20. července 2019

Návraty - napsala Eva Svobodová


Přistání na měsíci 20. července 1969
Svou první vzpomínku si vybavuji docela zřetelně. Byli mi tři a někde na ulici v centru Curychu sledujeme s rodiči v davu místních televizi puštěnou ve výloze obchodu. Nepříliš kvalitní obraz ukazuje pár lidí v komických  kombinézách, jak neohrabaně poskakují a mají s sebou prapor, který vlaje zvláštně nepřirozeně. Dnes už vím, že prapor byl americký a ty postavy právě přistály na Měsíci.
Tehdy mi byly tři roky a psal se rok 1969. Mí rodiče se tenkrát rozhodli odjet i s námi, dvěma dětmi, do Švýcarska. Táta tam jezdil jako vědec docela pravidelně služebně a po sovětské okupaci mu v Curychu solidárně nabídli stálé místo. Tehdy byly hranice ještě otevřené a vlastně nebyl takový problém odjet.
Tím začalo téma emigrace, které se táhlo nejen mým dětstvím, ale provázelo mě i celým mládím až do revoluce v roce 1989. Opakovaně mě potkávalo a čtyřikrát to dopadlo stejně. Vrátila jsem se domů...

Jen co jsme se v Curychu zabydleli, volali mému tátovi rodiče a bratr, že se musí vrátit a nesmí je nechat doma „na holičkách“. Bylo jasné, že už brzy nebude možné jen tak přijet zpět, že hranice se zase zavřou. Strejda nebyl schopen vstřebat, že na péči o rodiče zůstane sám. Babičce a dědovi bylo přes sedmdesát let a nesmířili se s představou, že syna a vnoučata už do smrti neuvidí. Byla jsem úplně malá a nepamatuji si, jak to rodiče snášeli. Jisté je, že nakonec psychicky nevydrželi a všechno sbalili. Jelo se domů. Myslím, že táta toho litoval už cestou ve vlaku, a nikdy se už s tou svojí tehdejší slabostí nevyrovnal. Samozřejmě byl rád, že může být zase se svými blízkými, ale návrat bral jako vlastní selhání.
Rozhodl se alespoň, že udělá vše pro to, abychom jednou mohly odejít my se sestrou. Trval na učení cizích jazyků už od dětských let. Celá léta jsme chodily do jazykovky a táta nás dotlačil až ke státnici z němčiny, a posléze i angličtiny. Ruštinu jsme si udělali mezitím jako „oddychovku“. Táta říkal, že i ta se nám může hodit „na Západě“, protože to tam nikdo nebude umět. Pravidelně žádal o devizový příslib, který jsme se stejnou pravidelností nikdy nedostali. Vypadalo to, že cesta na Západ je v našem pojetí stejně nedostupná, jako ta vzpomínaná cesta na Měsíc nebo dokonce na Mars. Mezitím jsme se sestrou dospěly. Za tu dobu se z našich životů vytratilo hodně kamarádů a známých, kterým se odchod povedl. My jsme si musely vystačit s Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou z éteru. Ty znělky mi dodnes zní v uších.

Někdy okolo maturity jsem chodila s Ondrou. Ondra byl společenský, veselý a všude ho bylo plno. Byla jsem pyšná, že k němu patřím. Ale cítila jsem, že si ve všem nechává jakousi rezervu. Něco se v něm skrývalo, co jsem nebyla schopná odhalit. Nechtěl to sdílet ani se mnou. Během léta jsem odjela na tábor a nebyli jsme tři týdny v kontaktu. Mobily nebyly a telefonovat na poštu jsem nechodila.
Když jsem se vrátila, měli jsme se sejít. Najednou ale volali jeho rodiče, že Ondra zmizel a nevědí, kde je. Byli zoufalí, ale já jsem také nic nevěděla. Druhý den volali, že Ondra je v Itálii. Dokázal se tam nějak dostat z Maďarska přes Rakousko.
Byla jsem ráda, že je v pořádku, ale samozřejmě jsem po něm tesknila. A tehdy mě začali jeho rodiče nabádat, abych mu telefonicky domluvila, že se musí vrátit. Že ho nemohou ztratit a že se tam stejně neprotluče. Bylo to pro mě nesnesitelné dilema: na jednu stranu bych ho bývala chtěla mít zase tady, na druhou stranu jsem naprosto chápala, že využil příležitost a připadalo mi nemístné ho vydírat nějakým naléháním k návratu. Táta mi samozřejmě vyprávěl svůj hořký příběh a odrazoval mě od podpory rodičů Ondry. Měla jsem v tom pěkný guláš. Pár týdnů to bylo opravdu těžké, ale nakonec jsem jeho rodičům jakoukoli pomoc v této věci odmítla. Ondřej byl dospělý a mohl se rozhodnout sám. Ať už to mělo jakékoli důsledky, a to i pro mě.

V roce 1986 jsem vyhrála na Vysoké škole ekonomické výběrové řízení na pracovní pobyt v Západním Německu. Měla jsem odjet na tři měsíce do Mannheimu. Že by moje „mise na Měsíc“ přece jen vyšla? Rodiče měli obrovskou radost, že se mi to povedlo. Jak se ale termín odjezdu blížil, byli stále smutnější. Bylo mi jasné, že i když se o tom nemluví nahlas, berou to jako dlouho očekávanou šanci, abych se dostala pryč. Když nastal den odjezdu, vyprovodili mě na nádraží. Na perónu mě táta objal a s těžkostí ze sebe vypravil: „Pokud to půjde a bude se ti tam líbit, nevracej se domů. My to tady zvládneme a už teď máš náš souhlas.“ Dnes, když mám sama děti v podobném věku, naprosto chápu, co ho to stálo sil a kolik velkorysosti v sobě měl. I díky vlastním zkušenostem.
Jenže já už tehdy chodila s mým nynějším mužem a ten mi stál za to se vrátit.

V létě 1989 jsem s ním jela na plachetnici na Baltské moře z Polska do Dánska a Švédska. Tehdy už se dalo jezdit ven, pokud si člověk sehnal někoho, kdo ho pozval a bych ochoten složit určitou částku ve valutách. Měli jsme mezi přáteli rodinu, která měla příbuzné v emigraci. A ti nám přes další známé zajistili pozvání. Tak jsme s Tomášem jeli s tou rodinou na prázdniny na moře. Bylo to samo o sobě obrovské dobrodružství, plavit se na malé plachetnici v sedmi lidech přes rozbouřený chladný Balt. Ve Švédsku nám přátelé nabídli, abychom tam zůstali, že se dokážou domů přeplavit i se třemi dětmi sami bez naší pomoci. Prý od začátku s touto variantou počítali, že se rozhodneme venku zůstat, když se nám povedlo spolu vycestovat. Pro mě to bylo opakování známé situace, ale můj muž z toho byl úplně zaskočený. I když tou dobou doma v Československu chodil už pravidelně na demonstrace a otevřeně se stavěl proti poměrům, na tuhle eventualitu byl naprosto nepřipravený. Emigraci kategoricky odmítl. Nebyl na to stavěný. A já bez něj zůstat nechtěla.
Dnes je to úsměvné – byl konec srpna 1989. Jenže tehdy jsem se vracela domů sice ráda, ale s tíživým vědomím, že jsem možná promarnila poslední příležitost. V tu dobu se nezdálo, že přijde nějaká další. Vždyť na Měsíc už se taky dávno nelétalo…

Žádné komentáře:

Okomentovat