24. listopadu 2018

Na ledovci - napsala Nataša Richterová

Již druhý týden jsme uvězněni ve sněhu a ledu na těžce dobyté pozici. Trčíme na ledovci u Lares. Marně čekáme na zásoby. Zásobovací cesta byla odříznuta a příděly jídla jsou tenčí každým dnem. Z celého oddílu nás zbylo pět. Pět hladových, promrzlých, zarostlých a zavšivených karikatur c. a k. vojáků. Pět zoufalců, kteří závidí svým mrtvým kamarádům jejich věčné mrazivé úsměvy. Kamarádům, jimž nemůžeme prokázat ani tu službu poslední - pohřbít je. Telefonické spojení nefunguje.
Vichřice a lavina přerušily kabel, a dokud se počasí neuklidní, není šance vedení opravit. Pro tyto případy jsou dané jasné instrukce. Spojař doručí osobně hlášení k nejbližší setnině. Jenže já mrznu v provizorním bunkru z ledu a kamení a kdykoli se pokusím vystrčit hlavu, začne Ital pálit.
„Ládíku, dneska by to šlo!“ budí mě Jenda, co se spolu známe od školních let. Střídání stráží. Rozlepuji opuchlá víčka. Něco se mi zdálo, něco krásného… Ale teď mi hlava třeští a připadá mi, že jsem spal sotva půl hodiny.
„Vítr se konečně utišil a viděl jsem pohyb naproti,“ pokračuje Jenda. „Za rozbřesku se Italové stáhli. Určitě už nás odepsali. Myslí si, že jsme tu zmrzli.“
„Taky že jsme tu zmrzli,“ zabručí četař Knauf a posunkem hlavy naznačí směrem k provizorním márám, na kterých odpočívají naši kamarádi. Sleduje průzorem nekonečnou bílou pláň, nad kterou se prodírají z mraků sluneční paprsky. „Dneska by to vážně šlo,“ mručí si pod vousy. Otočí se k nám a zavelí: „Desátníci Vintr a Buchek se pokusí spojit s naší nejbližší setninou u jezera. Předáte hlášení a přinesete nutné zásoby a rozkazy, jasný?“
„Rozkaz!“
„Ale kluci, nejdřív se najezte, cesta nebude žádná promenáda,“ dodává starostlivě a jde do příručního skladu pro mimořádný příděl.
Vyrážíme po snídani. Spojeni lanem traverzujeme po ledovci. Nohy podkluzují, vichřice ohladila led jako zrcadlo. Je to ta horší část cesty. Pokud se Italové nestáhli ze svých pozic, mají nás tu jako na dlani. Jako panáčky na střelnici. Po dvou hodinách cesty začíná terén klesat, což znamená, že jsme se dostali z dohledu nepřátel. Místy ze sněhu vykukují skály a v dálce už je vidět jezero. A tam u jezera je naše základna.
„Je to dobrý Jendo, už jsme v půlce, dneska budeme spát v teple!“ obracím se na kamaráda, když vtom spatřím koutkem oka za námi záblesk. Instinktivně se vrhám k zemi a trhnu lanem, kterým jsme k sobě stále připoutáni. Sražený Jenda se rozplácnul na zemi vedle mě. Kolem nás se rozpoutává peklo. Kulky sviští odněkud zezadu, odráží se od kamenů a skalní úlomky, ostré jako střepy, se nám zabodávají do obličeje. Pokouším se plížit k nedalekému skalnímu výběžku, je to jediný možný úkryt. Jenda, stále na laně, se plazí za mnou. Palba mi připadá nekonečná. Tohle nemůžeme přežít. Slyším Jendu, jak křičí nepřirozeně vysokým hlasem. Je to hlas čistého děsu. Moje ústa naopak nejsou schopna vydat jedinou hlásku. Vzdálenost ke skále snad neubývá. Najednou ucítím štípnutí v noze. Nemám ale čas zjišťovat, jestli je to kulka nebo kamenný šíp. Už jsme téměř u skalní vyvýšeniny. Najednou se ozve střelba i z druhé strany. Ztuhneme v půlce pohybu a Jenda umlkne. Dostal to? Že by Italové dobyli naši základnu u jezera a teď nás ostřelují ze dvou stran? Tak to je s námi amen. Zavřu oči. Čekám na konec. Vtom se ozve obrovský výbuch za našimi zády, který rozmetá italskou jednotku. To jsou naši! Odstřelili nepřítele a vyrvali nás zubaté přímo z náruče.
Na ošetřovně mi vyčistili obličej od skalních úlomků a vytáhli kulku ze stehna. Přichází za mnou Jenda, který schytal pár kousků skály do obličeje. Nevěřícně na něho civím. „Co je?“ nechápe Jenda můj vyděšený výraz. „To jsi nikdy neviděl zafáčovanej ksicht? Vypadá podobně jako ten tvůj! Měli jsme štěstí, starej brachu! No tak, přestaň na mě zírat!“
„Starej brachu,“ pronesu tiše a pořád nemůžu odtrhnout oči od jeho hlavy. Jendovy vlasy, před pár hodinami ještě černé jako noc, jsou úplně bílé...

Žádné komentáře:

Okomentovat