Prší.
„Kurva,“ řekl Jan a vyhrnul si límec nahoru. A ještě řekl: „Do prdele!“, což řekl hodně naštvaně a hodně nahlas, ale jen pro sebe, neboť se na ulici nalézal docela sám. Jan je týpek, který nemá ve zvyku mluvit vulgárně na veřejnosti. Dokonce ani před svými blízkými sprostě nemluví, ale tenhle nečas jej překvapil nepřipraveného. Právě opustil dům a je na cestě do města. Studené poryvy větru cloumají vším, čím cloumat lze. Janova postava, oblečená jen do košile a letního baloňáku, zápasí s dubnovým počasím, které ještě před dvěma hodinami vypadalo téměř letně.
„Že jsem se na to nevysral,“ vyčerpal svou slovní zásobu sprostých slov a dále už jen zarputile mlčí a kráčí skrz letošní jaro. Myslí už jen na Věru, která jej před chvílí vyhodila z bytu. Ve skutečnosti odešel sám. To její řeči, její výčitky a její nesnesitelné divadlo jej vyhnalo do téhle hnusné „sibérie“.
Svou poslední hlasitou poznámkou měl na mysli fakt, že se dnes rozhodl Věru navštívit. Měl jsem jít raději do hospody, hodnotil situaci. Měl jsem se vykašlat na kytku. Nemrzí ho ani tak fakt, že za ten pugét dal čtyři sta padesát korun, jako to, že jej Věra mrštila přes celý obývák a po květech ještě dupala jako smyslů zbavená. To by ženská, která má kytky ráda, nikdy neudělala, ubezpečuje se Honza.
Když Věra vybuchne, chová se jako sopka. Dští oheň a síru, kašle na vše, co bylo doteď. Jsem pro ni nic. Hračka do postýlky, která se právě teď znelíbila jen proto, že má také svůj názor a nehodlá se stále ve všem podřizovat. Je to mrcha. Megera.
Honza se vichrem probíjí ulicemi do centra, aniž ví, co v něm bude dělat, ale jedno ví jistě: K Věře už se nevrátí. Ať si najde jiného blba, který bude kolem ní skákat, aby pak… ale, darmo mluvit.
Konečně se doškobrtal na náměstí a zapadl do nejbližší putyky. V hospodě je překvapivě rušno. Rychle si nachází místo u jednoho z mála opuštěných stolů. Už u vchodu oklepal nepromokavý baloňák, otřepal zprudka hlavu několikrát zleva doprava a zpět a pak vlasy přejel rukou. Studené „čůrky“ jarního deště mu už za krk nepotečou. O Honzových sto osmdesáti centimetrech výšky a devadesáti kilogramech váhy je možné říci, že vypadají urostle. Vlasy po ramena, elegantní knírek a čtrnáctidenní strniště na bradě doplněné rošťáckýma očima z něj dělá přitažlivého chlapa, který by se ženami neměl mít problém. Ale ve skutečnosti to takto nikdy nefungovalo. Honza se jistého ostychu před druhou polovinou světa nikdy nezbavil, ač má pětatřicet let.
V hospodě je náhle jako v ráji. Navzdory denní době panuje příšeří, neboť za okny je skoro tma. Teploučko, parta chlapů, sesedlá před televizní obrazovkou, vzrušeně sleduje hokejové finále.
V jednom z rohů se za novinami rozvaluje vousáč. Pije kávu, před ním stojí poloprázdný panák tullamorky a rozpitá celá láhev. Vedle u stolu nějaký chlap hučí do ženské, která by mohla být jeho dcerou. Ta se lehce přiopile usmívá, jeho plky jí asi dělají dobře, protože právě teď ji vzal za ruce, hladí je a dlaní jí přejíždí postupně až k ramenům. Chlápkovy ruce jsou jako chapadla, jedna už se stihla ovinout kolem dívčiny šíje. Ona usrkla z dvojky červeného, převrátila oči v sloup, patrně nad nějakým jeho návrhem. Chlápek se vševědoucně usmívá. Už je šest večer, ale jejich den asi teprve začíná. Honzu zkoumání páru přestává bavit a hledí, jak se říká, doblba.
„Co to bude?“ Servírka ve slušivé černé minisukni a halence s bílými volánky a čelenkou z téhož materiálu se konečně zjevila vedle něj.
„Čaj. Velkej kotel horkýho čaje a velkej rum navrch. Rychle, prosím vás,“ požádal Honza servírku a na důkaz akutnosti objednávky se otřásl chladem, který mu doposud stále okupuje tělo.
„Góóól! Góóól!“ řve dvojhlasně parta u televize.
Honzovi je úplně jedno, kdo komu dal gól. Ani neví, kdo s kým hraje. Pořád myslí na Věru, na zvláštní vývoj dnešních událostí a její příšerné herecké finále plné rozdupaných růží. Růžové finále. Když se to takhle řekne, každý si hned představí závěr romantického filmu, nebo poslední stránku knížky z červené knihovny. Tohle růžové finále mělo zcela jiné parametry. Honza šmátrá v kapse kalhot, hledá peněženku. Ruka mu náhle strnula. Zvedá se od stolu a začíná se šacovat. Zjišťuje, že kapsy kalhot jsou prázdné, a tak se vrhá na svůj plášť. Už teď ale ví, že kapsy pláště jsou rovněž prázdné, vždyť v nich měl zabořené ruce, když prchal tím hnusným počasím sem. Do kapes kabátů a plášťů si peněženku nikdy nedává. Tak kde kruci…?!
Ale to už se mu v hlavě sepnula příslušná sekvence předchozích událostí. Platil přece Věře červnovou dovolenou. Chtěli si užít pláží kolem Sidari a kaváren v kouzelných uličkách města Kerkyra na řeckém ostrově Korfu. A teď z dovolené bude prd, pomyslel si. Honza si jasně vybavuje moment těsně před tím, než vznikl problém. Věra má hned v pondělí doplatit poukazy rezervované v cestovce. Položil doplatek dvacet tisíc na roh kuchyňské linky. Ty vyndal ze své peněženky, kterou spolu s krabičkou cigaret nechal ležet hned vedle dvacetitisícového obnosu. Kdyby jen prachy! Ale v peněžence má i své doklady a kreditku. Fakt, že se bude muset pro své věci vrátit, jej pranic netěší.
„Tak, tady je jeden čajíček, rum…Máte nějaké další přání?“ usmála se na Jana černovláska.
„Jo. Mohl bych vám, až dotelefonuju, nechat v záloze svůj mobil? Já totiž, jak jsem právě zjistil, nemám u sebe ani vindru. Musím si skočit pro prachy,“ odpověděl Honza a ukázal brunetě svou zánovní Nokii. Servírka si přístroj prohlížela, jako by viděla mobilní telefon poprvé v životě.
„Snad ano. Počkejte, já se zeptám šéfa,“ špitla a odkráčela.
Honza, plný zloby smíchané s mrzutostí, vymačkal Věřino číslo. Nechal telefon vyzvánět snad minutu. Nic. Nebere to. No, to je jasný. Je naštvaná, možná víc než já. Ještě nevychladla, tak mi to teď nezvedne, uvědomoval si Honza. Ať je to, jak chce, stejně se musí tím nečasem vrátit a pokorně požádat o svou šrajtofli. To je ale blbej den!
Honza si sedl zpět ke stolu a konečně se napil čaje. Původně si chtěl panáka rumu vlít do hrnku s čajem, ale právě si úkon rozmyslel a kopl jej rovnou do sebe.
„Dejte mně ještě jednoho,“ požádal černovlásku poté, co přišla s šéfovým souhlasem ohledně telefonu jako zástavy. Než se rum objevil na stole, zkusil ještě dvakrát volat. Marně. Jestli není doma, tak to je průser jako mraky. Hrkl do sebe druhého panáka a s odporem a krajní nevolí se vydal na zpáteční cestu.
Venku se kupodivu mezitím vyjasnilo. Nebe bylo modré, ozařované ostrým sluncem, klesajícím už k západním kopcům. V ulicích se leskly mokré chodníky a nad nimi zůstala trčet nepříjemná zima. Pořád lepší než ten fukéř s deštěm, zhodnotil povětrnostní poměry Honza, kráčející svižným krokem do Palečkovy ulice číslo sedmnáct. Věra bydlí v pěkném prostorném bytě tři plus jedna ve druhém patře činžovního domu.
Jsem vůl na kvadrát, že jsem si nenechal u sebe klíče od kvartýru, přemítá Honza. Kdyby nebyla doma, mohl bych si teď bez problému otevřít a bylo by. Ale to ne. To já, jako kretén, pověsím klíče demonstrativně na věšák za dveřmi a jdu pryč. Snad doma je, kam by šla?! Ne, určitě je doma. Jak ji znám, ta by teď, po tom výstupu, určitě nikam nešla. S touto vizí začal Honza stoupat po schodech do druhého patra. Hlavní vchod zůstává kvůli pošťačce a popelnicím věčně otevřený, do baráku se dostane prakticky každý, kdo chce.
Věra
Věra sedí na pohovce. Na rozmazané šminky pod očima kašle. Její vzhled je to poslední, co ji nyní zajímá. Věra je typ ženské, za kterou se každý chlap na ulici ohlédne. Není zrovna hubená, ale rozhodně ani otylá. Všeho je na ní tak akorát. Krev a mlíko. Špinavá blondýnka, které se blíží třicítka, ale neřekli byste to do ní. Ráda nosí moderní módní oblečení, má vkus, a proto z ní vyzařuje sexy kouzlo. Věra je i přátelská, kamarádská a dokáže se obětovat. Nebýt jejich občasných emocionálních výbuchů hraničících s hysterií, byla by vzorem ženy, po níž muži touží. Ovšem náchylnost k úplně zbytečným hádkám, jako by měla v genech kus divoké Italky, způsobuje, že od ní muži po pár týdnech či měsících utíkají, jen co první okouzlení a vášeň lásky otupí. Jeden takový nezvladatelný výstup má zrovna za sebou a zpytuje svědomí.
Už tak sedí bez hnutí skoro hodinu a půl. Slzy se jí ještě stále v občasných intervalech koulejí po tvářích. Ani je neutírá. Už ji mrzí, že hádku tak drasticky vyhrotila. Chovám se jako hysterka, hodnotí nyní svůj výstup s Honzou. A navíc fakt kvůli takové kravině! Kdyby se Honza chtěl teď náhodou vrátit, určitě by jej k sobě pustila a snad by vzniklý problém uchopili spolu a tentokrát za správný konec. Měla s ním nejdřív prodiskutovat plánovanou dovolenou. Měla s ním probrat, že chce, aby s nimi jela i její matka, ne ho postavit před hotovou věc, a ještě si vynucovat souhlas a pak celý problém hodit na něj. Mohla už dopředu vědět, jak to celé skončí. Zná Honzu a zná sebe. Zvláště, když ví, že Honza její matinku zrovna dvakrát nemusí. Logická Jendova poznámka, že takhle si on teda společnou dovolenou nepředstavoval, vyústila v její výbuch.
Konečně se zvedá, rukávem přejíždí upatlanou tvář a chystá se, že uklidí ten svinčík, němý to svědek jejího amoku. Rudé lístky, brčálové listy, ostnaté polámané stonky zachycené v koberci i čalounění sedačky. Věra jde do kuchyně pro odpadkový koš. Všímá si peněženky a mocně zatouží, aby se pro ni Honza ještě dnes vrátil. Vrátí, určitě se vrátí, přece ji bude potřebovat. Jen co jí hlavou kmitlo tohle přání, rozezněl se zvonek u dveří. Honza je zpět! Úlevně vydechuje a jde otevřít.
Jan
Honza stojí u dveří. Zvonek zmáčkl už třikrát, ale Věra neotevírá. Vtom si všimne, že vchodové dveře zcela nedoléhají. Opatrně do nich strká a vstupuje do bytu.
Tenhle moment je hodně důležitý. Z toku děje by se zdálo, že Honza přichází ke dveřím Věřina bytu a zvoní ve stejný moment, kdy Věra slyší jeho zvonění. Ale není tomu tak. Dvojí zvonění od sebe dělí všehovšudy pár minut. Proto je teplota Věřina těla, ležícího v předsíni nohama ke dveřím a hlavou ke vstupu do obýváku, ještě normální.
,,Věro! Co se ti stalo? Věro?“ Honza si myslí, že omdlela, že jen upadla a možná se o něco praštila při pádu. Kleká si k ní a obrací její tvář k sobě. Z plovoucí podlahy na něj hledí mrtvé vytřeštěné oči. Rozmazané šminky pod očima doplňuje pramínek krve, který se vine z koutku pootevřených úst a mizí někde v zátylku. Další mokvající rány spatřuje na hrudi. Všímá si, že má ruku umazanou od krve, asi jak Věřin obličej otáčel k sobě. První, co jej napadá je, že musí zavolat záchranku. To vzápětí zavrhuje, neboť ví, že už není koho zachraňovat. Musí volat policii. Sahá do kapsy pro mobil a dochází mu, že telefon nemá, ten přece nechal v hospodě jako zástavu.
Použiju její, říká si a vydává se Věřin mobil hledat. Telefon však nenalézá. Všímá si, že někdo bleskem vyluxoval Věřin sekretář, kde měla uložené šperky a veškeré úspory. Svou peněženku v kuchyni našel prázdnou, rovněž dvacet tisíc určených na zaplacení zbytku dovolené bylo pryč. Loupežná vražda, vyhodnocuje situaci. Ten, kdo zde byl, nejspíše rychle prošel celý byt a nejvíc se prohrabával v obýváku. Je nelogické, že by neshrábl prachy ležící na kuchyňské lince jako na talíři. První, co Honzu napadne, že on musí být hlavní a možná jediný podezřelý.
Do prdele! Ježíši Kriste! Co teď?!
Samozřejmě, děj by se nyní mohl ubírat různými směry:
1. Honza by pravděpodobně v panice byt opustil, nikam by nevolal. Asi by se vrátil do města do hospody, zaplatil, vzal si svůj telefon a čekal, zda si pro něj přijdou.
2. Možná by na policii volal.
3. Možná by se rozhodl hledat vraha sám.
4. Třeba by se ukázalo, že se vůbec nejednalo o loupežnou vraždu, že to byla jen zástěrka pro něco mnohem…
Ovšem my teď tuhle linii úvah opustíme a vrátíme se do momentu, kdy Honza stojí u dveří a mačká zvonek.
Věra, tak jako v prvním případě, na zvonění nereaguje a Honza zjišťuje, že dveře jsou otevřené. To jen proto, že první zvonění byla Věřina matka, která se uvnitř zdržela jen chvíli, pak si nechala pootevřeno, a právě sedí u Věrčina souseda ve třetím patře, se kterým řeší dovolenou. Od jisté doby jsou něco více než jen přátelé. Věra Honzovi neotevírá jen proto, že právě dlí v koupelně a dává svůj obličej do pořádku. Věře nad hlavou hučí hlasité větrání, hlasitá je i tekoucí voda, zvonění prostě neslyší.
Honza vchází do bytu, nikoho nevidí, slyší jen hluk v koupelně. Ocitá se v kuchyni, kde s úlevou nalézá svou peněženku, vedle které leží i dvacetitisícový obnos. S ohledem na fakt, že z plánované dovolené jistě nic nebude, si bere peníze zpět. Kvapně je strká do šrajtofle. Nemá chuť se s kýmkoliv v tuto chvíli vybavovat a kvapně odchází. Tak inkognito, jak přišel.
Věra, konečně znovu spokojená se svým zevnějškem, se vrací z koupelny. Zrovna chce Honzovu peněženku uložit ke svým cennostem v obýváku, ale kuchyňská linka je prázdná. Aha, máma úřadovala, myslí si. Když si nechala pootevřené dveře, tak to asi někam strčila, aby to náhodou někdo neukradl, však ta partaj ve čtvrtém patře, to je pěkná sebranka, člověk je musí pořád hlídat. Ti by se neohlíželi ani na moment.
„Věro?“ ozývá se Věřina máti, „už jsi hotová? Tak si představ, že jsem to všechno vyřešila. Miloš je báječnej. Tak si představ, posloucháš mě vůbec? No, tak si představ, že Miloš se mnou na dovču pojede. A podrž se! Letíme na Mallorcu a on to všechno zaplatí. To je, co? No, on je formát, to je marný, to se pozná. Vydělává, v bance je hned po řediteli nejvyšší. Sice mi neříkal kolik, ale musí vydělávat prachů, že jo? A víš co? Možná, že až se vrátíme, že se vezmeme. Dobrý co? A ty hleď dát s Jeníkem zase všechno do rychtyku. Já se mezi vás na dovolené plést nebudu.“
„Mami, prosím tě, kam jsi dala Honzovu peněženku a těch dvacet litrů, co ležely vedle? Leželo to v kuchyni a už neleží.“
„Ale Věruško, já nic nebrala. Jak jsi vlezla do koupelny, já hned šla za Milošem.“
„A zamklas, když jsi šla nahoru?“ znejistěla Věra.
„No, nezamkla, jen přivřela. Abych se zase dostala zpátky, kdybych náhodou šla hned a ty ještě trčela v koupelně.“
„Mami, ty peníze jsou fuč. Šrajtofle, prachy na dovolenou, všecko!“
„A nedala jsi je sama někam? Víš, jak jsi rozrušená…“
„Ale prosím tě! Kam bych je tak dávala? Nikam jsem je nedávala. Byly v kuchyni a jsou v hajzlu!“
„Myslíš, že je někdo to… že je někdo šlohnul?“ Matka se teprve teď vážně lekla a uvědomila si, že je na světě další malér.
„Beztak sem vlezl někdo od těch,“ ukazuje Věra rukou nahoru ke stropu. „Kdo jinej?!“
„Tak policajty! Věruško, na nic nečekej a hned volej!“
Věra tedy nemešká a vytáčí sto padesát osmičku. Dozvídá se, že hlídka tam bude za pár minut a ať na nic nesahají.
„A zavolej Honzovi. Stejně bys mu to musela říct, tak raději dřív než později. Klidně to hoď na mě. Stejně je to pravda,“ radí matka.
Věra vytáčí Honzu, ale ozývá se jen hlasová schránka, se kterou Věra mluvit nechce.
Také v tomto momentě by bylo možné rozvíjet další děj rozmanitými směry:
1. Honza poté, co by se dostal zpět ke svému mobilu, by zavolal a oznámil, že si peněženku vzal. Hovor mezi Věrou a Janem by mohl být chvíli opět lehce hádavý, ale v zájmu společné budoucnosti by si dali rande (přece jen by si přiznali, že se navzájem milují) a vše směřovali ke šťastnému konci.
2. Také by se on mohl rozhodnout už nikam nevolat a policie by měla na stole případ k řešení. Pravděpodobně by byla hlavním podezřelým rodina Horvátova ze čtvrtého patra. Jejich patnáctiletý syn, ze sedmi dětí čtvrtý v pořadí, byl už třikrát usvědčen z krádeží kol a z kapesních čórek. Nic by mu ale nedokázali, nebo taky dokázali. Naše policie je všemocná. Někdy.
3. Možná by si Věra vymazala Honzu z mobilu a jela by na dovolenou se svou matkou a jejím šamstrem Milošem. Chvíli by se divila, proč se neozývá kvůli dokladům i prachům, ale po pár týdnech by to hodila za hlavu. Na Mallorce by se seznámila s bohatým čtyřicátníkem, jehož srdce by nalezla na přeplněných plážích zcela otevřené a ona by do něj razantně vstoupila.
I tenhle vývoj je nejspíše mylný. Velice pravděpodobně se stalo tohle:
Věra se právě vyplakala a hodlá vše napravit. Začne tím, že Honzovi pošle SMS, že se omlouvá, že matku z dovolenkových plánů vyřadila a že by se měl vrátit, neboť si u ní nechal peněženku i s doklady. Během chvíle se Věře vrací stručná odpověď: „O. K. Už jsem na cestě.“ A právě v tuhle chvíli se Honza vydal na cestu z hospody k ní.
SMS v mobilu si ve skutečnosti přečetl hospodský šéf. Mobil zprávu oznámil na jeho stole vzadu za skladem a hospodskou kuchyní. Podíval se zvědavě na displej a hned věděl, že svítící jméno zná. Věra Kašparů. To nemůže být mýlka. Kašparů není Nováková ani Procházková. U nich ve městě je Kašparů minimálně. A tuhle Kašparů zná moc dobře. A ví, kde bydlí. Pěkná kůstka, pomyslel si.
Zmáčkl příjem a začetl se. No vida! Na stole leží dvacet tisíc a prkenice k tomu. Ten blb, kterýmu to patří, to nemůže stihnout za míň než půlhodinu. On, ve svém sporťáku, tam bude za pár minut. Každá kačka dobrá. Nestačí mu, že rozlévá pančovaný chlast, že pivo je věčně pod čárkou, gramáž masa v porcích hotovek i minutek je hluboce pod normou, ještě si troufne jít na lup.
Hospodský zastavuje za rohem domu, rychle vchází a vybíhá do druhého patra. Zvoní. Dveře se otvírají. Věra, která neočekává nikoho jiného než Honzu, je tak překvapená, že se nezmůže ani na odpor. Hospodský, Přemysl Lukáš, se na Věru vrhá. Jednou rukou jí ucpává ústa, aby nemohla křičet, druhou hmatá do kapsy bundy, ze které vytahuje ohyzdný vystřelovací nůž. Je rychlý, s násilím má dost zkušeností. Stačí mu dva prudké rozmachy a Věra zůstává ležet na podlaze. Ráznými kroky prochází byt. Ví, kam hrábnout, kde lidé obyčejně nechávají své cennosti a peníze. Dvě minuty, víc nepotřeboval. Nezapomněl na kuchyň. Když vybíhá z bytu, slyší už kroky ze spodního patra. Tiše tedy vyšel do trojky a už ví, že příchozím je hloupý Honza.
Za dalších deset minut už je zpět ve své kanceláří. Praxe nepraxe, nějak si nevšiml, že vystřelovák mu u kapsy umazal světlé kalhoty a drobná krvavá šmouha na čele mu z obličeje dělá indiánské válečné malování. Neví o něm.
Honza se, přesně podle prvního z našich předpokladů, vydává zpět do hospody. Ani se nezdržuje servírkou a jde rovnou za vedoucím pro svůj mobil. Klepne jednou na dveře s nápisem KANCELÁŘ, a aniž čeká na vyzvání, vchází dovnitř. Na stole vidí svůj telefon. Hospodský mu jej bez odmlouvání vydává. Honza se diví, proč je hospodský umazaný od krve. Už se otáčí k odchodu, když mu intuice vnukne nelogický úkon. Zavolám Věře. Hned! Má ji uloženou v rychlých volbách, a tak mačká dvojku. Kanceláří se rozezněla Věřina nezaměnitelná melodická linka v jejím přístroji.
Honza se prudce otáčí. Přemysl Lukáš vidí v jeho očích cosi, co v nich hloupý Honza ještě před chvílí neměl. V Honzových očích se zableskla nedávná zkušenost člena elitní jednotky rychlého nasazení. Lukáš sáhl do kalhot pro zakrvavenou kudlu, ale ve vteřině pochopil, že se s tím hlupákem mýlil a že nemá šanci…
Samozřejmě, že čtenář má ten komfort, že se může ztotožnit s jednou z předložených variant vyústění téhle story. Nebo s více možnými konci. Někdo by možná uvítal čisté, růžové finále. Věřinu a Janovu krásnou dovolenou na Korfu, jen ve dvou, a denně čerstvé růže. Variantu, která se mu nelíbí, může klidně škrtnout, jako to kdysi dělal KINOAUTOMAT.
Ale také je docela dost dobře možné, že čtenář či posluchač sám rozhodne, co se vlastně stalo poté, co Honza zazvonil u dveří Věřina bytu a nikdo nepřišel otevřít…
