19. května 2021

Rezonance je krásná věc - napsala Yassemin Mamyrova

Řád a pravidla jsou pro spisovatele důležité. Nikdo nemá rád chaos, zejména literatura. Zásadní je struktura. Psaní musí mít začátek, prostředek, konec a místo na rezonanci, kde čtenář pochopí, co četl. Ale když je struktura chybná, nemůžete dosáhnout toho, co budete chtít. 
Všechno se musí mezi sebou ladit, jinak bude špatný příběh se špatnou formou. 
Koncept je to, co pomáhá v psaní. Když píšeš třeba i krátký literární útvar, musíš respektovat proporce, protože ona je stejně důležitá jako obsah.
Pravidla pro spisovatele nesmí být tabu. Všechna pravidla se dají porušovat a o všem se může diskutovat. Arnošt Lustig říkal, že když budeme potřebovat, Aristotelova pravidla narušíme a vystavíme si architekturu podle svého. 
Jako například James Joyce. Ten ve své sbírce Dublinané má povídku Mrtvý, ve které postavil Aristotelovu strukturu na hlavu: devadesát procent vyprávění na začátek, což líčení večírku, pak pět procent prostředek, kdy žena pláče, a pět procent konec, ve který m čtenář dozví všechno a k tomu ještě přichází rezonance - krásná věc na konci, která umožnuje čtenáři, aby se zorientoval v tom, co bylo řečeno. Je to jako čas na přemyšlení a pochopení celého příběhu. I když to s příběhem nemá vůbec nic společného. 
Ale mistr spisovatel v povídce resonanci vždycky má. 
Joyce popisuje, jak sněží nad Irskem, zatímco čtenář přemýšlí o ženské, která se rozplakala, proč je mokrý polštář a proč její chlap na začátku zuřivý a pak najednou projeví porozumění.
Čtenář během rezonance dopisuje příběh, dostává čas, aby se vžil do jiného života. V tom je kouzlo.



Úkol: Prolistujte své oblíbené knížky a podívejte se, zda na jejich konci objevíte nějaké krásné rezonance...


Dan Brown, Šifra mistra Leonarda: 
Zvedl oči k nebi a přes skleněné pláty obrácené pyramidy spatřil noční oblohu posetou hvězdami. Ji krášlí díla mistrů, nebe hvězd... Jako šepot duchů v temnotách kolem něj zaznívala zapomenutá slova. Pátrání po svatém grálu je cestou za možností poklonit se kostem Máří Magdalény. Cestou za modlitbou u nohou vyvržené ženy. Robert Langdon pocítil náhlou vlnu úcty a obdivu. Padl na kolena. Na okamžik se mu zdálo, že slyší ženský hlas... moudrost věků promlouvající šepotem z propasti Země.

Mario Puzzo, Kmotr:
Omilostněná prosebnice, očištěná od hříchu, sklonila hlavu a sepjala ruce nad zábradlím oltáře... Pak s hlubokou a z hloubi duše pramenící touhou uvěřit, být vyslyšena, odříkávala modlitby za spásu duše Michaela Corleona...

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet:
Jako člověk jsem žil v každém člověku, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu - budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i křivdě, v slabosti i síle. jako člověk budu věčně žít v člověku - a proto netoužím po obětech u svého hrobu ani po nesmrtelnosti svého jména.
Toto napsal Sinuhet, Egypťan, ten, jenž žil osamělý po všechny dny svého života.

Francis Scott Fitzgerald, Velký Gatsby: 
Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí - zítra doběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána- A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.






Přitiskli se k sobě čely. Byli spolu, na ničem jiném nezáleželo. Seděli těsně vedle sebe a tiše pozorovali vycházející hvězdy. (Jasmin Carmel)


Žádné komentáře:

Okomentovat