„Ano, Jiřinko. Copak?“
„Mohla bys udělat kávu?“
„Jasně. Kolik těch káv?“
„Je nás třináct, tak třináct. Ne, počkej. Třináctka je nešťastné číslo. Udělej o jednu víc, jo?“
„Všechno rozpustné, předpokládám.“
„Jo. Turka žádná nepije.“
Maruška zručně chystá čtrnáct šálků, konvice s vodou už co nevidět zapíská. Otevírá dózu z kávou a do hrníčků sype poctivou odměrku voňavého potěšení.
„Jiřinko, já jsem přinesla zákusky. Dnes na mě byla řada. Mám je v krabici v šatně, jdu pro ně. A kafe zaleju, jo?“ nečeká na odpověď a odchází. Při zpáteční cestě se za zády Jiřiny zaráží. Co to dělá? Jiřina v rychlosti odebírá ze šálků už přichystanou kávu. Z každého šálku trošku. A sype ji do menší dózy stojící v její tašce. No toto?
„Co děláš?“ Jiřina sebou polekaně trhla.
„Moc. Dáváš té kávy moc.“
„Dávám odměrku, takže nedávám moc. Ale i kdybych dávala víc, proč si odebíráš do své tašky?!“ Marie hlas nezvyšuje, ale napětí v jejím hlase je postřehnutelné. „To doma nemáte už ani na kafe?“
„Co je ti do toho?! To je moje káva!,“ brání se Jiřina.
„No já si myslím, že když jsi ji přinesla už minule do našeho klubu a v kupování se pravidelně střídáme, tak už to není tvoje, ale naše káva. A ty ji vlastně kradeš! Nemysli si, že nevím, jak to bylo onehdá s kávou. Zdena přinesla půlkilovku origoš italské drahé kávy a ty jsi ji vyměnila za obyč standartku a tu lepší sis odnesla. Holky, když je překapávaná tak nepoznají která je která, ale já ano.“
„Co se tady děje, děvčata?“ do malé kuchyňky vešla Vlasta, vedoucí místního klubu důchodců, v tomto případě důchodkyň.
„Ale nic. Jen se tady o něčem dohadujeme,“ odpověděla Marie a zároveň zalévá kávu vroucí vodou.
„Vem, Jiřino, talířky a ty zákusky. Zkoušela jsem udělat tiramisu. Myslím, že se to povedlo. Je tam hodně šlehačky a čokolády, tak, prosím tě, opatrně,“ požádala Jiřinu, jakoby se nic nestalo. „A je jich akorát, tak ne, že na někoho nevyjde,“ podotýká ještě.
Vlasta ale není hloupá. Stačil jí jediný pohled, aby vytušila, že něco není v pořádku.
Jiřina odešla se zákusky do klubovny a jen za ní zaklaply dveře, ptá se Marie: „Tak, co se děje, Maruš?“
„Ale, Jiřina si tak nějak soukromničí s kávou, víš?“
„Jak soukromničí?“
„No odsypává si a ze společného bere domů. Nech to plavat. Už jsem jí to řekla, že to vím a tak si snad dá pokoj.“
Jiřina? Ta si pokoj nedá. Já už dávno vím, že je taková malá kleptomanka. Já s ní měla výstup asi před rokem. To jsi mezi námi ještě nebyla. Tenkrát jsme dostali od obce a od hasičů na MDŽ víno, chlebíčky, cukroví a peníze na zájezd do divadla do Brna. A co myslíš?“
„U Jiřiny doma měli Vánoce?“
Víš, Maruško, ne, že bysme něco z toho neměli, to zase ne. Zájezd nakonec byl. Ale oni nám toho dali pro všechny členky a nás se tenkrát sešla tak ani ne půlka. Mohli jsme, co zbylo, spravedlivě rozdělit, ale než k tomu došlo, všechno bylo fuč.“
„Já bych to do ní nikdy neřekla. Ona je taková pracovitá, úslužná, s nikým se nehádá, no, ale krade. Taková naše malá straka, ta Jiřinka. Ale už toho mám dost. Myslím, že dneska až budeme končit, tak jí to řeknu. Co? No, že buď s tím přestane, nebo ať už mezi nás nechodí. To jí řeknu. Kolik je vůbec hodin? Ježiši!, mi tady kecáme a už jsme měli začít. Honem, jdeme!“
Vlasta se staví do čela stolu a jako vždycky cinká zvonečkem, aby štěbetající dámy uklidnila. Přejíždí zrakem osazenstvo, vítá je a jako první bod dává rozdat časopis SENIOŘI NAŠEHO KRAJE. Dvě židle s kouřící kávou a zákuskem jsou prázdné. Všimla si toho až teď.
„Děvčata, kdo chybí? Někdo chybí,“ a ukazuje rukou na volná místa.
„Jedno kafe je navíc a chybí Alena. Alena si šla asi zapálit. Ona bez cigára nevydrží,“ zaznívá.
„A kam šla kouřit? Venku je zima jako blázen,“ ptá se Vlasta.
„No asi do skladu, kam jinam, že?“ odpovídá kterási z babek.
„Dyť ví, že se tam ani nikde jinde uvnitř nesmí kouřit! A ještě navíc ve skladu! Tam je obecní archiv, benzín do sekaček a… Maruško, prosím tě, zaběhni tam a hned ji přiveď! Díky.“ poprosila Vlasta a hodlá pokračovat v seznamování členek s programem dnešního sezení.
Vtom se rozlétají dveře od chodby, v nich vyděšená Marie: „Hoří! Ve skladu hoří!“
„A Alena je kde?“
„Nevím. Je tam plno kouře. Neviděla jsem ji. Možná tam někde leží. Pane bože!“ křičí a otáčí se k chodbě. „Plameny už jsou vidět i na chodbě. Jak se dostaneme ven?!“
Vlasta, jindy energická a rozhodná, je jako paralyzovaná. S nastalou situací si neví rady. Od stolu rázně vstává Jiřina.
„Hasičáky! Kde jsou hasicí přístroje? Vždycky tu jsou. Jeden tady v klubovně a druhý je v kuchyňce!“
„Nejsou! Minulý týden je odvezli na kontrolu, zda jsou funkční!“ říká Vlasta a dál se bezradně rozhlíží po důchodkyních, z nichž nejmladší Marii je dva a sedmdesát let. Okna jsou nesmyslně vysoko, jako někde v tělocvičně. Tudy úniková cesta rozhodně nevede. Jsme v pasti! Letí jí hlavou.
Jiřina se vrhá k věšákům a rve se do kabátu.
„Která máte mobil, volejte hasiče! Sto padesát! Fofrem! Jakých sto padesát? To je číslo na hasiče nebo sto dvanáct. Vlasto, nestůj a zavel. Polejte mě z kýble vodou. Kýbl je v kuchyni pod stolem. Jo, ten na odpadky! Tak honem!“ křičí.
Odbíhá do kuchyňky, vysypává odpadky na zem a už roztáčí vodovodní kohoutek. Za okamžik je od hlavy k patě mokrá. Bere si přes ústa namočený hadr a rozbíhá se do chodby.
Netrvá to dlouho, snad minutu nebo dvě a Vlasta vidí Jiřinu, jak táhne po podlaze bezvládné tělo. Teprve teď se i ona a Marie rozbíhají na pomoc a společně nesou Alenu do klubovny. Jiřina jí okamžitě rozepíná knoflíky pod krkem a začíná dávat masáž srdce a jak je ze staré školy i dýchání z plic do plic. Po chvíli, zhruba stejné, ve které se zvenčí ozvala hasičská houkačka, se Alena, bledá jako smrt, konečně sama nadechla.
Jiřina u ní klečí, tváře šmouhaté, hřbety rukou lehce spálené, ale vše přebíjí vítězná jiskra v očích.
„Tak, to bysme měli,“ hlesne jen.
