10. března 2020

Jako zrnko písku z mandaly - napsala Lea Mandíková

„Mami, já nechci nikdy dobře vařit,“ říká dneska Terka.
„Jak tě to napadlo?“ ptám se. „Vedu Tě přeci k tomu, abys dělala věci pořádně.“
„Mám tomu rozumět tak, že chceš tedy umět špatně vařit nebo vůbec nevařit?“
Koneckonců, v tom jdu v uvozovkách dobrým příkladem. To moje vaření totiž za nic nestojí.
„No, nechci se hodiny trápit s jídlem a zdobit ho krásně, aby pak vlastně bylo jen snězené a nic po něm nezbylo.“
„Bylo by mi líto toho času, kdyby všechno bylo najednou pryč a nic nezůstalo.“
„To nemůžeš tak brát,“ říkám. „Záleží na tom, jestli by tě to vaření bavilo a dělalo ti radost. Pak je jedno, jestli nad tím strávíš ten čas. Udělá ti radost, že jsi tomu ten čas věnovala a taky to, že jsi tím udělala radost i ostatním. A to poznáš, protože ti to pochválí i snědí.“
„Podívej, Terko, ty ráda maluješ mandaly viď?“

„Jo, to jo.“
„A víš, jak to s těmi mandalami je?“
„Co jako?“ říká Terka.
„No, v Tibetu a jinde na světě se dělají mandaly z barevného písku. Ne jako tady v Evropě, kdy se vybarvují pastelkami na papíře. Vytvářejí je mniši a zabere jim to i několik dní. Pak, když dílo dokončí, hned ho zničí. Je to smíření se s tím, že věci mají svoje zákonitosti a rovnováhu. Chvíli tu jsou, udělají radost a pak pominou. Ti ostatní, co prochází kolem a mandalu vidí si jí zapamatují. Budou jí mít v srdci, protože si budou pamatovat ten obrazec a krásné barvy. Budou si mandalu pamatovat i kvůli tomu, že si zapamatují, kdy jí viděli, kde a s kým. A budou mít ten obraz v sobě i přesto, že mniši hned po dokončení mandaly prsty rukou písek rozhrnou, smetou vše na jednu hromádku a z té hromádky rozdají zrnka písku těm, co jdou kolem. Je to stejné, jako s tím vařením. Prostě chvíli dobrý pokrm, co připravíš, udělá radost a pak není. Ten dobrý pocit z naplněného břicha i chuti zůstane.
„Tak jo teda“, budu vařit dobře a nebude mi to vadit, že to zmizí.
A odejde do pokoje.

Mě ten hovor v mysli zůstal. Před sebou vidím Tibet. Nikdy jsem tam nebyla. Přesto se mi obraz toho místa stále vkrádá do myšlenek spolu se zvukovým doprovodem hlubokých tónů, které vydávají dlouhé hudební dechové nástroje. Hraje se na ně při budhistických obřadech. Vydávají monotónní zvuk temný a posilující zároveň. Vidím také tibetské mnichy na kolenou tvořit mandalu. S neuvěřitelnou pokorou a precizností bere každý do rukou stéblo, kterým postupně ze zrnek písku stvoří dokonalý kruh. Stačí foukat na ta správná místa. Tibetských mnichů je osm, ale střídají se v průběhu dne. Každý má svoje přesně stanovené místo i úkol. Už jen obarvit a prosušit všechna zrnka písku tak, aby celek byl dokonalý je velmi náročné. Práce trvá většinou několik dní.
Co vidím ještě?
Těžkou botu vojáka, která to neuctivě celé pošlape.
Záběr z filmu Sedm let v Tibetu mi utkvěl v paměti už když jsem viděla film poprvé. A stejný záběr se objevuje vždycky, když procházím nějakou životní zkouškou. I já se teď snažím dát dohromady něco, co chvíli vydrží a pak pomine. A snad zůstane v srdci.
Nikdy v životě by mne nenapadlo, jak důležitý pro mne tenhle záběr z filmu bude. Až nyní. Moje bytí je teď stejné. Moje mysl je ten písek. Mám před sebou stejnou plochu, zatím prázdnou. Obrazec se ještě formuje. Bude to mandala, stejně jako u mnichů v Tibetu. Zatím kruh nevidím. Moje mandala má ještě nejasné obrysy. Ale přijde to. Spolu s barvami písku, které zvolím. Spolu s motivem, který té své mandale dám.
Snažím se nyní přijmout běh věcí i jejich pomíjivost. Snažím se přijmout s pokorou to, že půjdu životem bez milované osoby, která se mnou byla víc než třicet roků. Hodně pomalu se smiřuji s faktem, že půjdu životem bez opory někoho dalšího, stejně tak, jako mé děti. Moje duše je jak ta pošlapaná mandala vojákovou botou.
Doposud jsem vkládala do našeho rodinného žití všechen svůj čas, talent, energii. Rodina, já, Petr a naše děti byly mojí rovnováhou. Den po dni zkusím novou mandalu, tak, aby bylo zase vše v rovnováze spolu se smířením, že bude křehká, jako písek v ní. Spolu s vědomím, že zůstane v srdci mne i ostatním aspoň na chvíli propůjčeného času.



Žádné komentáře:

Okomentovat