Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spisov...

28. srpna 2018

Kolikrát ještě...? - napsal Bořivoj Beránek

Známá melodie mě náhle probudí z tvrdého spánku. Reaguji rychle. Otočím se a jedním pohybem ji okamžitě umlčuji. Jako v mrákotách se vypotácím z ložnice. Vnímání člověka, pro kterého sedmá hodina ranní představuje totální půlnoc, se pomalu zostřuje.
Během pár minut si začínám uvědomovat, že není času nazbyt. Musím si pospíšit. Ostatně jako každé ráno z těch posledních dvou tisíc, které jsem prožil.
Až na pár vzácných výjimek, kdy jsem si dovolil odpočinek a spát, dokud se neprobudím sám od sebe.
Ranní hygiena, rychlá snídaně, ze skříně vytahuji košili, oblek a k němu vhodnou kravatu. Oblečení pokládám na křeslo v obývacím pokoji a usedám k psacímu stolu vedle něj. Spěšně se dívám do svých poznámek, co mám dneska vlastně odučit. Podívám se na hodiny visící na zdi přede mnou. Jsou neúprosné, ukazují už sedm třicet.
V osm čtyřicet pět zvoní na mladoboleslavském gymnáziu na hodinu. To už musím stát před žáky. Bude to poprvé. Už proto potřebuji přesně vědět, co jim chci říct a co mají dělat. V hlavě usilovně počítám. Když pojdu rychle, zaparkuju před školou patnáct minut od výjezdu z benáteckého sídliště. Dřív se to prostě zvládnout nedá. Mám tedy přesně čtyřicet pět minut na to, abych se připravil na obě vyučovací hodiny. Ta druhá totiž následuje hned po té první. Sám jsem si to tak zvolil, abych mohl být už v poledne v Praze.
„Že sis tu přípravu neudělal dřív, ty vole,“ proběhla mi hlavou výčitka. Ale kdy? Fakt nebyl čas, každý den jsem opouštěl byt v osm ráno a vracel jsem se před půlnocí. Stejně jako včera, kdy už jsem na to opět neměl sílu. Raději jsem šel v jednu spát. Ujišťuji tím sám sebe, že jinak to opravdu nešlo. S uklidněním, že to není moje lenost, ale obrovská vytíženost, která mě opět dostihla, nalistuji v knihách příslušné kapitoly a peru se s časem. Píšu rychle v bodech, co chci říkat a jak hodinu povedu. V tu chvíli závidím kolegyním, které se rozhodly věnovat všechen čas studiu a nepracují u toho. Vzpomenu si, jak mi nedávno jedna z nich povídala, že se na jednu vyučovací hodinu připravuje hodiny tři…
V osm patnáct všechno vkládám do tašky vedle notebooku. Co mám to mám, čas vypršel. Oblékám si košili a sako, kravatu strkám do kapsy. Stejně ji budu potřebovat až potom v Praze, kde mám jedno jednání za druhým až do večera. Ze čtvrtého patra bez výtahu letím po dvou schodech. Venku ve spěchu usedám do Passata zaparkovaného hned vedle vchodu. Ručičky hodinek ukazují osm třicet. Proletím Benátky rychlostí přesně takovou, aby si Ti, co mě uvidí a poznají neřekli, že jsem idiot. U motorestu Tempo najíždím na „R-desítku“, kola přitom nelítostně hvízdají. Na dálnici už zábrany nemám. Na tachometru se brzy objevuje rychlost dvě stě, kterou držím až do Mladé Boleslavi s výjimkou pár situací, kdy mi někdo nestačí v rychlém pruhu uhnout. Netroubím, neblikám, chvíli čekám, až se zařadí. Nejsem přece blb, jen člověk, který toho chce hodně stihnout…
Ta číslovka dvě stě není náhodná, rychleji mi totiž auťak nejede. V zorném poli si automaticky kontroluji dění na silnici a vzdálenost od ostatních aut, které se rychle přibližují. Přitom si v hlavě promítám osnovu první hodiny a vše, co vím o období, které mám odučit. To, že jsem se přípravě dost nevěnoval, se v žádném případě nesmí podepsat na kvalitě mé výuky. A už vůbec to nesmí být poznat. Stejně jako to, že budu dějiny učit poprvé v životě.
Udělat hodinu pro žáky zajímavou, je teď mojí hlavní ambicí na kterou se plně soustředím. A taky na to, abych tam byl včas a neudělal si ostudu před profesorem, který mě do hodiny uvede. V těch úvahách kontroluji rychlost, jestli jsem náhodou podvědomě nezpomalil.
V Boleslavi sjíždím z dálnice se stejnou intenzitou. Vzápětí mě ale výrazně zpomalí auta přede mnou. Jedou krokem. Než stačím zjistit co se děje, projíždím kolem totálně zdemolovaného automobilu. Nezbylo z něj skoro nic.
„Do hajzlu,“ procedím mezi zuby. Cítím, že srdce mi buší rychleji. Na kusu plechu, který se podobal dveřím i na silnici vidím krev. O kousek dál leží uprostřed vozovky něco pod plachtou. A tamhle u příkopu také. Hned vedle sanitky. Jen se domýšlím, co je pod ní.
Nejsem odborník, ale tu nehodu v autě po srážce s náklaďákem stojícím opodál, nemohl nikdo přežít. Byli to pro mě úplně cizí lidé, ale přesto mě to zasáhlo. Zvláštní pocit být nedobrovolně a bez varování svědkem toho, jak několika lidem předčasně skončil život. Ještě před chvílí někam jeli, měli své plány, své touhy. A jistě i zodpovědnost a pocit, že něco musí. Asi spěchali, jinak by se v té zatáčce nemohli dostat do protisměru pod kola kamionu.
Hlavou mi prolétlo, kolikrát jsem přesně v téhle zatáčce jel téměř na hraně možností svých nebo mého auta. Dokonce jsem si vybavil momenty, kdy proti mně jel kamion, který zrovna na dálnici najížděl. I ty chvíle, kdy jsem si řekl, že jet o něco rychleji, už bych auťák ve svém pruhu neudržel. Na moment jsme si představil, že všechno skončilo pro mě. Že pod tou plachtou ležím já. Jak málo by stačilo a všechno moje dosavadní snažení a usilování by bylo rázem pryč. Život by skončil dřív, než bych mu stihl dát svým konáním nějakou smysluplnost. Všechna má snaha tolik toho zvládnout a dosáhnout se mi ve světle náhlé a předčasné smrti najednou jevila jako naprosto zbytečná. Podvědomě jsem nechal nohu na plynu uvolněnou. Projel jsem Mladou Boleslaví tak pomalu, jako kdybych odvážel z prvního rande milovanou slečnu. A přemýšlel jsem. Už ne o husitství, ale o přítomnosti. A hlavně o sobě. Před gymnáziem jsem zaparkoval s dvouminutovým zpožděním, oproti plánu. Právě zvonilo na hodinu. Klidnou chůzí jsem krátce na to vstoupil do kabinetu. „Zdravím Vás, Beránku, už jsem si říkal, kde jste.“
Přivítal jsem se s profesorem a hned jsme se odebrali do třídy. Cestou na chodbě jsme si povídali, ale mě se hlavou stále honily úplně jiné věci. Pět minut po zvonění začala má vyučovací hodina. Vše proběhlo tak, jak jsem chtěl, nikdo nic nepoznal. A nikdo si nevšiml ani toho, jaké úsilí mě stálo dorazit včas. Uvnitř mi ale zůstala určitá pachuť mého spěchu a dvousetkilometrové rychlosti na tachometru.

Do Prahy jsem jel potom klidně, přiměřenou rychlostí. Dokonce jsem při řízení ani nesvačil, jak to obvykle dělávám, abych využil času. Celý zbytek dne jsem prožil v mírnějším tempu. Beze stresu, nespěchal jsem.
Večer hlásili ve zprávách čtyři mrtvé při tragické nehodě na dálnici u Mladé Boleslavi. To bylo naposledy, kdy jsem na ty čtyři cizí lidi myslel. Ten dnešní zážitek se pomalu proměňoval ve vzpomínku na událost, kterých přeci zažíváme ve svých životech desítky, možná stovky. A pokud nám je někdo nepřipomene, dávno bychom na ně zapomněli…

Druhý den ráno zazvonil budík. Rychle jsem vstal a pospíchal z ložnice. Hygiena, snídaně, obléknout. V devět musím sedět na poradě v Holešovicích. Nesmím přijet pozdě. Ve spěchu nasedám do auta a vyrážím po dálnici do Prahy. Jedu opravdu rychle, musím tam být přeci včas…

Žádné komentáře:

Okomentovat