4. září 2020

Snoubenci na Seychelách - napsala Aneta Bernatská

„Vítejte na Seychelách!“ čtu, když procházíme letištní halou. Okem kouknu na Marťu, abych se nabažil jejího pohledu. Zítra pojedeme na výlet na nejkrásnější pláž – ideální příležitost se vyjádřit. Jsem nervózní a snažím se myšlenky odvádět někam jinam, aby nic nepoznala. „Půjdeme se najíst?“ A já, i když mám hlad jako vlk, bych jí nejraději navrhl, abychom zůstali v hotelovém pokoji a užili si jeden druhého.
Ráno si v zrcadle zkouším, jak ji požádám o ruku. Všechny možnosti mi připadají trapné. Vypadám jako pitomec.
„Co tam děláš miláčku? Pojď už, nebo nestihneme loď!“
Nejsem schopný vnímat nic z toho, co je kolem mě. Loď se příjemně houpe na vlnách čirého moře, ta barva je neskutečná. Marťa se opře o mé rameno a zašeptá, že je šťastná.
Najednou se houpeme víc a víc. Nechápu proč, co se děje?! Moře je klidné, jen ta loď je jako na rozbouřené hladině. Otevřu oči. Nade mnou je skloněná máma a kymácí se mnou jak strom ve větru:
„Prober se už konečně!“ Ale já chci ještě spát! Chci alespoň na chvíli žít obyčejný život chlapa, který má na dosah vše po čem touží.

Žádné komentáře:

Okomentovat