28. července 2022

Písnička - napsala Jarka Rymešová

„Někdo si pouští starý šlágry,“ zbystřila sluch. Odkudsi z otevřeného okna nedalekého paneláku zaznívaly písničky, které si jako puberťačka opisovala krasopisně do školního linkovaného sešitu: Matuška, Novák, Neckář, Kubišová, Pilarová. Nedalo jí to, a začala si při vyklízení myčky nahlas prozpěvovat s nimi. Ty důvěrně známé melodie a napůl pozapomenutá slova ji pohltily.
„Han!!!“ zaznělo napůl prosebně, napůl velitelsky z vedlejší místnosti. „Aspoň ty s těma cajdákama přestaň. Stačí, že mi lezou do uší oni. A ty na rozdíl od nich nemáš navíc ani sluch... Buď tak hodná. Prosím! Já to snad nikdy nedodělám.“ Slyšel ho, jak vstal, a rázně zavřel okno v pracovně.
Úplně zapomněla, že je neděle, manžel je doma a od snídaně se morduje s čímsi, co musí nutně zítra odevzdat . Trochu se zastyděla. Obvykle se takhle unést nenechala. Nahlas zpívala jen tehdy, když bezpečně věděla, že nikdo v okruhu alespoň jednoho kilometru není na doslech. A jak říkával už pan Horníček, její oblíbený herec, se svým hlasem by vadila i ve sboru.
„Promiň, Martine,“ strčila hlavu do dveří. „Vezmu Lejdinku na chvíli ven. Ať máš klid.“
Lejdinka, která slovu „ven“ báječně rozuměla, už stála u dveří a nadšeně vrtěla ocáskem. Nasměrovala si to k domu, odkud se ty důvěrně známé písničky ozývaly. „Tam za vodou v rákosí...“ pohladil duši mužný hlas Valdy Matušky... „tam za vodou v rákosí...“ rezonovala v dvojhlasu Eva Pilarová.
Kolik mi to tenkrát bylo? Vyskočila na ni najednou odkudsi v podvědomí zasutá vzpomínka. Třináct, čtrnáct? Běžela z kopce širokou lesní pěšinou, na sobě jen kratičké červené letní šaty. Byla nové a byla na ně pyšná. Pod nimi plavky. Taky červené. Jednodílné. Jiné se snad tenkrát pro holky jako ona ani nevyráběly. „Je ukrytý prám... je ukrytý prám...“
Viděla obílený přízemní domek se zahradou a v sousedství rybník zarostlý orobincem. Vedle napůl potopené staré loďky byla malá kamínky posetá pláž. „Tam za vodou v rákosí...“ Babička z vozíku cpala čerstvě posekané mlíčí králíkům. „Babí, já se vykoupu, jo?“ zavolala nahlas, aby ji slyšela.
„Hlavně se neutop! Víš, že neumíš plavat!“ odpověděla, postavila kosu ke dveří a prázdný žebřináček zatlačila do kůlny. Pak zmizela v domě.
Stáhla šaty a vstoupila do mělké sluncem prohřáté vody. Položila se na břicho a zatímco tělo nechala splývat na hladině, ruce spustila na dno a tápavě se na nich vydala do hlubších míst. „Ti najevo dám... ti najevo dám...“
Plavat neuměla, ale zkoušela to tímhle svérázným způsobem. Občas odtrhla ruce od dna a udělala jedno, dvě tempa. Jakmile cítila, že na dno nedosáhne, otočila to znovu ke břehu. Raz, dva, raz dva... a znovu, raz dva... „Jak tuze mi záleží... jak tuze mi záleží...“
Někdo ji sledoval. Postavila se a zadívala na druhý břeh zcela zarostlý rákosím. Babička to být nemohla. Postavila se, zaclonila si oči proti sluníčku a očima obezřetně prozkoumávala okolí. V rákosí stál kluk. O něco starší než ona. Neznala ho. Nikdy ho ve vsi neviděla. Rychle si podřepla, až jí z vody koukala jen hlava. „Co tady chceš?“ vyjekla vylekaně.
„Zda zatoužíš mít... zda zatoužíš mít...“
„Nic. Jdu kolem,“ zasmál se. Přátelsky. „Ty fakt neumíš plavat?“
„Ne, neumím. A co jako má bejt?“
„Že je to divný. Tak velká holka!“ uchechtal se a rychle vyrazil bahnitou cestičkou k ní. Rákosí pod jeho nohama příjemně šustilo. „Naučím tě to, chceš?“
„Ten prám co mi náleží... a na něm se skrýt...“
Pod plátěnými kraťasy měl taky plavky. Vylezl na dno staré loďky a šipkou skočil do vody za ní. „Než stačila cokoli namítnout, chytil ji za ramene. Hele, polož se na hladinu, jako před tím. Ale ruce nech nahoře. Ne, nedávej je dolů. Klidně lež. Vidíš, voda tě nese...“
Držel ji pevně kolem pasu a rozkazoval. „Napřed nohy, musíš jako žába. Takhle.., .“ Předvedl jí to a zase se postavil a chytil ji. „Tak, a teď současně rukama dělej tempa.“ Takový drzou, pomyslela si, ale poslušně se přitom řídila jeho pokyny. Rozhodně jí to nebylo nepříjemné.
„Že slunce tam v dáli... že slunce tam v dáli... “
Podařilo se jí pár temp, aniž by se musela chytat dna. V jeho sevření se cítila bezpečně. „Vidíš, jde ti to. Smál se, a na nose mu ve slunci zářily zlaté pihy.
„Jen pro tebe září, a pálí... do tváří...“
Plavali chvíli vedle sebe. Už jí to šlo samo! „Haničko, oběd,“ zavolala babička ze dveří. „Máš tam kamaráda? To je dobře! Jestli chce, může se jít taky s náma najíst.“
„Půjdeš,“ otočila se na něj.
„Ne díky, musím taky domů.“ Zčista jasna ji mlaskavě políbil na tvář. „Ty jsi Hanka, jo? Já jsem Martin.“ A najednou byl pryč.
„A vzdor zádům spáleným, když suneš a spíš... jsi oblakům vzdáleným o kus blíž...“
Co to měli tehdy k obědu? Určitě něco dobrého. Babička byla skvělá kuchařka a z mála vykouzlila vždy divy. ¨
Rozhlédla se po sídlišti. Taky by měla už jít vařit. Melodie dozněla. Zavolala Lejdinku a zamířila k domovu. Opatrně zaťukala na dveře pokoje. „Martine, co si dáš k jídlu?“
Podíval se na ni. S něhou, kterou v jeho očích už vídala jen málokdy. Ve sluničku, které sem pronikalo oknem se mu za brýlemi na nose zablyštěly pihy.