Ve stínu topolů, olší a habrů právě hostinský otevřel své království a za chvíli už na většině masivních dřevěných stolů venku před hospodou stála orosená baterie čerstvě natočených piv.
„Ježíš, to jsem potřeboval, jak koza drbání! Aááá…to píše!“ pochvaloval si Karel zlatavý mok, ze kterého na jeden záklon do sebe vyklopil skoro celý půllitr. „To je marný, Šerák je Šerák. Na Šeráka žádný jiný pěník nemá. Možná Plzeň, ale na tu nemám love. Nekradu.“
Karel si otřel ústa, pěna pod jeho nosem zmizela a on si hned hlasitě objednal další pivo. Nebyl sám. Druhé potěšení si objednal i pan Zacharopulos. Nikdo tady pořádně neví, jaké je jeho křestní jméno. Říkají mu Zachy. Potomek první vlny řeckých přistěhovalců. Jeho sourozenci se už před mnoha lety vystěhovali zpět na Balkán a rodiče umřeli. Oženil se a vychoval dceru. Ta však odjela hned po revoluci do zahraničí za prací a už se nevrátila. Manželku pochoval před patnácti lety a tak ve své chalupě žije sám. Pamětníci říkají, že když ještě jejich chalupa kypěla životem, býval hovorný a dokonce s ním bývala i legrace, ale to už je dávno.
Říkají mu Zachy, ale častěji, mimo jeho uši, Starý pavouk. To proto, že je sám, že se s nikým moc nepaktuje, je málomluvný a většinou se motá jen kolem své chalupy. Ale hlavně proto, že jeho dlouhá, hubená postava s ještě delšíma hubenýma rukama i nohama, budila onen pavoučí dojem. Do baráku nikoho nezve a po návštěvách nechodí. Sem tam do obchodu a jednou za čas, jako teď, zaskočí na pivo. Ale ani u něj se do hovoru nepouští. Sedí, usrkává a svýma vrásčitýma očima, hbitýma jako jazyk ještěrky, pozoruje okolí. Husté prošedivělé vlasy částečně ukrývá stará, umaštěná čepice s kšiltem. Jakoby s ním byla srostlá. Možná se s ní narodil. Ještě nedávno se sem tam některý z chlapů pokoušel přimět jej k debatě. Avšak teď, kdy čím dál víc připomíná osminohý hmyz, už si od něho každý spíše odsedne, než naopak.
Také v dnešním horku osamocen u dlouhého stolu vypil svá dvě piva, u pultu mlčky zaplatil a odešel. Ke Karlovi si přisedla žíznivá vesnická parta.
„Čau Karlosi, co Starej pavouk? Pokecali jste?“ Jarda si mohutně lokl z orosené sklenice a utřel hřbetem ruky pěnivý vous.
„Seš blbej?“ Karel se smál a byl rád, že už u stolu není sám.
„Ne, vážně, byl někdo z vás u něj doma? Co ty, Evžene? Ty kolem něj chodíš denně. Jaké to tam má?“ vyzvídal Jarda.
„Nevím,“ promluvil Evžen, „ještě před nedávnem měl psa a párkrát jsem zahlídl kočku. Seděla za oknem, taková mourovatá klasika. Ale psa už asi nemá a kočku? Tu jsem už taky delší dobu nezahlídl. Párkrát jsem se ho ptal, jestli nechce s něčím pomoct. To když seděl před barákem a nevypadal zrovna, že je mu nejlíp. Tak jsem si chtěl zahrát na sociálku, že jo. Tak co, mně nikdy nic neudělal. Ani zlého ani dobrého, co bych mu nepomohl, kdyby chtěl.“
„A chtěl?“ zeptal se Karel.
„Ne. Jen po mně hodil těma svýma divnýma očima, skoro se lekl, že mu snad půjdu do baráku. Vstal, hned zalezl a zavřel dveře“.
„No jo, ten, až jednou natáhne brka, tak si toho ani nikdo nevšimne,“ uzavřel debatu o Zachym Karel.
Ale Zachy přece jen nebyl tak úplně uzavřený před světem. Čile si psal se svou dcerou Johanou. Jméno dceři vybrala ještě před jejím narozením manželka. Vždycky obdivovala slavnou Johanku z Arku a dokonce jí, když byla malá, říkala „ty moje Panenko orléanská, ty budeš žít dlouho“. Maminka měla pravdu. Ale ji samotnou nemoc sklátila ve čtyřiceti. Johanka nejen že má tuhý kořínek, ale také je ve svém oboru docela úspěšnou vědeckou kapacitou. Získala stipendium, ukončila úspěšně Harvard a s čerstvým doktorským titulem se záhy stala členkou prestižního výzkumného týmu zabývajícímu se arachnofobií, což je nejčastější lidská fobie, totiž strach z pavouků. Takový strach doprovázejí neurózy a z toho pramenící spousta závažných psychických potíží, bránících postiženým v normálním životě. Takřka denně byli hosty-pacienty v jejich laboratořích lidé trpící arachnofobií. Léčba šokem, pomocí skutečných živých pavouků, samozřejmě pod přísným lékařským dohledem, byla jednou z Johančiných pracovních náplní.
Johanka se pavouků nikdy nebála. Už když byla malá, nadšeně běhala po domě a každou pavučinku hned zkoumala a hledala pavoučky ukryté v nejrůznějších koutech a škvírách.
„Pavooky, mama, pavuky, tata, pavouky, bábka a dedo,“ tahle slůvka byla jejími prvními, které s radostí volávala, když jí bylo kolem dvou let. Teď se zoologie a hlavně výzkum pavouků stal jejím životním posláním. Byla až posedlá. Pavouky měla všude. Nejen v laboratoři střediska sídlícího jižně od San Angelo v Texasu, kde pracovala, ale též v několika teráriích, které měla rozestavené skoro jako vzácné obrazy všude po bytě. Nikomu to nevadilo, žila, stejně jako táta, sama.
Pravda, měla za sebou pár slibně se rozvíjejících známostí, ale momentem, kdy pozvala partnera poprvé k sobě domů, se vždy jejich zájem dramaticky změnil. Muži přiznávají jen velmi neradi, že většina z nich, stejně jako jejich ženské protějšky, trpí odporem k osminohým tvorům. A těch má Johanka plný byt. Milování mezi pavučinami zatím žádnému po chuti nebylo. Obyčejně, po dramatickém výstupu, kdy padala známá věta: „Buď pavouci, nebo já!“, byli pánové v šoku, že vítězil hmyz.
Že žije sama, vypadalo navenek. Ve skutečnosti, obklopena svými osminohými mazlíčky, si docela vystačila. Nezaujatý pozorovatel by těžko chápal, že si s pavouky povídá, že jim říká jmény. Konečně, na tom by nebylo nic zásadně nepochopitelného. Lidé mají nejrozličnější záliby a koníčky, leckdy hraničící s úchylkami. Co se dělo u Johanky Zacharopulusové doma, by nechápal nikdo. Ona s pavouky komunikovala. Mluvila na ně, oni jí rozuměli a vysílali zvláštní signály, které ona dokázala dešifrovat. Mluvila hlavně se snovačkami. Některé druhy snovaček dokážou vyluzovat zvuk. Zadní okraj jejich hlavohrudi je rýhovaný a přes tyto rýhy může pavouk přejíždět drobnými ostny, umístěnými na přídi zadečku, což má za následek generování zvuku, který je vnímatelný i pro lidské ucho - ovšem jak pro které. Johanka pavouky slyšela velice dobře.
Zvláště snovačku-černou vdovu měla obzvláště ráda. Často seděla nehnutě a fascinovaně sledovala, jak famózně vzniká trojrozměrná síť. Snovačka jedovatá, tak se tenhle druh jmenuje, Johaně přesto, že si ji nechala běhat po těle, nikdy neublížila. Černé tělíčko s krásně rudou kovadlinkou na hřbetě, pilně vyrábějící své lapače, to byla fascinující podívaná. Johanka jednou objevila snovačku, samičku černé vdovy, která měla červený znak na hřbetě netypický. Místo tvaru kovadlinky či přesýpacích hodin, měla pavoučice na tělíčku malou šesticípou jasně rudou hvězdu. Tuhle potvůrku měla nejraději a často na ni mluvila:
„Hvězdičko, princezničko, tak copak, co jsi dnes postavila, no, pochlub se.“ Johana měla v bytě vytvořeno pro pavouky dokonalé prostředí imitující přírodní podmínky. Krásná nová síť, která se houpala mezi stébly vysokých travin, byla dokonalá. „Ty jsi ale šikulka. Podívej, něco pro tebe mám,“ Johana otevřela dózu a do prostoru z ní vylétlo několik druhů rozličného hmyzu. Věděla, že je jen otázkou času, kdy budou všichni lapeni hladovými snovači.
Johana, byla toho dne docela unavená. Rozhodla se proto, že jen napíše tátovi dopis, přidá do balíčku pár pravých kubánských cigár, věděla, že je táta miluje, pak se osprchuje a půjde spát.
„Dopis táta?“ zavrzala Hvězdička.
„No jo. Už je zase čtrnáct dní pryč. To by mi táta dal, že jsem se opozdila. To víš, mám výčitky, že jsem za ním už tak dlouho nebyla. Ale když ono je pořád tolik práce…No, tak snad letos na podzim, po sezóně, víš? Možná poletím na pár dnů do Evropy.“
„Táta stejný? Jako Johanka stejný?“
„Ne, tak úplně ne,“ smála se Johanka a sáhla do šuplíku, odkud vylovila tátovu fotku. Poslal ji asi před třemi roky, kdy se nechal schválně jen kvůli dceři vyfotit. Barevně i s tou svou věčnou bekovkou na hlavě. „Jsem mu podobná? Myslím, že jsem. Taky dlouhá. Říkával mně Jóhana s dlouhýma nohama. Psal naposledy, že se necítí dobře, že neví, jak dlouho tu ještě bude, že by mě rád viděl a… mám ho ráda. Nikoho jinýho nemám. Tebe, samozřejmě, to víš, že tebe mám taky ráda, Hvězdičko.“
V následujících dnech volala a marně hledala svou Hvězdičku, ale tuhle černou vdovu se zvláštní kresbou už nenašla. Nikdo by nepochopil, že její ztrátou trpěla stejně, jak když jiní přijdou o psa nebo kanára. Johančiny dny plné nejistoty a smutku dovršoval i fakt, že ani táta se již delší dobu neozval. Na začátku listopadu se odhodlala, ve výzkumáku si vzala volno a spěchala na letiště.
Hospoda u Pelnáře byla po konci letní sezony zavřená. Pro pár rybářů nemělo cenu narážet sudy s pivem. Štamgasti se přesunuli do hospody ve vsi. I tam byl na čepu Šerák a pro chlapy se tak moc nezměnilo. Karel měl v ruce parádní kartu a Jarda i Evžen mu dělali statné mariášové soupeře.
„Co Zachy? Viděl jsi ho teď někdy, Evžene? A trumf a de to za mnou,“ hrabal Karel jednu desítku za druhou.
“Právě, že ne. Barák je zavřený. Netopí, komín je mrtvola, žádný dým, divný. Do obchodu nechodí, fakt je to divný.“
“Prej jel do Ameriky, prej tam má dceru. Tu, no, jak se jmenuje, kdysi tu chodila do školy…Johana. Zdrhla asi v devadesátým,“ doplnil informaci Jarda.
„Tak to jo. Taky bych jel do Ameriky. Rozumíš, pěkně teploučko, někde na Miami, supr kozatý opálený kočky v bikinách, co? Já bych jel z fleku,“ zasnil se Karel.
„Tak jeď, co o tom kecáš,“ řekl Evžen a dodal, „flek!“ A pak zvedl oči od karet ke dveřím, a prohlásil: „My o vlku a vlčice v hospodě.“
„My o vlku a vlk za dveřmi, se správně říká. Málo čteš,“ odvětil Karel a také zvedl zrak ke vchodu. „Fakt. Johana.“
„Vždyť jste ji neviděli skoro dvacet let, jak ji můžete poznat?“ podivil se Jarda.
„Tak ji sleduj, dlouhá, ty oči, to je celý Zachy.“ Evžen měl pravdu.
Johana přistoupila k jejich stolu, zřejmě nepoznávala nikoho z někdejších spolužáků. Tento drsný kraj je taky poznamenal rozhodně víc, než ji Amerika.
„Dobrý den, prosím vás není tu náhodou pan Zacharopulos? Doma asi není. Nemůžu se dozvonit.“
Chlapi udiveně zvedli oči.
„Já jsem Zacharopulusová. Johana. Jsem jeho dcera.“
„To jsme poznali hned. Ahoj. Já su Karel a my dva sme spolu chodili do stejné třídy. Tady aj ve Vlčicích potom.“
„Jé, Karle, ahoj, promiň, že jsem tě hned nepoznala, to víš, už je to doba…tak nevíte, kde by táta mohl být?“ Johana mluvila s tím akcentem, který získávají za mořem ti, kteří česky dlouhá léta nehovoří. Angličtina jim českou řeč pokřiví skoro vždy, jako třeba tenistovi Ivanu Lendlovi.
„No…my jsme si mysleli, že už v létě odletěl za tebou. On s nikým moc nemluvil, ale když najednou zmizel, tak se říkalo, že odcestoval. Nejmíň tři, čtyři měsíce tu už určitě není, že jo,“ nechal si vyřčené potvrdit Evžen.
„Tak to ale potom…hm…musím se dostat do domu. Já klíče nemám. Můžete mi nějak pomoct?“
„Starosta. Do cizího domu jenom úředně. Víš, kde bydlí Juřík? Aha, vlastně promiň, tak já tě tam doprovodím, ale je to až nahoře pod lesem. Chlapi, tak sorry.“ Karel docela nerad opustil prima rozehranou mariášovou partii, u výčepního pultu zaplatil, nasoukal se do vaťáku a i s Johanou zamířil vzhůru přes obec. Doufal, že starosta bude doma. Touto dobou, koukl na hodinky, by už doma být měl.
Starosta Juřík si vyslechl problém a řekl, že co kdyby a že bude lepší k vniknutí do domu přizvat ještě policajty z Javorníka a také tam hned zavolal. Slíbili, že do deseti minut jsou tam.
„Bezva, to je tak akorát, to i my zatím k Zachymu, promiňte, k domu pana Zacharopuluse dojdeme.“
Uniformovaná hlídka právě vystupovala z auta, když i oni došli k domu.
„Ludvo,“ příslušník starostovi tykal, asi se z běžné práce dobře znali, „jak dlouho už pan, pan…“
„Zacharopulos,“ vyhrkla Johana.
„Pan Zacharopulos tady není?“
„Tak to já nevím. Na obec nikdy moc nechodil, důchod, co já vím, mu posílají na účet, to by líp věděli na poště. Tam chodil. Pro peníze a s dopisama. Já nemůžu vědět o každém, kdo kdy kam odjede a na jak dlouho. Říkali, že odjel tady,“ otočil hlavu k Johaně, „k paní dceři.“
„Já jsem pořád ještě slečna, a ke mně rozhodně nejel.“ věcně poznamenala Johana.
„Ani jste se na ničem nedomlouvali?“ zeptal se policista.
„Ne. To já jsem tátovi slíbila, že hned jak to půjde, přijedu za ním. On mě psal každý měsíc dvakrát. A najednou od července nic. Jenže já dřív nemohla.“
„Klíče nikdo z vás nemá? Ne. Jo. Takže dveře budeme muset vyrazit, nebo vypáčit.“
„Počkejte,“ řekla Johana, „když jsem tady ještě bydlela, chodila jsem někdy domů zadem, přes dvůr. Tam byl na dveřích takový háček a ten šel, i když byl zaháčený zevnitř, prstem, nebo klacíkem uvolnit a otevřít.“
„Tak na co čekáme? Jdeme!“ zavelel policista a celá skupinka se rychle přesunula za stavení. Johana měla pravdu. Sama hned přistoupila k zadnímu vchodu, skutečně nahmátla kličku a už byli uvnitř.
Úzkou chodbu ozářilo světlo ze slabé žárovky upevněné u stropu jen tak na obyčejném drátě. Vstoupili do místnosti plnící funkci kuchyně i obývacího pokoje zároveň. Johana otočila vypínačem a vykřikla. Celou skupinku zasáhl nečekaný šok. Sice o tom nikdo nemluvil, ale bylo všem dopředu jasné, co by je mohlo uvnitř domu čekat. Ale tohle?
V pokoji bylo relativně uklizeno. Na všem seděla vrstva prachu. Na stole ležela krabice, kterou Johana ihned poznala. V ní, mimo dopisu tátovi, poslala také jeho oblíbené kuřivo. Na starém rozkládacím gauči, nad kterým visel obrázek nějaké pravoslavné ikony, ležela mumie. Dospělé tělo bylo pečlivě zabaleno do nějaké látky od hlavy k patě. Vypadalo jako hubená kuželka z Člověče nezlob se.
„Nechoďte k tomu!“ vykřikl jeden z policistů. „To určitě není práce pro nás,“ řekl a začal ve svých kapsách hledat mobilní telefon.
„Já se ale přece musím přesvědčit, zda je to můj táta,“ řekla Johana a nebojácně přistoupila k loži. Teprve zblízka si uvědomila, že domnělá látka není látkou, ale že postava je zamotána jako kokon v pevné pavučině. Ležící tělo pokrývalo několik vrstev. Johaně pavučiny rozhodně nedělaly žádný problém. Sílu sbírala k úkonu, kterým by ráda zjistila, zda tělo je tělem jejího otce.
Druhý z policistů pohotově z několika úhlů mumii nafotil. Johana si pro jistotu navlékla rukavici, ty ostatně měla s sebou, venku už byl listopad a docela chladno. Opatrně sáhla na pavučinu v obličejové části těla a rozhrnula ji jako starou zašedlou záclonu. Tátu hned poznala. Čekala, že uvidí mrtvolu, jejíž stav bude odpovídat čtvrtroku po smrti. Obličej, do kterého se dívala, však byl naprosto zachovalý, jakoby táta jen spal. Divné bylo, a uvědomil si to jako první starosta, že v pokoji, ve kterém evidentně leží několik měsíců mrtvé lidské tělo, není cítit žádný charakteristický zápach.
Lékař, patolog a mord parta se objevili asi za hodinu. Šmejdili po místnosti, doktor zkoumal mrtvého, ale žádnou zjevnou příčinu smrti nenašel.
„Nevím. Možná umřel přirozenou smrtí, možná byl udušený někým... Říkáte, že mohl zemřít už někdy v létě letošního roku?“ ptal se doktor. „Nechápu. Jako kdyby jej mumifikoval někdo…s ohledem na to množství pavučiny bych řekl, že pavouci. Že si jej takto přichystali na pozdější hody, jako my třeba udíme?“ pokusil se o humor. „Něco bližšího k příčině smrti a hlavně její době vám řeknu až po pitvě. Tady jsem hotov,“ řekl a nařídil, aby tělo bylo ihned odvezeno do jeho království.
Johana odmítla, že by zůstala sama v zatuchlém studeném domě a tak s povděkem přijala nabídku noclehu v javornickém penzionu. Policisté dům zapečetili a vzali Johanu s sebou.
Již druhý den odpoledne bylo jasno. Vražda! Starého pavouka Zachyho někdo udusil. Naposledy kdy byl viděn, si na poště vyzvedl balíček, kartou si vyzvedl důchod a odešel. Peníze se však v chalupě nenašly a motiv loupežné vraždy se tedy nabízel automaticky.
Kriminalisté ohledání místa činu provedli celkem rychle a Johaně oznámili, že již může v domě začít hospodařit. Vysmejčit prach a pavučiny, řekl jí jeden z nich. To víte, že jo, pomyslela si Johana. Prach určitě, ale pavučiny si tu nechám.
Když konečně osaměla, sedla smutně celá usoužená ke stolu a uslzenýma očima se rozhlížela po místnosti. Náhle ji cosi upoutalo. Byl to zvuk. Zvuk, který dobře znala.
„Johanko,“ zaslechla charakteristický vrzavý pavoučí hlásek.
Johaně náhle došlo, kam její oblíbená černá vdova zmizela. Krabička s kubánskými doutníky. To je ono! A pak ji uviděla. Z pod stolu, na jeho pracovní desku se obezřetně vyšplhalo malé černé tělíčko s krásnou šesticípou hvězdou na hřbetě. Hvězdička! Nyní již docela hbitě popolezla až na Johančinu ruku.
„Táta stejný. Táta pořád stejný. Hvězdička udělat táta stejný. Hvězdička čekat. Johanka slíbit přijet vidět táta,“ černá vdovička Johanu lechtala na hřbetě ruky a intenzivně vnímala její pach a teplo. Mumifikační schopnosti téhle snovačky byla pro Johanu úplná novinka. Pomalu jí docházelo, jaké další obzory pro výzkum pavouků se zde otvírají. Pak ji ale náhle něco napadlo.
„Hvězdičko, jak táta umřel? Ty bys poznala, kdo tu byl, kdo mu ublížil?“
„Hvězdička vidět. Hvězdička cítit. Hvězdička poznat.“
Johana se ponořila do přemítání a hledání odpovědí. Usoudila, že nejlepší bude, když se vydá za někdejšími spolužáky do místního šenku. Nejnutnější prostory v chalupě zbavila prachu, vyvětrala, potom zatopila, hladově zhltla malý sendvič, převlékla se do vkusných džínů, svetru se sobem a vypravila se do hostince.
„Ahoj kluci,“ řekla partě u karet na přivítanou.
„Ahoj Johano,“ zaznělo unisono.
„Pojď, vem místo,“ Karel ochotně vstal a přisunul volnou židli pod Johanu. „Tak co, jak to zvládáš? Blbě, že?“
„A co policajti, už se něco ví?“ navázal Evžen.
„Zatím nevím nic…těžko říct, po takové době co tam ležel, stopy prý žádné nejsou, nebo o nich alespoň nic nevím…bude to těžké.“ Johana si prohlížela spolustolovníky zděděným ještěrčím pohledem. Kmitala z jednoho na druhého.
„Kdy bude pohřeb?“ Jarda se na Johanu podíval bezelstnýma očima a dodal, „kdybys potřebovala pomoct, rozumíš, s čímkoliv, tak se na nás můžeš obrátit, že jo chlapi?“
„Jasně,“ řekl Evžen.
„Co si dáš? Kafe, pivo, víno nebo grog. Grog tu dělají výborně. Tak grog, jo? Šéfe!“ zavolal na hostinského, „tři rumy a jeden grog.“
Na šedočerný svetr s tradičními červenými kosočtverci se opatrně podél Johančina krku vyšplhala Hvězdička. Rozhlédla se jako slídící pes a zachytila okolní pach. Johana ji sledovala nenápadně, a když pochopila, kam se její miláček vydal, věděla, že vrah jejího táty už to má spočítané.
Černá vdova vrahovi po zádech vyšplhala na zátylek. Mohutnou dávku jedu spolu s anestetikem už měla nachystanou. Kousnutí ani nepostřehl a tak Evžen nevěděl, že jeho čas na tomto světě se právě dramaticky zkrátil. Čekalo jej na něm ještě nehezkých posledních pět dnů.
