26. července 2019

Blavačkou na 24 hodin - napsala Milana Bazanac Kadlčíková

Existuje mnoho typů žen. Tak například: spořádané matky, milenky dračice, slečny v batikovaných sukních, jogínky… a pak jsou tady Blavačky.
Blavačky poznáte podle toho, že i do obchodu na rohu ulice jdou na dvaceticentimetrových podpatcích. Zprávu na mobilu vyťukají velmi obtížně bříškem ukazováčku. Po každém soustu se v restauraci navzájem kontrolují se slovy: „Ako vyzerá moja ruž?“ Mají stále lehce otrávený výraz a naprosto ignorují vše ve svém okolí.

Nemyslím to špatně! Říkám to obdivně a s určitou dávkou žárlivosti. Jsem sice po dědečkovi (a tedy ze čtvrtiny) Slovenka, ale tento postoj - jsem tu já a pak dlouho, dlouho nic - mě bohužel minul. Mám ale skvělou příležitost vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to může být. Dostala jsem pozvánku na divadelní premiéru v Bratislavě – bude ze mě na 24 hodin Blavačka!
„Co si proboha obleču na sebe?“ je první, co mě při této myšlence napadne.
Po dvou dnech pobíhání po obchodech a konzultací s kámoškami, které se pohybují na východ od Brna, získává můj outfit správnou podobu. Obleču si hedvábné šaty košilového střihu s motivem papoušků (nevím proč, ale mám pocit, že papoušci se k Bratislavě prostě hodí!), špičaté žluté lodičky na vysokém podpatku a vezmu si kabelku na řetízku ve stejné barvě. Několikrát se ujišťuju, že mám v kufru opravdu vše potřebné, a v sobotu v 11:20 čekám na nádraží s mírným chvěním v žaludku na RegioJet směr Bratislava. Je to tady!
Vystupuju na „Hlavnej stanici“ a cestou na hotel, kde ze sebe hodlám vytvořit řádnou obyvatelku této metropole, dostávám od kámošky Janky poslední rady na večer.
„Musíš pozdravit Sisu Sklovskou!“ a „Bez fotky u wallu neodejdem!“ a mnoho dalších.
Na hotelu se rozhodnu nakonec trochu podvádět. Fakt nepůjdu z hotelu pěšky na dvaceticentimetrových podpatcích! To nedám! Lodičky putují do baťohu, na nohy házím tenisky a vyrážím směr divadlo.
Představení je velmi emotivní. Blavačky posmrkávají, vykřikují „Bravo!“ a závěrečná „standing ovation“ je nekonečná. Na afterparty poslušně zdravím Sisu. Vypadá úžasně v kratičké minisukni! Trochu vystrašeně jí chválím flitrované lodičky a Sise se moc líbí moje „šaty s papagájmi“. (Věděla jsem, že papoušci budou trefa do černého!) Při pojídání chlebíčků si pravidelně kontroluju svoji rtěnku: „Fakt není rozmazaná?!“ A s úsměvem ignoruju, že mi každou chvíli asi upadnou prsty na nohou.
S půlnocí nastává zvrat situace – lodičky přítomných Blavaček, včetně těch flitrovaných, letí do kouta. Rtěnky už jsou najednou rozmazané a s přibývajícím ránem mizí úplně. Povýšené výrazy se během vyprávění školních historek proměňují ve veselé chichotání. A já se nestačím divit. Blavačka nebo Češka – po půlnoci je to jedno! K ránu se vracím s úsměvem na hotel. Stálo za to! Byla jsem na jeden den Blavačka! A navíc to byla i sranda.