Jeho paví kolegové a kolegyně se stejně jako on zajímali jen o svůj vzhled. Někdy zatoužil pobavit se s ostatními, ne tak vznešenými ptáky, kteří kolem zámku každý den poletovali a užívali si spoustu legrace, protože se nemuseli před nikým naparovat – ale jeho vlastní ego mu to zakazovalo. Cítil povinnost plnit to, co jeho pozici náleželo – pózovat a být krásný pro potěšení lidí.
Jednou ráno, když si zrovna čechral peří, aby se líbil, k němu přišel malý vrabčák:
„Čau, proč tady tak šaškuješ?“
„Jestli sis všiml, ošklivý vrabčáku, tak já nešaškuju, ale pouze plním své povinnosti. Ty bys měl být taky něčím užitečný, místo abys jen poletoval kolem a dělal blbosti.“
„Jaký povinnosti? O čem to mluvíš? Myslíš ty povinnosti, který ti přidělili lidé? Tak na to se můžeš vykašlat! Tvůj život patří jen tobě a můžeš ho strávit tak, jak uznáš za vhodné!“
Páv se zamyslel. Lákalo ho dělat si, co se mu jen zachce, ale pořád byl na vážkách.
„A kdo se bude před lidmi předvádět a dělat pro ně show?“
„To ať obstarají ti pávi, kteří si modeling opravdu užívají. Jsem si jist, že se takoví najdou. Beztak, sledování vás pávů je pro lidi jenom jedno z mnoha rozptýlení. Nerad ti kazím iluze, ale lidé mají ve svém životě tolik různých druhů zábav, že tohle je pro ně snadno nahraditelné.“
„Takže říkáš, že si můžu opravdu dělat, co chci?“
„Ano, opravdu můžeš. Pokud nebudeš ubližovat druhým ptáčkům, samozřejmě.“
Páv řekl vrabčákovi, že to ještě promyslí, ale stejně už byl rozhodnutý. Další den se už proháněl po obloze s ostatními a kochal se pohledem na město. Nakonec našel smysl svého bytí v tom, že pomáhal poraněným ptáčátkům a vracel je do jejich hnízd. Mimo to také pokračoval v šíření vrabčákovy osvěty. Na zámek se už nikdy nevrátil.
Poučení:
