Moře, vlny, dlouhá cesta lodí, skákání z útesů a rybaření. Tak to vypadalo, když jsme se vypravili společně s tátou Boříkem, Danou Emingerovou, jejím synem Šimonem a vnukem Šimonem do Chorvatska na vzdálený ostrov Molat. Prý to tam Danina rodina má ráda, protože tam nejsou lidi a vypadá to tam, jako by se na ostrově zastavil čas.
„Námořníku, opustit loď!“ vykřikl velký Šimon a my, děti, jsme se vždy vrhly z nafukovacího člunu do moře. Pláže jsou opuštěné s divokými útesy. Poučil jsem se, že nejdůležitější před skokem do vody je prověřit hloubku. Večer jsme z přístavního mola lovili kalmáry. Vylezli jsme na nejvyšší horu ostrova Lokardenik (148 m).
Výstup na Lokardenik
Představoval jsem si, že to bude o hodně lehčí. Z přístavu vypadá Lokardenik jako kopeček. Měří 148 metrů, což není nic moc. Ale když se na něj leze, je to pěkně těžký a místy i nebezpečný.
Vypravili jsme se na vrchol se Šimonem, který už na Lokardeniku několikrát byl. Jde se tam z malé plážky ve vesnici Brgulje.
Na začátku je neprosekaná pěšinka mezi trním, takže bez dlouhých kalhot má člověk nohy samý šrám. Když trní ustoupí, začnou cestu pokrývat ostré a vysoké kameny. Jedno klopýtnutí a hned teče krev.
Pod vrcholem se leze po skále, kde hrozí pád z prudkého svahu do suchého trnitého roští. Ale výstup stojí za to, protože výhled z vrcholu je úžasný.
Na všechny strany vidíš daleko. Na západ je širé moře. A protože lidské oko dohlédne nad hladinou jen 42 kilometrů, za obzorem je schovaná Itálie. Na jihu jsou vidět další ostrovy, které jsme obeplouvali lodí během cesty na Molat. Na severu se za mořskou úžinou se táhne podél pobřeží vysoké pohoří Velebit. A na východě jsou další ostrovy, ke kterým se jezdí ze vzdálenějších chorvatských přístavů.
Když jsem sestoupal dolů a vyprávěl jsem vše tatínkovi, byl jsem na sebe fakt hrdý.
 |
| Z přístavu vypadá Lokardenik jako kopeček. Měří 148 metrů. |
Pustý ostrov Brguljak
Z Lokardeniku vypadá malý ostrov Brguljak jako zelené kolečko na modré hladině uprostřed velké zátoky, kde leží přístav Brgulje. Kolem něj kotví desítky plachetnic a velkých jachet, které se tu na noc achovávají před rozbouřeným otevřeným mořem.
 |
| Ostrůvek Brguljak v zátoce na Molatu |
Každý den na Brguljak koukáme z naší terasy. Tak jsme se s tatínkem rozhodli, že se na ostrov vydáme v nafukovacím člunu. Museli jsme vystihnout čas, kdy nefouká vítr, protože by nás odnesl ze zátoky na širé moře a dál směrem na Zadar. To už bychom určitě proti vysokým vlnám neupádlovali.
Přepluli jsme z Brgulje na Brguljak a začalo opravdu nečekaně foukat. Proto jsme zakotvili na břehu a vydali se přes ostrov na druhou stranu pěšky. Nikde ani noha. Proto jsme si svlékli plavky a šli jako praví trosečníci. Na zemi bylo jehličí z velkých borovic, a tak se nám hodili vodní boty. Umíte si představit dva naháče jen v botách. A najednou na břehu ženská! Opalovala se na břehu. Než jsme ji stihli vyděsit, oblékli jsme si rychle plavky, vlezli do vody a půl ostrova zpátky ke člunu jsme obeplavali.
Pro mě to byla fuška, ale nebylo to nic k nezvládnutí. Kvůli větru jsme pak museli dostat člun podél pobřeží co nejdál zpátky, abychom se dostali k nejužšímu místu mezi ostrova. Já jsem seděl uvnitř a pádlem jsem se odrážel od ostrých kamenů, abychom nepíchli boky a dno, zatímco mě táta táhl.
Když vítr trochu ustal, přepádlovali jsme konečně na pevninu Molatu.
Přepluli jsme z Brgulje na Brguljak a začalo opravdu nečekaně foukat. Proto jsme zakotvili na břehu a vydali se přes ostrov na druhou stranu pěšky. Nikde ani noha. Proto jsme si svlékli plavky a šli jako praví trosečníci. Na zemi bylo jehličí z velkých borovic, a tak se nám hodili vodní boty. Umíte si představit dva naháče jen v botách. A najednou na břehu ženská! Opalovala se na břehu. Než jsme ji stihli vyděsit, oblékli jsme si rychle plavky, vlezli do vody a půl ostrova zpátky ke člunu jsme obeplavali.
Pro mě to byla fuška, ale nebylo to nic k nezvládnutí. Kvůli větru jsme pak museli dostat člun podél pobřeží co nejdál zpátky, abychom se dostali k nejužšímu místu mezi ostrova. Já jsem seděl uvnitř a pádlem jsem se odrážel od ostrých kamenů, abychom nepíchli boky a dno, zatímco mě táta táhl.
Když vítr trochu ustal, přepádlovali jsme konečně na pevninu Molatu.
 |
| Pirueta |
Dosud jsem se skákání do vody bál a vždycky jsem se před každým skokem dlouho rozmýšlel. Pak jsem zjistil, že skákat z mola v našem přístavu Brgulje není nic hrozného. Velký Šimon skákal šipky, kufr i na supermana (po hlavě s jednou rukou dopředu), Šimůnkova babička Dana tam skočila šipku, placku i salto pozadu. A tak jsem začal i já beze strachu. Nejdřív po nohou a brzy jsem přidal i šipku a placák. A taky piruetu a toho supermana.
Pak jsme se vydali na pláž s útesy, kde bylo rozbouřené moře, a tam jsem se zase bál. Aby mě neodnesly velké vlny nebo mě nenarazily na ostrá skaliska. Velký Šimon ale prozkoumal, že dno pod útesy je dost hluboké a vlny zas tak silné nejsou. Nejdřív jsem to zkusil z malé skály, potom z vyšší a pak z nejvyšší a byl to super. Ale supermana ani piruetu už jsem tam nehodil.
 |
| Hádanka: Maminka a babička jela se Šimonem Pravdou a Šimonem Pravdou do Chorvatska na ostrov Molat u Zadaru... a byli tři z jedné rodiny. Skáče maminka nebo babička? |
Rybaření
Jednou jsem v Čechách rybařil na rybníku, ale s mořem to nemá nic společného. V Brgulje v přístavu jsme totiž v noci lovili kalmary. Vzali jsme se splávek, prut a speciální umělou návnadu. Vždycky, když jsem nahodil, musel jsem nohou zašlápnout vlasec a pak tahat návnadu vodou k sobě. Ale nic se nedělo. Ani první večer, ani druhý večer, ani třetí večer, ani čtvrtý večer a najednou tam byl. Kalmar. Velký jako bota. Bota malého Šimůnka. Snědli jsme ho k večeři. Rozdělili jsme se. Nás všech pět. Vlastně my čtyři velcí, protože Šimůnek kalmary nechce ani ochutnat. Pořádnou rybu jsme si pak dali v restauraci, prý nějaký dentex, což zní jako u zubařská pomůcka... ale je to zubatec.
