7. května 2020

Vyšehrad, místo zamilovaných - napsala Bohuslava Kopřivová

Táborská brána
Je všeobecně známo, že Vyšehrad sehrál velkou roli v našich dějinách. Byl hradem, panovnickým sídlem, městem i pevností. Ale dodnes je stále i místem procházek a taky romantickým místem schůzek zamilovaných.
I já jsem byla pozvána na toto tajemné místo, které vyniká mnoha historickými památkami, ale také krásným pohledem na město.
Byla jsem mimopražská, ale z pošty jsem se telefonicky dohodla s přítelem, že si udělám výlet do Prahy.
Nabídka, že se sejdeme na Vyšehradě, se mi zdála lákavá, a tak jsem souhlasila.
Nevím, zda jsem byla víc rozrušená z toho rande nebo z toho telefonování (nebylo to pro mě běžné, za mého mládí nebyly mobilní telefony, a ani pevné linky nebyly součástí všech domácností).
Leopoldova brána
Byla jsem ráda, že jsem si pamatovala, kdy se sejdeme a že to bude na Vyšehradě u brány.
Prahu jsem znala jen velmi málo, ale kde je Vyšehrad jsem věděla. Cestu od autobusu mi vysvětlí tatínek, který často do Prahy jezdil.
Dle navigace tatínka jsem došla k Táborské bráně a čekala.
Ve stanoveném čase tam můj známý nebyl. Ptala jsem se okolních, jestli je tu i jiná brána. Posílali mě na několik míst.
Pro jednu jsem se rozhodla, Leopoldovu, ale ani tam přítel nebyl. Když jsem se dostala k Cihelné, a ještě jsem se dozvěděla, že je i brána na hřbitov, na další jsem se už neptala a vzdala jsem to. Kdo by na mě tak dlouho čekal, už to bylo víc než hodinu, a tak jsem plánovala, co budu dělat do odjezdu autobusu domů. Alespoň si prohlédnu Vyšehrad, když už jsem tady. Třeba ho někde potkám, utěšovala jsem se.
Byla jsem smutná, času jsem měla víc než dost, a tak jsem se šla na ten hřbitov podívat. Stejně to bylo místo, které v tu chvíli asi nejlépe vystihovalo mou náladu. Četla jsem si různé náhrobky a pomalu došla ke Slavínu. Vzpomněla jsem si, jak jsem na základní škole byla pochválená, že jako jediná ze třídy věděla, že Slavín je jen hrobka, kde jsou uloženy ostatky českých velikánů, a že se tak nejmenuje celý hřbitov. Byla jsem na to tehdy moc pyšná.
Na hřbitově jsem pak hledala náhrobky známých osobností, a pokud jsem sice znala jméno, ale moc jsem o něm nevěděla, napsala jsem si ho na papír, že si to doma najdu v encyklopedii. Internet tenkrát ještě nebyl.
A začalo pršet, brečelo nade mnou i celé nebe. Dojela jsem proto co nejrychleji na Florenc a nepolíbená jsem čekala na odjezd autobusu domů.
Chvíli před odjezdem mě oslovil jeden mladík. Docela se mi líbil, byl sice dost malý, ale vydržel to se mnou již víc jak půl století.
Příště jsme šli na Vyšehrad spolu a chodíme tam stále.

Cihelná brána

Žádné komentáře:

Okomentovat