Štědrý den mínus tři dny: „Honzo, vzpomněl sis na ty žárovky?“ Honzova manželka Jitka právě vytahuje z pračky záclony. Okna umyla už včera.
„Jaký žárovky? Nám teď nějaká prdla?“ diví se Jan.
„Ne, neprdla. Teď žádná neprdla. Stejně bysme měli mít nějakou šedesátku a pár pětadvacítek v zásobě, ale já mluvím o těch svíčičkovejch na stromeček.“
„Jo, ty. A co je s nima?“
„Ty máš fakt hosipa neuvěřitelného. Přece nám vloni akorát na Štědrý den svítily jen chvilku a pak celé osvětlení zhaslo a už nešlo nahodit. Vzpomínáš? Pak jsi na větve rval normální dortové svíčky a za pár minut jsme málem vyhořeli.
Hořel naštěstí jen koberec. Eště, že jsem měla pohotově vodu na kávu v konvici. Tak o těch mluvím. Přesně o těchto žárovkách.“
„Tak jo. Já se po nich ve městě kouknu. Stejně jdu kolem elektra na Tržnici. Tam prodávají nejhezčí stromky, tak to vezmu jedním vrzem.“
„Tak běž. A ne že přineseš místo stromku pometlo!“
„Prosimtě…!“
„No, znáš se. Tak ahoj… Honzo!“
„Co je?“
„Vzorkovou žárovičku sis vzal? Víš, že se prodávají různě velké a s jinými závity nebo i bez závitu. Tak ať nekoupíš něco, co nám bude, víš na co.“
„Jo. A kde je ten pokažený řetěz?“
„Přece v tom starém kufru po babičce, spolu s ostatníma ozdobama.“
„A kufr najdu kde?“
„To snad není možný! Ty si tu fakt jak na návštěvě. Ve špajzu na tom horním regále. Sám jsi ho tam v lednu dával. Kde jinde by tak mohl být.“
Honza v Elektře zjistil, že nejen kufr, ale snad i ty žárovky jsou po babičce.
„Tendle typ, pane, už se neprodává.“
„U vás, nebo jinde ještě jo?“
„Co nemáme my, to nemá už nikdo. Doporučuju koupit nový. Máme krásný, blikají na povel a hlavně, když vám nějaká zhasne, ostatní svítí dál. Je to jinak, líp propojený celý. Tři sta pade.“
„Cože? Tolik? Levnější nemáte?“
„Jedny by tu byly, ale ty bych si nekupoval. Ty fungujou na čestný slovo a to dneska nemá žádnou váhu.“
„Zabalený jsou pěkně.“
„Jo to jo, ale kvalita nejistá,“ prodavač obrací krabici a ukazuje na nápis.
„Ale dyť jsou dovozový!“
„Jsou,“ povídá prodavač, „ale odkud? NDR. To není západní Německo, pane. To nebude ta kvalita. Dvě stě.“
„Tak já vezmu ty druhý. Ty jsou se zárukou?“
„Samo. Neztraťte účtenku.“
Na Tržnici zela provizorně postavená obora na řezané stromky prázdnotou. Venku i uvnitř postávalo asi patnáct adeptů na úspěch, kterým bude koupě stromku. Prý něco přivezou každou chvilku. Chlácholil všechny prodavač ve vaťáku.
„Na všechny se dostane!“ vykřikoval. Asi za půl hodiny skutečně do ohrady nacouval valník. Na jeho korbě, svázány provazem tak asi po deseti kusech, stály tři balíky stromků. Tři, zřejmě nervově labilnější jedinci z řad čekajících zákazníků, se bez ohledu na ještě couvající vůz vrhli na nákladovou plochu auta a jako smyslů zbavení začali cloumat svázanými stromky. Rozčílený muž ve vaťáku hbitě vyskočil mezi ně, křičel, ať laskavě ihned slezou, že jim rozvázané stromečky dolů shodí a tam si můžou vybrat. Po chvíli tahanic se skutečně jeden a za ním i další svazek ocitly na dlažbě. Špagát povolil a do obou pichlavých chumlů se ihned zabořilo množství chtivých paží, Honzovy nevyjímaje.
Mám! Konečně ho mám! Metr a tři čtvrtě, pěkně rostlý, větvě husté, pěkně pravidelné. Ano nezklamu. Ten se bude zdobit sám, pochvaloval si Honza předčasně. To proto, že kmínku uprostřed smrčku se chopily něčí cizí ruce a zjevně se snažily docílit změny čerstvého majitele symbolu Vánoc. Honza nikdy nebyl žádným rváčem, pěstním potyčkám se vyhýbal, vždy je považoval za zbytečné, nedůstojné, samotný problém neřešící. Ale teď se naštval. Odhodil tašku s krabicí a vrhl se na uzurpátora. Padlo několik předvánočních facek, bylo zlomeno několik větví. Stromek během pár minut prudce ztratil na atraktivitě, ale Honza torzo stromečku uhájil, a když už se kvůli němu porval, usoudil, že by si ho měl taky nechat.
Kdo by se domníval, že si mohl vybrat nějaký jiný stromek z těch dovezených, domníval by se špatně. Žádné už za pár minut k mání nebyly. Jen u plotu stála tři pometla nehodná názvu stromek. S budoucí modřinou na tváři si nechal smrček svázat, sebral z dlažby tašku a vydal se docela nevesele domů.
„Ahoj. Jestli ne už letos, tak na příští Vánoce pořídíme stromek umělý,“ řekl manželce, jen co překročil práh bytu.
„Proč? Byl drahý?“
„Hm. To je šílené. Říkali, že už žádné další letos nebudou, že to byla poslední fůra. Byla o ni rvačka. Měl jsem pěkný v ruce, ale jakýsi hajzl se se mnou o něj porval a odnesl jsem to trošku já, ale víc asi ten stromek. No třeba ho nějak vyspravím. Ale naposledy! Já si přece nebudu kazit svátky sháněním a rvačkama o blbej stromek! Koupíme krásně rostlej, umělej. Ten bude pěknej furt! Na to já už nemám nervy! Copak to jsou nějaký svátky, fackovat se kvůli něčemu, co stejně za pár dní vyhodíme?“
„A žárovky máš?“
„Prý se ten předpotopní typ už dávno nevyrábí. Tak jsem vzal celý nový řetěz, svítí krásně, to budete čumět!“
„Tak jo. Běž se umýt, máš šmouhu na tváři.“ Jan zjistil, že domnělá šmouha je ten avízovaný moncl. No paráda!
Štědrý den mínus dva dny:
„Tak u nás před obchodem už žádné ryby nemají. Prý to letos nějak s distribucí nezvládli. Dokonce už ten stánek likvidujou. Tak se, prosím tě, seber a běž do města. Na náměstí před orlojem, víš tam jak je masna, by proboha snad ještě kapry měli mít! Ale pohni!“ vyhání Jitka Honzu do předvánočního městského mumraje. „A když ne tam, tak se zeptej, kde by ještě mohli kapry mít, nebo jestli ještě přivezou, a když tak kdy a v kolik.“
Za hodinu Honza už ví, že na náměstí s rybami skončili. A dle informací to vypadá, že celá Olomouc je v tuhle chvíli bez ryb k prodeji. Někdo tvrdí, že kapry ještě přivezou, jiný má zaručenou zvěst, že letos už je doprodáno.
„Kupte si mražené filé, ale musíte si pohnout. Do Jednoty přivezli před hodinou a je tam na ně fronta. Prodávají jen kilo na osobu,“ radil Honzovi chlápek s fialovýma rukama a červenofialovým nosem, páchl rybinou, dech mu voněl rumem a právě vypouštěl vodu z kádě. Takže bylo jasné, že s žádným čerstvým zbožím už se nepočítá.
Filé určitě ne. To raději vepřové, no ale to zase bude peklo doma. Jitka ctí tradici. Na Štědrý den žádné maso mimo kapra. Honza se rozhodl, že zavolá bráchovi, jestli nemají náhodou třeba kapry dva a že by se podělil. Zalezl do budky, vyhrabal v kapse dvoukorunu.
„Ahoj brácho, jo to su já. Pavle, prosim tě, máte koupeného kapra? Taky jsi nesehnal. No to je ale docela průser. To u nás bez kapra snad ani nebudou Vánoce, co? Že v Prostějově ještě mají? No tak to chce ale jet hned. Hned! Tak já sedám na šalinu a za deset minut su u vás před barákem. Tak startuj! Jo, čau.“
„To je vážně úplně nanic! Jak si to můžou dovolit, nedodat kapry na Vánoce? Sakra! To je furt zdravá výživa, jezte ryby, jezte ryby, a když si je chceš koupit alespoň na Vánoce, tak nic!“ vzteká se Honza.
„Nezblázníme se. Dáme si k salátu sardinky. Náhodou máme doma tři plechovky, tak ti jedny klidně dám,“ snaží se Pavel situaci zlehčit. Bratři, frustrovaní z faktu, že ani Prostějov už žádnými vánočními kapry na prodej nedisponuje, nadávají a jejich auto se sune do kopce Baba za Prostějovem. Na silnici je nějaká mela. Ještě tak, aby byla nějaká velká bouračka. Pak tu zkysneme do tmy, brblají.
Pár desítek metrů před nimi dostal náklaďák smyk, narazil na svodidla, převrátil se a z jeho korby se vyvalily dvě kovové kádě plné ryb. Stovky kaprů. Ryby klouzaly po vozovce, mrskaly sebou a zdálo se, že jejich osud bude ukončen poněkud dříve, než bylo v plánu. Honza otevřel okénko a zavolal na jednoho z mužů dost bezradně pobíhajícího mořem šupináčů: „Hej, šéfe! Hoďte nám sem nějakýho! My zrovna marně všude kapra sháníme!“ Chlápek se sehnul a během chviličky se okýnkem spolujezdce ve staré škodovce ocitly čtyři kapitální úlovky. Kapři, každý nejmíň tři, spíše čtyři kila.
„Tý vole! To je, co?!“
„Jo. Jak z blbýho filmu!“ A oběma bratrům září oči. Sardinky se můžou dál mačkat tam, kde jsou.
Štědrý den mínus jeden den:
„Honzo, pusť děckám ve škatuli pohádku, nebo běžte všichni ven! Já to tady musím douklízet a ještě peču vánočku a nemůžu potřebovat, abyste se mně teď tady všeci motali. Buď si hrejte v děcáku nebo televize nebo ven. Tak co? Telka. Dobře. Máte štěstí. Za chvilku půjde Mrazík, myslím.“
„Jitko, tys něco dělala s televizí?“
„Já? Ne. Co bych s ní měla dělat? Copak já mám teď čas čumět na ni?“
„Nejde.“
„Jak nejde?“
„Nehraje. Nic nedělá. Vypadá, že je po smrti.“
„Ježišmarja, a to jako teď na svátky se nám podělá televize?! To je fakt paráda. No tak co teď? Já jsem už na podzim říkala, ať koupíme novou, barevnou, že na tu dvoubarevnou se už nedá moc dívat. Furt že počkáme, počkáme a už jsme se dočkali,“ zlobí se Jitka. „Máme snad ještě ty peníze, co jsme je měli na dovolenou, na kterou jsme nejeli, ne?“
„Jo. V Áčku na Floře jsou ještě dneska předvánoční trhy. Že prý tam vozí každý den nové zboží.“
„Myslíš, že televize budou mít?“
„Mohli by, když jsou to vánoční trhy. Třeba mají mimořádné dodávky. Když tam nebudeme, nedozvíme se to.“
„V kolik to tam otvírají v Áčku?“
„V deset? No ale tak to máme nejvyšší čas! Děcka, nechoďte nikam ven, žádná alotria, na nic mně v kuchyni nešahejte, zůstaňte u sebe v děcáku. My s tatou jedeme koupit novou televizi. Jestli teda vůbec nějakou budou mít.“
Před Áčkem se mačkají snad tři stovky lidí. Dav. Jitce s Honzou se podařilo probojovat do předních pozic. Úderem desáté se prosklené dveře otevírají a dav, jako smyslů zbavený, bere útroby útokem. Naštěstí hned na kraji prostorné haly, jako kapky z růžice konve, se dav rozlévá do prostoru. Přesto ke stánku s elektronikou dobíhají snad desátí v řadě. Jak se obávali, všichni prahnou především po televizích. Barevných s úhlopříčkou šedesát a více. Výběr ze značek Tesla a Orava. Od každé mají k prodeji tři kusy. Šest lidí před nimi je uspokojeno. Vypadá to, že Jitka s Honzou utřou nos. Z poza paravánu prodavač přinesl malou, relativně malou krabici s nápisem TV Beijing China.
„Ještě tady máme barevnou televizi z Číny. Je malá, ale hraje pěkně. Má někdo zájem?“ Ruce Jitky i Jana vylétly nahoru zároveň. A žádné další.
„Tak to se budete muset dohodnout, vážení. Máme, bohužel jen jeden kus. Kdo tu byl dřív?“
„Ale to není potřeba. My sme spolu!“ úlevně vyhrkl Honza.
„No tak to máte štěstí,“ usmál se prodavač.
„To nevím,“ hlesla Jitka. Honza k ní překvapeně zvedl obočí.
„Co, tobě se nelíbí? Vždyť je to přesně ta, kterou má máti už rok a hraje bezvadně. A ty barvy!“
„Ale to jo, ale já jsem nevypnula troubu. Peču vánočku a asi už je po ní!“
„Třeba děcka…“
„Jestli mě poslechly, tak ne. Já jsem jim výslovně zakázala cokoli v kuchyni dělat.“
„Tak fofrem!“
Štědrý den:
Kupovaná vánočka na snídani moc nenadchla, ale na to už nikdo nemyslí. Včerejší zápach spáleniny a šedočerný štiplavý dým už vyvětral. Místo něj v kuchyni voní smažený kapr a rádio hraje Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé. Honza s dětmi, kdesi na dopolední procházce, splašili smrkovou větev a tu se jim podařilo připevnit na nejhůře postižené místo zvalchovaného smrčku. Před stromečkem je rozložený kufr po babičce, plný vánočních ozdob. Nejdřív ale stromek obmotají novým blikavým řetězem. Honza rozbaluje předvčerejší nákup a lehce tuhne. Už při pohledu na podupanou krabici tuší malér. Došlo mu, že se o stromeček rval s taškou pod nohama a po ní se prošly během potyčky nejen jeho nohy. Řetěz vypadal jakž takž v pořádku, ale několik malých žároviček bylo rozdrceno. Tak to je konečná, posmutněl Honza. Malý Pavlík zastrčil šňůru do zástrčky, řetěz zazářil, rozblikal se, potom silvestrovsky prskl a potemněl. Deja vu.
„Tak to bychom měli,“ řekl Honza.
Zazvonil zvonek, za dveřmi babička s taškou naditou dárky v jedné ruce, v druhé s obří vánočkou, která je prý letos obzvláště vypečená.
Když po báječné večeři, bez kůstek v krku, zazněl cinkavým hlasem zvoneček, na strasti předchozích dnů zapomněli. Každý si rozkrojil jablko a všichni měli hvězdičku, místo svíček na stromku si je pouštěli ve skořápkách v lavoru s vodou a do něj pak dokonce lili olovo.
Taky máte takové vzpomínky? Tak šťastné a veselé.
