18. února 2019

Moje třída ze sídliště - napsala Hana Šundová

Hybnou silou vesmíru je láska. I Einstein o tom psal. Jeho dopisy jsme četli. Ale jestli to někdy dojde i jim, ví Bůh.
Sedí tu proti mně, občas točí oči v sloup a okázale si myslí své. Jsou ke mně shovívaví, nechají mě, ať si melu a občas se i zasmějí. Možná mě chvílemi i vnímají. Chápu je. Co bych chtěla po deváťácích v polovině června? Znám je už skoro pět let. Od páté třídy. Přišli vyplašení z prvního stupně, ale už po měsíci jim otrnulo a cestou na Blaník mi ukázali, jak řádí gang mladistvých ve vlaku. Zlaté děti ze vsi! Proč já blbá odešla z venkovské školy a vrhla se hned na pražské sídliště! Chvílemi to je boj. Jsou drzí, hrubí a nevychovaní a přitom tak malí a křehcí. Hledáme k sobě cestu, vzájemně se poznáváme, smějeme se spolu i zuříme.
Krize přišla v sedmé třídě. Začalo to kouřením na záchodě, pak lahve vína za chatkou při školním výletě. Taky mě poučili, jaký je rozdíl mezi kouřením a hulením. I šikanu mi předvedli. Zkrátka průser stíhal průser.
Chvílemi je nenávidím a pak miluji. I oni mne. Nekonečné hovory o dobru, lidskosti a morálce. Má to vůbec cenu?
Za těch pět let o sobě víme všechno. Vím, čí rodiče se hádají a kteří mají spolu sex. Helenina máma se věšela, táta z toho začal pít. Na Tondu máma kašle, utekla s frajerem. Nesou to s tátou statečně. Miloš žije u babičky, bez mámy i bez táty. Kašlou na něj oba.
Tohle všechno vím. Žiju s nimi, cítím s nimi a oni se mnou.
A pak, dvakrát do roka přijde povinnost cejchovat známkou. Proč musím?
Vždycky je mi z toho úzko. Čtyři číslovky, protože pětky nedávám, ale dvacet pět lidí a osudů. To mi všechno letí hlavou.
Pořád žadoní: „Pančelko, i Kudlanka nám už známky řekla.“
A tak to ze sebe soukám. Před sebou notes a v něm známky z prověrek. Ty neokecáš. Klasifikační řád je neúprosný. Dvě chyby dvojka, tři trojka. Jenže tam někde vzadu se ozývá mé laskavé já.
„Co bys po nich chtěla? Mají po přijímačkách. Takové nervy! Tak se nediv, že to pár týdnů mají na háku.“
Mé rozpaky znají, mají mě přečtenou jako slabikář. Najednou se mi před očima promítá film. Vidím je, jak čtou v knihovně z Komenského, jak běhají po Malé Straně a hledají odpovědi na vlastivědné otázky, jak soustředěně naslouchají Krylovým písním. A také jejich recitace z Máchova erotického deníku se povedla.
A do toho ty známky v notesu.
Je to boj! Abych ho skryla, snažím se být vtipná.
„Tak, Pepíku, ty tu máš z diktátů 3, 4, 4. To je trojka. Julčo, ty tu máš 2, 2, 2. To je jednička.
„Hm, to máš za tu svou dobrotu,“ vynořil se ze vzpomínek Kudlančin hlas. „Máš to zapotřebí? Chtěla bych vidět, kdo z nich tě ocení. Cha cha.“ Zaženu ho. „Mlč, neřáde!“
A pokračuji: „Tondo, ty tu máš 4, 4, 3. To je trojka. Chichotají se, znají tuhle mou hru na dodržování předpisů. Najednou se zvedne něčí ruka.
„Pančelko, čím jste ty průměry počítala?“ Chechtá se, koulí na mě očima. Čeká na odpověď.
„Hi hi. To by mě taky zajímalo,“ přidává se další.
Mlčím, hledám přiměřeně vtipnou větu, trochu krčím rameny.
V první lavici se otočí Tonda a hukne na spolužáka: „Srdcem, ty vole!“
V tu chvíli se to stalo. Čas se najednou zastavil. Prohlížím si je jednoho po druhém. Mají v očích vážnost okamžiku. Znovu je objímám pohledem. Usmívají se. Taky se rozpačitě usměji. Jen promluvit nějak nemůžu.

A život šel dál. Léta běží, dnes jsou to třicátníci. Já už také za katedrou nestojím. O většině z nich pořád vím.
Pepík – majitel autoservisu, poslal mi fotku syna – Jednička.
Tonda – kuchař v Jaltě. O svou rodinu se stará. – Jednička.
Helena – marketingová ředitelka a máma synka. Píšeme si pořád. - Jednička.
Jolana – modelka magazínu pro plnoštíhlé. Radí mi, co na sebe. – Jednička.
Jana – majitelka kadeřnického salónu. Hádejte, kdo mě češe a stříhá? – Jednička.
Život nás zavál na různá místa, ale pouto je pevné. Spravedlivě spočítaným průměrem známek to asi nebude. Vesmír se tenkrát pohnul. Dnes už to vím.

Žádné komentáře:

Okomentovat