Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu, pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji.
Na druhé straně, chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí. Možná právě proto tolik parkinsoniků padá ze schodů.
Denně musíme překonat mnoho nástrah a pastí.
Jednou z nich jsou knoflíky, čím menší knoflík, tím větší nepřítel. Ranní pohled do skříně nemám ráda. Nevzrušuje mne jako dřív. Za prvé to znamená, že musím z bezpečí své chýše někam na bojiště. A válečníci před bitvou musí do zbroje. Obléknout si blůzu s knoflíky je pro mne zvlášť po ránu asi stejně obtížné. Jsem netrpělivá a obvykle spěchám. Tedy jak může parkinsonik spěchat...
Nějak je přeperu nebo mi někdo pomůže. Občas některý vynechám a mohu začít znovu. V tomhle okamžitu ztrácím trpělivost a blůzu rvu přes hlavu.
Dnes není hodna výletu, vezmu si tričko.
