Dobře, tak mne to dohnalo. Před týdnem jsem dostala mail od spolužačky Dany s informací, že náš gympl bude oslavovat 50 let a jestli bychom nenapsali pár vzpomínek na naše školní léta.
Lenost mi velela mail smazat, rozum mi bulíkoval, že nemám čas, ale vzpomínky se rozvířily jako hladové rybičky, když nasypeš zrní do akvária. Jak bych měla začít? Byli jsme normální třída za totalitního režimu, který se netvářil, že někdy skončí. Byli jsme zvláštní mix. Mix prominentních mazánků, mix chytrých dětí nenápadných rodičů, mix rebelů rodičů rebelů. Takhle nás náš ředitel Mikyška, přezdívaný Kiš, schválně namixoval. A měli jsme veliké štěstí – kolem nás byli profesoři, kteří byli namixování asi stejným klíčem.
Tělocvikář Vrána, pravým jménem Vránek, nikdy neodmítl pomoci nám vyhnout se zkoušení tím, že nás požádal o přenášení žíněnek z jedné tělocvičny do druhé zrovna v době, kdy někdo z nás měl být zkoušený.
Angličtinářka Heška (Hešková) – mírně zmatená vdova po anglickém pilotovi z druhé světové války, která doufala, že když nás bude mlátit Moderní učebnicí angličtiny do hlavy, tak nám to půjde lépe.
Profesor Lukáš Tejnor, který prohrál sázku se studenty a přijel na svém koníkovi až do vestibulu školy. Naše třídní Holá a její výroky typu, že „slepičí mozek je také mozek“, že „nás tlačí bota, bota času“ a že „prázdniny jsou od toho, abychom se naučili všechny hlavní města na světě“. Dodnes si pamatuji „Lesotho, Maseru – já té Holé naseru“.
A nebyla bych odkojenec Vítězné pláně, kdybych nejmenovala nejvíce milovaného profesora češtiny Miloše Hoznauera. Byl šaramantní, ironický, vtipný. Nesmírně chytrý a zkušený. Byl provokující, náročný a požitkářský. Jeho hodiny byly úžasné. Zábavné, podněcující, naučné. Svým osobitým humorem obcházel všechna možná školní nařízení, která se mu zdála hloupá a zbytečná. A my ho radostně následovali. Na bramborových brigádách nosil oblečení jako kanadský honák a prstem nám ukazoval, které brambory mu máme sbírat do soukromých pytlů. Posílal nás na různé pochůzky po městě a každou hodinu nás zkoušel z mluvních cvičení. Díky němu jsme češtinu všichni milovali. Každý po svém, ale všichni. 
Je nespravedlivé, že nevyjmenuji všechny kantory, protože všichni nás nějakým způsobem ovlivnili a nasměrovali. Nakonec jsme do jednoho odmaturovali a rozletěli se do světa. Jsou z nás lékaři, malíři, právníci, spisovatelé, podnikatelé, sportovci, profesoři, rodiče... no prostě samí bezvadní lidé. Občas na sebe narazíme – my absolventi gymnázia Na vítězné pláni ze všech možných ročníků a při vzpomínání se z nás zase stanou bezstarostní studenti.
