14. listopadu 2018

Jen název občas nestačí - napsala Šarlota Šetinová

„Kamile prosím tě, zkus se překonat a doraz tam včas, alespoň jednou za život bys mohl. Máš teď holku u sebe, tak se předveď, ať se za tebe nemusím stydět!“

Spolknu odpověď, že její obava byla z mé strany již několikrát naplněna...

„Tak haló, seš tam? Haló?“

„Vždyť kývu, že slyším!“

„No tak to jsem...“

Umlčím svou bývalou tlačítkem na mobilu a strčím jí do kapsy. Jdu za tím blonďatým strašidýlkem. Ano, vím, nejsem dokonalý táta.


Kouknu se na na Aničku. Je ponořena do příběhu Káti a Škubánka. Flekatý pejsek běhá s nějakým zázračným sprejem proti obtížnému hmyzu. Ale přípravek se míjí účinkem, místo posledního ´bzzz´´ se z dotěrné mouchy stane obří masařka. Jak mi to něco připomíná.

Anička se směje a já si jen přeji, aby jí ke štěstí ještě dlouho stačil ten chlupatý chráněnec malé kamarádky Jitky Molavcové.

V 6:00 mě z postele vytáhne odporný zvuk, který radostně křičí: „Vstávej, vstávej, přijdeš pozdě! Ranní ptáče dál doskáče!“ Ty mizero!!! Žádná zbraň po ruce, ale polštář bohatě postačí, tumáš!

Jdu probudit to bláznivý malý stvoření, ale postel je prázdná. Anička už si vzorně oblíká punčošky a dožaduje se neznámého předmětu. ´´Vajče, táto, vajčátko.´´ Koukám na ni s pozvednutým obočím. A tak malá princezna vystřelí do pokojíčku a přiběhne s knížkou, do níž zarývá svůj prstík. Jo rajče! Usměju se na ni pro její chytrou hlavičku. Vypadá to, že nebude úplně po své mamince…

Tak, a teď už máme i úkol, vyrážíme! My to dneska dáme Aničko, víš? Ještě jim ukážeme, jaký umím být super táta.

Po nekonečné cestě z druhého konce Prahy jsme dorazili na místo. Školka Paráda. Ježiš, to je název. No nic. Ale mělo by to být ono. Kouknu na displej telefonu, 7:30! Jo! Máme ještě půl hodinky rezervu, přijímají do osmi. Tak to tu musíme být první! Jsme dobrý, Aničko! Já jsem dobrej! Zazvoním na zvonek a usměvavá učitelka už nám jde vstříc.

„Dobré ráno tatínku, tak dnes jste tu první. A ty budeš asi od Včeliček, viď? Tebe neznám,“´ usměje se směrem na Aničku. Ta přikývne, chytne mě za ruku a já a můj stáletrvající hrdý pocit jdeme za ní. Sebejistě běží k poličce a nazouvá si bačkůrky, které si nepamatuji. Ani tu mikinu jsem popravdě nikdy neviděl.

„Jakou máš značku Ani, kočičku? Ta je fakt tvoje?“ Jo, táto. „A ta mikina, to máš nový?“ Jo, táto. Odpovědi sice stručné, ale po bližším prozkoumání zjistím, že polička velebí oblečky s Elzou, takže pochybnosti zažehnány.

Jdeme spolu do třídy, všechny hračky jsou ještě na svém místě. Ne že by včasný příchod a rajčátko v batůžku nebylo už tak velký úspěch, ale ještě bych to mohl něčím trumfnout. Korunovat. Ostatní rodiče určitě hned odcházejí, tak bych si tu mohl se svou dcerou pohrát, to přece pořádní tátové dělají, ptám se Kamila Koutného. A tak Anička popadne doktorský kufřík a pana Koutného už vezou na operační sál, kde se pomalinku schyluje k amputaci končetiny. Po deseti minutách, kdy pacient téměř upadl do ne-umělého spánku, přijde ke mně usmívající se pohledná učitelka.

„Já vás nechci rušit tatínku, ale prosím vás, jak se jmenuje vaše holčička?“

„Já jsem Anička Koutná čece,“ vzhlédne od svého pracoviště malý chirurg.

Má pravdu, usměju se a vidím, jak mladá žena něco usilovně hledá v papírových deskách.

„Tak zřejmě ale patříte do třídy ke Včeličkám. Já tu jsem nová, víte, proto ty evidenční listy, ale žádná Koutná tu napsaná není. My jsme Medvídci. Ale to nevadí tatínku, to se může stát, jděte o patro výš,“ chlácholí mě svým medovým hlasem.

O patro výš mě ovšem čeká ten samý dotaz. To je zvláštní, opravdu chodíte k nám?! My jsem Včeličky, upřesňuje ještě pohlednější učitelka. Teda z estetického hlediska je školka víc než uspokojující, ale měli by si tady udělat pořádek.

Vtom přichází do třídy první Mája, ale slzy jí tečou jak hrachy. „´No tak, vždyť se nic tak hrozného neděje,“ snaží se ji uklidnit spěchající matka, která je už myšlenkami u svých faktur pro nervózního šéfa. Což mi připomene, že už bych se měl také vydat směr pracoviště. Šílený křik ale můj úmysl přeruší.

„Ona mi to ukvadla!!! Mami, tady to je! To je moje!!! Vozumis?! Mojééééé,“ ukazuje diktátorsky na Aničku. Do boje se pouští sršáň. „No to si ze mě děláte srandu? To je naše, okamžitě to sundejte! To věřím, že se vám to líbí, víte kolik to stálo? Ihned mi to vrať,“ bzučí zběsilá matka a vrhá se na Aničku.

„No prosím vás?!“ Už se nadechuju, že jí něco pěkně spatra od plic povím, když na scénu přibíhá rozpačitá učitelka, jejíž přítomnost zapůsobila autoritativně, protože všichni najednou ztichli.

„Aničko, to jsou tvoje oblečky? Aničko, neboj! Ty ses asi spletla viď? To není tvoje, že ne?“ Odhalená princezna Elza sklopí oči a chytne mě za nohu.

„No tak se spletla, no! Vy tady na ni řvete jako nějaká hysterka! Vždyť je to ještě dítě! Hlavně, že vy jste paní neomylná. Vypadáte na to!“

„No, tak toho asi necháme, tatínku,“ uklidňuje situaci vedoucí včelka. „Akorát....s těmi omyly... Víte, my jsme školka Paráda, soukromá. Vy patříte ale do státní, to je ta budova vedle. Stejný název, ale jiný majitel. Už tam na vás čekají. Před chvíli jsem s nimi mluvila.“

Šup! Šipka do vařícího kotle. Kruhy před očima. Kapičky potu se dotěrně derou skrze tkaninu. Kouknu na hodiny nade mnou. Škodolibá ručička si vykračuje a hlásí za minutu osm. Minuta na přesun, jinak máme smůlu a já nechám vyhrát svou bývalou sršání ženu.

Vysvlíknu Aničku z hadříků, popadnu ji do náručí a řítím se do vedlejší budovy.

Zvonit ani nemusím. Učitelka už si důrazně poklepává špičkou boty o chodník a rudě namalovaným nehtem zběsile ťuká na své hodinky.

„Víte, kolik je hodin?! To nemůžete přijít včas? Vy budete Koutný že jo? Vaše žena říkala, že s vámi bude problém... Ale já jsem tu... Prosím vás, nic neříkejte. A holka je celá rozcuchaná, no počkejte, až to povím vaší paní, ta bude mít radost!“

„Bývalá paní, bývalá,“ upřesňuji a nadechnu se na další vysvětlení. Místo něho ale už jen vypustím páru z přetlaku poslední půlhodiny a otřu si pot z čela. Plný žihadel vycházím ze státních dveří a křiklavě zelený nápis se mi směje za zády. Fakt Paráda.