8. března 2020

Boření Me too - napsala Jana Bednářová

Cvak, někdo z kluků otočil vypínačem. Rozhostila se tma. Taková , že by se dala krájet.
Je listopad roku 1981. V zasedací místnosti obecního úřadu se zastaví pohyb. Nás, dvanáct kluků a holek kolem 14 let, zůstalo nehybných.
Kluci zhasli v místnosti, kde jsme ještě před chvílí, v našem kroužku pilně pracovali na zadaném úkolu. Vedoucí na chvíli odešel.
Teď je ale tma. Vteřina naprostého ticha a pak...
„Nech mě, nešahej na mě, co děláš?“ slyším hlasy kamarádek v tónu vyjadřujícím zvědavost a povzbuzení, ještě a ještě, takové malé koketky.
Rychle si dřepnu, skoro nedýchám, rozhlížím se, oči si začínají zvykat a rozeznávat postavy a věci. Leknu se, vnímám ruku na svém rameni. Jen doufám, že to není Lubošova ruka, ale Jirkova.
Luboš se mi nelíbí, je ve svých 13 letech takový hlučný a dětský Otesánek. Zato Jirka je vysoký, štíhlý, má vlnité vlasy, velké hnědé oči a na nose malé, roztomilé pihy.
Nenechávalo mě v klidu, když se na mě občas podíval něžnýma očima, celá jsem se rozechvěla a zčervenala, tedy jen do chvíle než si všiml, že ho sledují ostatní, to se pak choval jako namyšlený pako. „Jani,“ zašeptal.
Je to Jirka, ach, jupí, hurá. Jeho ruka šátrá níž a už nesměle drží mé pravé ňadro. Hlavou mi úlevně proběhne. Ještě, že pravé ňadro, levé mám menší. Mlčím, jeho ruka se zastavila. Tělem mi projelo něco, co jsem ještě neznala, myslím, že to bylo vzrušení, něha. Cítím šimrání v podbříšku. Leknu se, co to má znamenat? Snad jsem to zase nedostala. Naštěstí ne. To co se děje je velmi příjemné, nové. V oceánu tmy jsme jen my dva.
Cvak, oslepující světlo.
„Co tady děláte?“ ptá se vedoucí. Někdo z kluků pohotově odpovídá. Hrajeme si na tmu.
Jsem ráda a vděčná, že „me too“ přišlo až po revoluci.
Kdo ví, jestli by dnes kluky napadlo hrát na tmu.

Žádné komentáře:

Okomentovat