Jirko! To teda bylo něco! Já měla takový strach! Co se vlastně stalo?“ Pavla se vytáhla na špičky, a jak moc jsem to nečekal, tak moc mě potěšilo, že mi dala úlevnou pusu.
„Bouchlo jim to, umělcům,“ odpověděl jsem na adresu pyrotechniků. „Měli na začátku plno řečí, machrovali před námi, co všechno už mají za sebou.“
„A tak co se vlastně stalo?“ dotazovala se Pavla znovu.
Za pomalé chůze k chebskému vlakovému nádraží, u kterého Pavla bydlela, jsem jí úspornými větami vypověděl o hrůze za kostelem.
„Je to průser a asi jej ti dva odskáčou. Největším malérem jsou asi ta vytlučená gotická kostelní okna. Jen oprava bude stát tisíce, možná víc. Štěstí, že nikdo nezařval.“
„Hlavně, že tobě se nic nestalo. Ani nevíš, jak moc jsem tomu ráda,“ řekla Pavla a vzala mě za ruku. Já se k Pavle přitiskl, objal ji kolem ramen a ona si zahákla palec za opasek na mém boku. Asi dvakrát, možná třikrát jsme se zastavili v přítmí činžovních domů a věnovali se líbání. Krásný, a s ohledem na předešlý prožitek, i úlevný proces. Bylo nám spolu dobře.
„Pusť, už jsem doma,“ vysmekla se mi z objetí.
„Je to průser a asi jej ti dva odskáčou. Největším malérem jsou asi ta vytlučená gotická kostelní okna. Jen oprava bude stát tisíce, možná víc. Štěstí, že nikdo nezařval.“
„Hlavně, že tobě se nic nestalo. Ani nevíš, jak moc jsem tomu ráda,“ řekla Pavla a vzala mě za ruku. Já se k Pavle přitiskl, objal ji kolem ramen a ona si zahákla palec za opasek na mém boku. Asi dvakrát, možná třikrát jsme se zastavili v přítmí činžovních domů a věnovali se líbání. Krásný, a s ohledem na předešlý prožitek, i úlevný proces. Bylo nám spolu dobře.
„Pusť, už jsem doma,“ vysmekla se mi z objetí.
Stáli jsme spolu ve výklenku domu, opírali se o zeď. Pavla mi svou kostkovanou červenou minisukní a blond kukučem tolik připomínala francouzské mažoretky - a tak jsem ji zase přitiskl svým tělem a pustil své ruce toužebně na vandr po jejím těle. Pavla se posunula kousek bokem.
Na můj udivený pohled očí řekla: „Zvonky. Taky bychom mohli vzbudit celý barák.“ Mě, roztouženému však bylo tohle jedno.
Na chodbě domu se rozsvítilo světlo a prosklené mřížované venkovní dveře náhle částečně zatemnil stín. Někdo šel ven. Já se od Pavly lehce odtáhl, jen naše ruce zůstaly zaklíněny v milostném sevření. Dveře se otevřely a v nich se objevil podplukovník Dvořák. Zatmělo se mi před očima. Okamžitě jsem věděl, že průser s ohňostrojem je prkotinou proti tomu, jaký výbuch nastane teď. Věděl jsem to proto, že Pavla se jmenovala Dvořáková. Že by mohla být dcerou obávaného náčelníka štábu pluku, mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Dvořák je tak časté jméno, že… Prostě to bylo krajně nepravděpodobné. Ale přece jen to byla pravda.
Postavil jsem se do vzorného pozoru. Ovšem i kdybych stál nejlépe ze všech vojáků Varšavské smlouvy, má vizáž mě deklasovala. Utržené knoflíky, špinavá uniforma, umouněný obličej. Stál jsem nejen ve vzorném pozoru, ale také předpisově salutoval. Až když se tak stalo, jsem si pozdě uvědomil, že bez čepice, bez lodičky se salutovat nemá.
„Zase vy!?“
Na chodbě domu se rozsvítilo světlo a prosklené mřížované venkovní dveře náhle částečně zatemnil stín. Někdo šel ven. Já se od Pavly lehce odtáhl, jen naše ruce zůstaly zaklíněny v milostném sevření. Dveře se otevřely a v nich se objevil podplukovník Dvořák. Zatmělo se mi před očima. Okamžitě jsem věděl, že průser s ohňostrojem je prkotinou proti tomu, jaký výbuch nastane teď. Věděl jsem to proto, že Pavla se jmenovala Dvořáková. Že by mohla být dcerou obávaného náčelníka štábu pluku, mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Dvořák je tak časté jméno, že… Prostě to bylo krajně nepravděpodobné. Ale přece jen to byla pravda.
Postavil jsem se do vzorného pozoru. Ovšem i kdybych stál nejlépe ze všech vojáků Varšavské smlouvy, má vizáž mě deklasovala. Utržené knoflíky, špinavá uniforma, umouněný obličej. Stál jsem nejen ve vzorném pozoru, ale také předpisově salutoval. Až když se tak stalo, jsem si pozdě uvědomil, že bez čepice, bez lodičky se salutovat nemá.
„Zase vy!?“
Dvořák měl „pamatováka“. „Soudruhu svobodníku, co to má znamenat?! Co zde děláte?!“ Podplukovník spatřil v koutě se krčící svou dceru.
„Pavlo!!!? Okamžitě domů! Tohle si vyřídíme, jen co se vrátím!“
„Tati, prosím tě já…“
„Mlč! Upaluj, nebo ti takovou jednu fláknu, že druhou dáš vo zeď! Zasrané FIJO. Já to věděl!“ Pavla se prosmekla mezi dvěma uniformami a bez hlesu zmizela v útrobách domu.
Je pozoruhodné, že někteří lidé volají po pravdě a po vysvětlení, ale ve skutečnosti žádné slyšet nechtějí. Dvořák se se mnou dlouho nevybavoval. Chtěl ve stručnosti vědět, jak se svobodník jeho motostřeleckého útvaru ocitl s jeho dcerou u jeho baráku a navíc v takovém stavu. Stačili mu tři věty a už mě ve vysvětlování zarazil.
„To si povíme jinde soudruhu svobodníku. Hlaste se okamžitě u dozorčího útvaru,“ mrkl na hodinky, „za deset minut se tam budete hlásit a počkáte na mě!“
„Rozkaz!“
“Dévéťák,“ major Baudiš už o ohňostroji věděl. Jednak se rozdrnčely telefonní linky a také se před chvílí vrátil zbytek vyčleněné skupiny vojáků. Právě poměrně barvitě zvědavému majorovi vysvětlovali svou „hrdinskou“ roli při záchraně životů a majetku po výbuchu. Rozervaní a špinaví byli všichni, a tak když dorazil na bránu rozzuřený náčelník štábu pluku, informaci od dozorujícího majora Baudiše pochopil ihned. Pro ověření ještě kamsi volal. Poté přelétl očima šestici vojáků první roty. Byli si dost podobní. Všichni bez lodiček, špinaví a dotrhaní jako samice. Vyhodnotil situaci správně.
„V pořádku. Odchod na ubikaci. Soudruhu svobodníku! Vy tu ještě počkejte.“ Zamrazilo mě. „Ten ohňostroj beru,“ řekl, „ale mou dceru jste cíleně viděl dnes naposledy.“
„Rozkaz, soudruhu podplukovníku!“ odpověděl jsem.
A tak se také stalo. Přece jen jsem se chtěl dostat v řádném termínu do civilu. A mít děvče s takovým fotrem na konci republiky, mé rozhodnutí, jak s tím rozkazem naložit, bylo celkem jasné.
„Tati, prosím tě já…“
„Mlč! Upaluj, nebo ti takovou jednu fláknu, že druhou dáš vo zeď! Zasrané FIJO. Já to věděl!“ Pavla se prosmekla mezi dvěma uniformami a bez hlesu zmizela v útrobách domu.
Je pozoruhodné, že někteří lidé volají po pravdě a po vysvětlení, ale ve skutečnosti žádné slyšet nechtějí. Dvořák se se mnou dlouho nevybavoval. Chtěl ve stručnosti vědět, jak se svobodník jeho motostřeleckého útvaru ocitl s jeho dcerou u jeho baráku a navíc v takovém stavu. Stačili mu tři věty a už mě ve vysvětlování zarazil.
„To si povíme jinde soudruhu svobodníku. Hlaste se okamžitě u dozorčího útvaru,“ mrkl na hodinky, „za deset minut se tam budete hlásit a počkáte na mě!“
„Rozkaz!“
“Dévéťák,“ major Baudiš už o ohňostroji věděl. Jednak se rozdrnčely telefonní linky a také se před chvílí vrátil zbytek vyčleněné skupiny vojáků. Právě poměrně barvitě zvědavému majorovi vysvětlovali svou „hrdinskou“ roli při záchraně životů a majetku po výbuchu. Rozervaní a špinaví byli všichni, a tak když dorazil na bránu rozzuřený náčelník štábu pluku, informaci od dozorujícího majora Baudiše pochopil ihned. Pro ověření ještě kamsi volal. Poté přelétl očima šestici vojáků první roty. Byli si dost podobní. Všichni bez lodiček, špinaví a dotrhaní jako samice. Vyhodnotil situaci správně.
„V pořádku. Odchod na ubikaci. Soudruhu svobodníku! Vy tu ještě počkejte.“ Zamrazilo mě. „Ten ohňostroj beru,“ řekl, „ale mou dceru jste cíleně viděl dnes naposledy.“
„Rozkaz, soudruhu podplukovníku!“ odpověděl jsem.
A tak se také stalo. Přece jen jsem se chtěl dostat v řádném termínu do civilu. A mít děvče s takovým fotrem na konci republiky, mé rozhodnutí, jak s tím rozkazem naložit, bylo celkem jasné.
