11. prosince 2020

Jelení hora - napsala Dana Emingerová

Barbora nemohla usnout. Na nočním stolku uprostřed noci ještě svítil manželův mobil, ze kterého právě odeslala textovou zprávu. S jakýmsi zvráceným uspokojením si představovala, jak její esemeska letí na čtyři adresy a vnáší zničující chaos do „nepřátelských řad“. Vztek jí dával sílu. Paradoxně jí pomáhal zklidnit hlavu a vyrovnat se s bolestí a strachem v téhle šílené situaci.
Pohlédla na hotelový budík. Byly čtyři ráno. V šest má volat do nemocnice, jestli už se Robert probral z kómatu. Spalovala ji žárlivost, ale zároveň věděla, jak moc si přeje, aby žil. Ne, nenechá ho odejít. I kvůli dětem teď musí fungovat jako stroj. Musí dobře zvládnout osudem přidělenou roli a říkat si, že je to jen „jako“, že se jí to shakespearovské drama netýká. A tohle bylo shakespearovské drama. Psychologové tvrdí, že ženy hůře nesou ponížení, když je manžel zradí, než když umře. Nikde se ale neřeší, co nastane, když to přichází najednou...

Za okny svítalo a její myšlenky bloudily v těch posledních šťastných okamžicích včerejšího dne, než se to stalo. Vzpomněla si, jak se k ní Robert za ranního kuropění přivinul tak těsně, že se ani nestačila probrat, a už do ní tvrdě bez polibků a něhy pronikal. Zlobila se na Robertův sobecký spěch, ale pak se milovali tak náruživě, až měla obavy, že probudí holky ve vedlejší ložnici dovolenkového apartmánu.
I teď tam dvojčata oddychovala v neklidném spánku a každou chvíli nocí zazněl přidušený vzlyk. Ani ve snech dcery nedokázaly zaplašit včerejší obraz hrůzy, kdy jedna držela otcův zapadlý jazyk, zatímco druhá se snažila těžce raněného rozdýchat. Je neskutečné, co ty puberťačky dokázaly! Bez jejich pohotovosti by tu už Robert nejspíš nebyl.
První paprsky slunce olízly vrcholy mohutného masivu, který se tyčil za oknem. Barbora si představovala, jak jelen vyvádí na pastvu stádo laní, které pod Růžovou horou včera viděli.
„Ten se má,“ vtipkoval Robert, když počítal jelenův harém. Cvrnkla ho do nosu, ale nezlobila se. Nebe bylo bez mráčku a slunce hřálo. Vypadalo to, že romantičtější završení rodinné dovolené si ani nemohou přát. Po náročném cyklovýletě obědvali na terase vyhlídkové restaurace a pozorovali mohutná zvířata odpočívající ve stínu smrků.
Po jídle se rozdělili. Barbora sice byla sportovní ženská, ale na prudké sjezdy po úzkých lesních stezkách si na kole netroufala. Robert tedy vyrazil s dvojčaty přes Tetřeví sedlo do údolí sám. Za půl hodinky se všichni měli sejít u dolní stanice lanovky. Když nastoupila do kabinky, viděla, jak holky bravurně drncají za tátou z kopce mezi stromy ke kamenité rokli. Šťastně se usmála... Ač puberťačky, nikdy nepřestaly milovat jakékoliv Robertovy bláznivé nápady a mohly se přetrhnout, aby jedna zvládla úkol líp než druhá. Kdysi, to jim bylo asi pět, se Pája s Kačkou dokonce popraly o to, která si tátu vezme za muže. A vůbec jim nevadilo, když jim připomněl, že už se oženil s maminkou a ta mu bohatě stačí.
„Navíc takové dračice by žádný rozumný chlap za manželku nechtěl,“ zasmál se a pak všechny tři své holky k sobě přivinul, aby na sebe nežárlily.

Barbora se zrovna houpala vysoko nad korytem dravé bystřiny, když zazvonil mobil.
„Mami, táta spadl a je v bezvědomí,“ slyšela zoufalý Pájin hlas. „Tak nepanikař a zavolej vrtulník!“
Zalapala po dechu.
„Přeletěl přes řídítka,“ snažila se vysvětlit dcera. V horách však kolísal signál, a tak se éterem nesly jen útržky vět: „Dýchá... noha... nos... strom... krev.“
Pak hovor vypadl. Ale Barbora už věděla dost, aby okamžitě burcovala záchranáře: „Pošlete vrtulník pod Tetřeví sedlo. Manžel se zranil na kole při sjezdu a ztratil vědomí. Provázejí ho dcery, čtrnáctiletá dvojčata Kateřina a Pavlína...“
Jakmile zavěsila, na displeji se objevil zmeškaný hovor právě od Roberta. Zalila ji úleva. Jediné vysvětlení pro ni bylo, že už se probral. Netušila, že Páje došla baterka, a tak zkusila použít otcův mobil.
Barbora si otřela zpocené ruce a vytočila Robertovo číslo. Těšila se, až uslyší jeho hlas. Ne, Robertovi se přece nemohlo nic stát! To je absurdní, aby se on, tak zkušený cyklista, rozsekal na výletě s dětmi! Nejspíš si jen vyrazil dech.
Po dlouhém vyzvánění hovor spadl do hlasové schránky. Zkusila Páju. Nic. Tak Kačku. Její zapomenutý telefon se ozval v Bářině batohu na zádech. Nejspíš už jedou dolů. Je to logické – proto zvonění neslyší.
Představovala si, jak všichni tři frčí z kopce a jak si z ní za chvíli dole u lanovky manžel bude utahovat, že se o něj zbytečně bála. Dokonce ji pragmaticky napadlo, co asi bude stát planý start vrtulníku. Ale ať! Hlavně, že... co vlastně?
Kabinka konečně přistála v údolí. Barbora vyskočila ze dveří a nikde nikdo nebyl. Jako by slunce překryly temné bouřkové mraky, cítila v hloubi duše uprostřed parného léta mrazivý chlad... Pár minut čekala, než spatřila vrtulník na obloze. Snášel se k Tetřevímu sedlu. Běžela po cyklostezce tím směrem. Panika ji hnala do prudkého kopce, aniž by vnímala, že jen těžko popadá dech. Byla čím dál nervóznější. Plahočila se vzhůru snad půl hodiny, až se konečně objevily holky. Vyděšené, uplakané, bledé.
Pája líčila, jak tátovi při sjezdu praskl ve vysoké rychlosti ráfek na předním kole. Kačka brečela.
„Myslela jsem, že se táta zabil,“ šeptala a třásla se po celém těle. Snažily se dát Robertovi první pomoc. „Nemohly jsme ti vzít ten telefon, mami.“
Objaly se. Stály tam všechny tři nehnutě jako sousoší. Zkamenělá tíseň.

V nemocnici se dozvěděly, že pacient je na operačním sále a ještě několik hodin bude. Barbora vnímala pouze útržky vět, jako by opět vypadával signál: „Musíte doufat... mozek funguje... je v těch nejlepších rukou... máte báječné děti... věřte...“
Věřily až do večera.
Konečně se objevil lékař. Podal Barboře ruku a řekl pevným hlasem:
„Operace právě skončila. Můžete manžela krátce navštívit, ale utrpěl vážná a četná zranění. Ještě není mimo ohrožení života.“ 
Robert byl připojený k mnoha hadičkám. Kolem lůžka kmitaly sestry. Ležel s otevřenýma, nepřirozeně vytřeštěnýma očima, do nichž mu jedna z ošetřovatelek kapala zklidňující mast. O tom, že pacient žije, svědčily jen občasné záškuby prstů a krůpěje potu, které se Robertovi koulely po skráních.
„To zvládneš,“ šeptala Barbora na rozloučenou nehybnému tělu, za nějž dýchal přístroj. Pohladila manželovy krví slepené vlasy a setřela kapičky z jeho čela. Na dlani jí zůstal pach chemie, kterou byl napumpován.
Sestry jí na odchodu předaly plastový pytel se zbytky rozstříhaného cyklistického úboru a v průhledném sáčku přinesly i peněženku, doklady, snubní prstýnek a mobil. Ten potřebovala. Ještě večer totiž musela z hotelu obvolávat manželovy kolegy, že Robert ráno nepřijde do práce.

A tehdy se to stalo. Poté, co zamáčkla bůhvíkolikátý zmeškaný hovor, začaly přibývat naléhavé vzkazy z jeho paralelního života, o kterém do té doby nevěděla.
Nakonec už to nevydržela a nad ránem odeslala jednu odpověď:
Milé dámy, Štěpánko, Janičko, Lauro a Boženko, 
v nemocnici mi včera odevzdali manželův snubní prsten a mobilní telefon, ze kterého na mě neustále vykukují Vaše zamilované zprávičky. Zjištění, že mě Robert podvádí – a hned s několika milenkami najednou –, však není nic proti hrůze, kterou prožívám, protože nevím, jestli se vůbec dožije rána. Dnes po práci – ani tento, ani příští týden – určitě s žádnou z Vás nikam nepůjde. A pokud spolu máte nějaké velké plány do budoucna, přijeďte o něj pečovat do nemocnice, kde právě bojuje o život.
B

Konečně tiše vklouzla do sousedního pokoje, kde spaly Pája s Katkou. Vypadaly starší než včera. Pozorovala, jak paprsky úsvitu vracejí zdravé barvy jejich unaveným tvářím. Pohlédla z okna na Růžovou horu a hlavou jí proběhlo, že se pod ní pase – stejně jako každý jiný den – stádo jelenů.

Žádné komentáře:

Okomentovat