14. července 2020

Kongres bublin – napsal Miroslav Tichý

Bylo to tehdá na jaře, léta Páně 2030. Na desáté výročí toho jara, kdy se zdálo, že to lidi už konečně pochopili. Tehdy se opět sešly. Bubliny. Tisící sedmý Mezinárodní kongres bublin - Brusel 2030. Tak tomu říkaly, oficiálně. Ale proto, že se to celé konalo v Bruselu u sousoší, které je bublinám věnováno, tedy u sousoší Atomia, říkali tomu některé z nich dokonce Summit. Ten summit, kde dvacet nejvyspělejších bublin světa konečně vyřeší ten stále se dokola opakující problém.
Možná si říkáte, jakých dvacet bublin a jaký proboha problém? To je celý nějaký divný.
Prostě nesmysl. Bubliny jsou jen bubliny. Vylítnou maximálně tak z bublifuku, prasknou a hotovo. Co je nám po nich.
Ale nenechte se mýlit. Bubliny jsou součástí našeho světa již od nepaměti. A s některými, obzvláště do sebe zahleděnými, je dobré dobře vycházet. Když si jich totiž dlouho nevšímáte, začnou organizovat summity. Ale popořádku.
Jak totiž praví Buble svatá ve svém prvním a jediném přikázání: „Nech potrápit se a buď pánu člověku ku jeho zážitkům a radosti.“
A mnohé bubliny tak s láskou činí. Některé plní balóny a skrze ohnivou torturu poskytují lidem nevšední zážitky v podobě balonové vzduchoplavby, jiné zas pro radost dětem čekají v bublifucích, až na ně dojde řada. A pak jsou tu jedny z nejobětavějších. Ty, co se nechávají pod tlakem pumpovat do lahví a plechovek, aby lidem aspoň na chvíli navodily lepší náladu, přičemž nedlouho poté opouštějí jejich tělo cestou ne nepodobnou Ježíšově kalvárii, aby nakonec skončily svůj život rozpuštěné a zostuzené v podobě nevonného plynu.
Tyhle bubliny by si jistě také zasloužily svůj kongres. Svůj summit. Jistě by si zasloužily sdělit světu své požadavky. „Za střevo čistší“ či „Dotace vlákninám.“ Ale jak to tak chodí nejen v bublinovém světě, jsou ti, kteří orají a vláčejí a ti, kteří sklízejí. (citace Jára Cimrman - Rozpuštěný a vypuštěný – mistr promine).
A tak se konal kongres. Kongres bublin, těch bublin, co sklízejí. Nebo aspoň sklízely. Do nedávna. Musely se sejít. Musely to vyřešit. Lidi se jim totiž už nějakou dobu vymykali kontrole. „Oni mě už vůbec nečtou!“ stěžovala si jedna delegátka, významná americká mediální bublina. „Kde mám ty senzace furt brát?“ „Mě taky nečtou, mě taky ne,“ přizvukovaly jiné dvě evropské, zabývající se životy silikonových celebrit. „V redakci se nám zbláznili už čtyři titulkáři. Nikdo na nás nekliká.“
„Hmmm, hmm, titulkáři. To nic není, dámy. To já. Já mám pokles instalací o dvacet procent. Dvacet!“ hlásila sociální bublina Twitter a marně se snažila maskovat šediny a vrásky novou tapetou.
WhatsApp se jen nadýchl, ale nakonec nic neřekl. Zhroutil se do sebe a ve finále se odebral ze skupiny. Facebook na kolečkovém křesle, tlačen Messengerem, odjel raději ze sálu. Byl unavený to vůbec poslouchat. Stejně ho pozvali jenom proto, aby dostal ocenění za celoživotní zásluhy. Předsmrtný dar.
A tak to pokračovalo. Celý boží den. Nebralo to konce. Stížnosti, stížnosti a stížnosti.
Na lidi, že prý chodí do přírody jen tak bez mobilu, bez novin, že nekoukají na televizi, že čtou knížky. Že se milují. Dokonce fyzicky. Fuj. A taky na rok 2020, kdy se to celý pokazilo.
Až se konečně ujala slova nejdůležitější bublina kongresu. Ekonomická. Zvyklá už na leccos. Takovýhle lapálie prožila už xkrát. Trocha splasklosti kvůli nějakýmu viru, no a co?! To se přežije. Lidi jsou lidi. Zase si s radostí naskočí. Pokrok a trvalý ekonomický růst jsou návykový. A tak mluvila a mluvila a mluvila. A mluvila tak dobře, že i Facebook si musel nakonec na svoji zeď nasdílet „Cítí se nadějeplně.“
A jak to celé dopadlo? Upřímně, já nevím. A vlastně ani nevím, jestli v roce 2030 nějaký kongres bublin bude. Teď je totiž rok 2020 a to rozhodnutí, jakým bublinám dáme prioritu a jakým bublinám se budeme do budoucna klanět, je pořád ještě před námi.

Žádné komentáře:

Okomentovat