26. ledna 2019

Salát se šlehačkou - napsala Veronika IJsselstijn

„Doufám, že v tom salátu není kiwi, jsem na něj alergická.“ Tchyně Pavla vytahuje nákup z tašky.
Chvíli na ni koukám, pak na misku míchaného zeleninového salátu. Přemýšlím, jestli to myslí vážně, nebo je to zase její projev zamrzlé puberty v sedmdesáti. Vybaví se mi, jak si minulý měsíc strčila nafukovací balonky pod šaty a na procházce se psem všem svým známým tvrdila, že má nový prsa. Nebo jak ještě před pár lety posilněná kapkou vína skočila oblečená do rybníka, jen aby vyhrála sázku. Při tom obraze ovíněné, zmoklé tchyně s rozteklými líčidly se musím rozesmát.

„Ne opravdu, dva dny mě po kiwi pálí huba.“
„Pavlo, to je ale zeleninový salát, tam kiwi není.“
„Nene, to je ovocný salát, vždyť jsem ho teď koupila. Už se těším, že si jej dám se šlehačkou.“ V tu chvíli se mi udělalo trochu nevolno. To bylo ale asi mým požehnaným stavem.
Beru do ruky misku se salátem a čtu nahlas: „Řecký salát. Složení: cibule, olivy, rajčata, sýr feta… Tohle je přeci zeleninový salát!"
Tchyně mi bere misku z ruky, razantně otevírá lednici a vytahuje sladkou šlehačku ve spreji. Teatrálně nastříká Řeckému salátu vysokou šlehačkovou čepici, hrne to do sebe a tváří se jakoby nic. Kdybych nevěděla, že to není fyzicky možné, tak si myslím, že je taky zbouchnutá.
„Ten ovocný salát byl vynikající,“ prohodí bez mrknutí.
„Z babky by byla skvělá pokerová hráčka,“ říkám si v duchu pobaveně. Pak mi to ale dojde a zamáčknu rychle slzu. Večer manželovi naznačuji, že by měl začít zjišťovat, jak je to se starobní demencí.

Žádné komentáře:

Okomentovat