Zatím největším životním překvapením byl dárek mého manžela k mým sedmdesátým narozeninám. On vše v tichosti zařídil, jen asi týden předem mi řekl: „Připrav se, brzy odlétáme do teplých krajin.“ A tak jsme skutečně v den mých sedmdesátých narozenin odlétali do Jordánska a Izraele, kam jsem vždy chtěla. Manžel moc ne, a to s odůvodněním, že je to relativně blízko, a tak tuto destinaci necháme na stáří, až nevydržíme dlouho sedět v letadle. Tak to stáří asi přišlo.
„Bohouši já nemám pas“, zděšeně jsem vykřikla na svého manžela, když jsme po náročném dni konečně dorazili do hotelu v Jordánsku. Den předem jsme nespali, přiletěli jsme do Tel Avivu ve 3 ráno a celý den se mi nic nedařilo. Měli jsme mít relax u Mrtvého moře a my jsme se chtěli jít s Bohoušem potápět. Dost lidí se divilo, že to zde snad ani nejde, ale jedná se o naprosto jiné potápění. Podmořský život tam sice není, ale dno je pokryté solnými krystaly, které vytváří zajímavé útvary, nikde jinde se nevyskytující. Přestože jsme měli platný mezinárodní potápěčský průkaz, chtěli na nás test, s odůvodněním, že jsme se už dlouho nepotápěli. Měli pravdu, byl covid a nikam se nejezdilo. A tak jsme jen šnorchlovali. Šnorchl mi uplaval, a ještě jsem šlápla na ježka. Šest zlomených bodlin v patě. A teď jsem ještě neměla doklady.
Hrůza, v policejních státech, jako je Jordánsko a Izrael se snad nic nejhoršího nemůže stát. „Tedy to je opravdu velký malér“ řekla naše vedoucí Kateřina v hotelu v Jordánsku „To se mi ještě nestalo, ale z doslechu vím, že možná budeme muset jet až do hlavního města Ammánu, a to je přes 200 km daleko“. Hned po večeři, kterou jsem ani neochutnala, jsme si vzaly s průvodkyní taxík a jely na cizineckou policii. Čekaly jsme tam přes dvě hodiny. Po částech se na nás celá stanice chodila dívat. Něco sepsali, pak vše roztrhali a řekli: „přijede pro vás eskorta, ztráta dokladů je opravdu veliký problém. To musí řešit policie státní“. Nadešel však čas modlitby, a tak se náš přesun ještě protáhl. Všichni odešli do modlitebny, kterou má každá instituce. Když se všichni pomodlili, konečně nás eskortou s pěti po zuby ozbrojenými policisty, převezli na státní policii. Tam se situace téměř opakovala, chodili se na nás dívat a já začala být skutečná rasistka. Tedy poloviční, ženy mi nevadí, ale arabáče nemusím. Koukali se na nás mlsně, já měla dokonce šaty bez rukávů a při sezení jsem měla odhalená kolena, což mně nedošlo. Muselo to pro ně být téměř porno. Ženy tam chodí celé zahalené, je zde přes 90 % muslimů, ale není to zde tak přísné, jako např. v Iránu, kde bych si bez pokrývky hlavy a celá zahalená netroufla jít kamkoli. Opět asi po dvou hodinách nám řekli: „průvodkyně může jít domů a vy tu zůstanu přes noc“. Představa, že jsem tam s nimi, pro které žena nic neznamená a je naprosto nerovnoprávné stvoření a je dobrá jen k uspokojení jejich sexuálních potřeb, tak to mně vyděsilo. Přestože jsem stařena (ale blondýna), začala jsem se klepat. I Kateřina se o mně bála a začala bojovat, ale nakonec je přesvědčila, že mně nemůže opustit, že za mne zodpovídá a v hotelu na ní čeká celá výprava. Dostala jsem podepsat nějaký papír, kterému nerozuměla ani Kateřina natož já, napsaly jsme anglicky, že tomu nerozumíme a oni nás propustili, s tím, že ráno musíme přijít znovu. Asi mě ochránil Bůh, když jsem už tak dlouho toužila podívat se do rodiště jeho syna Ježíše.
Pas našel řidič v autobuse. Když s ním na mne druhý den ráno mával, ani jsem mu moc neděkovala. Byl první, na koho jsme se obrátily při zjištění, že pas není a požádali o prohledání autobusu. On řekl, že tam nic není, že se díval. Asi se mu nechtělo sejít patro dolů a prověřit to. A tak jsme díky jeho neochotě opět další noc téměř nespali.
Z největšího mého překvapení se stal rázem i nejhorší zážitek z cestování, kterému se nevyrovnalo ani blízké setkání s medvědem grizzlym na Aljašce.
