„Těšíš se?” zeptal se děda, který už byl vzhůru.Zbytečná otázka. Jasně, že se těšil. Jako malej kluk. Protože to taky malej kluk byl.
Poprvé do Prahy. Na Karlův most, Václavák, do obchodního domu Kotva, do ZOO. Těšil se, jak to všechno uvidí, ale hlavně si chtěl prohlédnout metro.
To nejlepší, největší a nej nej metro na světě. Malý klučina z vesnice na Vysočině se nemohl dočkat. V pyžamu, s malým chlebníkem přes rameno, vzbudil rodiče už v pět ráno.
„Mami, tati, kdy už pojedeme?” ptal se ten kluk a oči mu svítily tak, jak dokážou svítit jenom dítěti.
Máma s tátou rozlepili ty své, a když viděli jeho pohled, bylo jim jasné, že posílat ho zpátky do postele už nemá cenu.
„Pojď sem, Venoušku,“ pokynula mu máma a rukou ukázala na místo mezi ní a tatínkem. Tam, kde vždycky, když nemohl spát nebo se cítil sám, tak rád lehával. Vlezl si mezi ně a z chlebníku vyndal to nejdůležitější, co tam měl. Obrázky vláčků, lokomotiv a všelijakých těch vagónů, co mu jich táta mašinfíra navozil z cest. Většinou se jednalo o výstřižky z časopisů socialistických Československých státních drah, dost obyčejných pro pracujícího strojvůdce, ale o to cennějších pro duši dítěte.
Chvíli si je prohlíželi, než táta zavelel. „Je čas, výletníku, utíkej ho vzbudit, ať stihneme sedmičku.”
„Jó, jó, jedemeeéééé,“ vyskočil klučina a běžel vzbudit posledního účastníka výletu. „Brácho vstávej, dělej, jedeme, už jedeme!”
O deset let starší bratr Tomáš takové známky radosti z výletu do Prahy zcela logicky neprojevoval. Bylo mu čtrnáct a radši by si prohlížel Terku Novotných odnaproti nebo časopis Neckermann s katalogem spodního prádla, než nějaký opice v Tróji. Ale i jeho mozek, schovaný tam někde v lebce pod nánosem uhrů na jeho obličeji, věděl, co se sluší a patří. Malej Véna má dneska narozeniny. Čtvrtý. Výlet do Prahy si přál, jak sám říkal, ze všeho na světě úplně nejvíc, nejvíc. A tak se jelo.
Vypravili se na nádraží. Véna, máma, táta i lehce otrávený Tomáš. Na květen byla zima.
To máte holt tak, když se narodíte na Serváce. Choulili se k sobě, ruku v ruce, a razili si cestu ranní mlhou. Vašík jim svítil na cestu očima, připravenýma vstřebat jakýkoli vjem, který přijde, a uložit si ho do mysli, kde byla pořád spousta volného místa.
A najednou jeli. Véna, s očima přilepenýma k oknu, si do té poloprázdné mysli ukládal vše, co viděl. Vagóny, lokomotivy, tunely i mosty. Ukládal a ukládal, až z toho vyčerpáním usnul.
„Vašíku, Vašíku, probuď se, nebo to celý zaspíš,” cloumala s ním máma jemně a druhou rukou hledala v tašce čepici.
Otevřel oči a nechal Prahu vtrhnout. „Tý joooo…“, vydechl.
Další dvě hodiny měl pusu otevřenou, ale nevycházela z ní žádná slova. Jenom na nádraží museli zůstat skoro čtyřicet minut, pozorujíc vlaky.
Táta trpělivě vysvětloval typy lokomotiv. „Tohle je Mračenka, protože má okna, jako když se mračí. A támhle jede Bardotka, to je podle jedný slavný herečky, víš?” A Venoušek sosal. Sosal jak včela na jaře, po dlouhé zimě, jak alkoholik před svým posledním deliriem. Děti to na rozdíl od alkáčů ještě zvládaj.
A to nejlepší mělo teprve přijít. Metro. Vlaky v tunelu, nebo jak táta s oblibou říkával, krtek. To se Vašíkovi líbilo.
„Pojď, drž se mě za ruku a nepouštěj!” řekl táta, a s tím se pustili do víru metra C.
„Pěkně si to projedeme, Vašíku. Nejdřív pojedeme na konečnou, to je stanice Kačerov,” vysvětloval trpělivě. „A pak celou tu trasu zase zpátky, na autobus do Tróje. Tam je zase ZOO, víš? Podjedeš celou Prahu.”
Vašík stále nemluvil. Vstřebával energii města. V budoucnu z něho bude projektant inženýrských sítí hlavního města Prahy a s lidmi z Metrostavu bude jedna ruka. Teď se ale měl lásce k podzemí teprve naučit.
Souprava 81-71, nevzhledná krabice, a to i na dobu Husákovy normalizace, ve které se náš příběh odehrává, vjížděla do stanice a jí tlačený vzduch čechral Vašíkovi vlasy. „To je vítr,” křičel nadšeně a mačkal tatínkovi ruku tak silně, že mu až bělely prsty.
Nastoupili.
„Příští stanice Muzeum,” hlásila neviditelná paní z reproduktoru nad jeho hlavou. Vašík stál přilepený ke sklu a koukal na tmu v tunelu, která se náhle změnila v červenozelené obložení zastávky. Stanice se míhaly, lidé proudili tam a zpět a ta paní pořád poctivě hlásila. Vašíkovo nadšení neutuchalo.
Naneštěstí od tatínkovy pozornosti.
„Kačerov, konečná stanice. Prosíme, vystupte,” řekla ta paní a jejich metro naposledy otevřelo dveře a vypustilo je do vestibulu.
V ten okamžik přijela na protější nástupiště souprava v opačném směru. Pro malého Vendu jasný signál.
Vytrhl se tátovi z ruky a nadšeně upaloval k vlaku. „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají,“ řekla ta paní a jak řekla, tak dveře udělaly. „Příští stanice Budějovická.”
„Mami?! Tati?!” Ruka se přitiskla na sklo a plamínek v očích byl přidušen strachem.
Nemusel být dospělý, aby pochopil, že takhle se to stát nemělo. Maminka se za pomoci bráchy Tomáše sunula k zemi. Vypadala jak špatně vytesaná mramorová socha, soudil Vašík hlavně podle její barvy, zatímco tatínek se mu přes sklo snažil vysvětlit, ať jede jednu stanici a tam počká, že pro něj přijede.
Jak gestikuloval, postupně mizel a za oknem rozjíždějícího se metra se měnilo barevné obložení zase v tunel.
„Musíš jet jednu stanici, vystoupit a počkat,” pronesl jeden děda. „Tatínek pro tebe přijede.”
„Ne! Musí vystoupit a vrátit se zpátky, to ukazoval, to bylo jasný, “ vložili se do toho jiní dva pánové. „No přece ho nenecháte bloudit po metru, takovýho malýho kluka, copak jste se zbláznili?!” dodala postarší paní.
Jednání o strategii návratu Vašíka k rodičům se rozběhlo na plné obrátky, až si dotyční ani nevšimli, že už mají Budějovickou dávno za sebou a chlapec už vystoupil. Zatím na Kačerově socha v podobě Vašíkovy matky rázně odmítla úvahy o tom, že by se otec vydal Vašíka hledat sám. „Na to zapomeňte! Takhle se tu poztrácíme všichni. Jedeme dohromady!”
Krk rodiny rozhodl. Hlava a nohy se přidaly. Jelo se na Budějovickou.
Tady mi, milí čtenáři, dovolte malou odbočku a radu. Až vám půjde někdy do tuhého, třeba se ztratíte, nechte řešení prosím na mužích. Oni sice nevědí, kde mají ponožky, ale tohle docela zvládají. Tak zpět.
„Příští stanice Budějovická,” hlásila ta paní, co má na starosti komunikaci v metru, týmu zachránců.
„Příští stanice Kačerov,” hlásila stejná paní ve stejnou chvíli zachraňovanému Vašíkovi.
O pět minut později, kdy malý Venda neúspěšně hledal na Kačerově svoji rodinu a kdy na Budějovické křísili otec s bratrem matku, jež už jevila spíše známky mrtvoly, než sochy, se Vendy ujal hlídač stanice Kačerov.
„Ahoj chlapečku, co ty tady?”
„Já jsem se ztratil,” odpověděl Venda popravdě a nestihl zatlačit slzu, která se drala ven.
„Neboj, pojď se mnou, to spravíme, jo?”
Uniforma vzbuzovala respekt i důvěru zároveň. Véna následoval muže do budky, kde vykonával směnu. „Zmáčkni tenhle čudlík a podrž ho, ano?”
Slzu opět vystřídal plamínek zvědavosti. Zmáčkl knoflík.
Pražským metrem letělo hlášení, a to nejen k uším nervózního otce a zhroucené matky: „Rodiče malého chlapečka Václava nechť se dostaví na stanici Kačerov. Malý Václav je ve stanici Kačerov!”
Jak rychle problém nastal, tak se vyřešil. Shledání, matčiny slzy radosti, brblání otce, že kdyby bylo po jeho, nemuselo se to ani hlásit, a láskyplně škodolibý úsměv bráchy popisovat netřeba.
Ten den už ho nepustili. Všude pěkně za ruce. Společně. Prošli metro, ZOO, Karlův most i Václavák.
Nic se už nestalo, ale vlastně… něco přece. V tom metru se něco stalo. Ochutnávka. Malá, mňamózní, výborná a návyková. Ochutnávka svobody, vyletění z hnízda. Každý si tím projde, někdo dřív, někdo později.
Vyměnit zavedené pořádky, posunout se, rozletět. Pochopit, že špatné věci se dějí z dobrých důvodů.
A tak, jako se malý Venda ve svých čtyřech letech ztratil a pak ruku v ruce se svými rodiči prošel Václavák, tak se i my ztrácíme a nalézáme, milujeme a nenávidíme, ale hlavně stále hledáme tu správnou ruku, se kterou ten náš Václavák, od začátku až do konce, projít.
Snad každý tu svou nalezneme.
