1. října 2020

Konečně dovolená - napsala Radka Zelenayova

Hurá! Dovolená! Konečně můžu na celý týden vypnout mozek a dát pořádně zabrat hlasivkám.
To bylo, stejně jako několik předešlých sezón, i ono léto v plánu. Úprk od kancelářské nekonečné otročiny, plné špatně zaúčtovaných či úplně chybějících dat, zbytečných schůzí a stanovování bezpředmětných cílů, k týdenní „zábavě“ s tlupou předškolních, školou povinných i pubertálních gymnastek.
Pátek, pět odpoledne, a já mám před sebou zase práce ještě tak na čtyři hodiny. Raduuu, mě to nejde natáhnout. Raduuu, já se tam nemůžu přihlásit. Raduuu, hlásí mi to nějaký error. Raduuu… Nechte mě žít!!!
V deset jsem konečně doma. To mám jako hned začít balit? Nejdřív jídlo, pak sprcha, až potom balení. Kurňa, už jsou tři nad ránem, a ještě pořád nejsem sbalená! Budu toto potřebovat? Asi ne, ale co když ano? Toto určitě potřebuji… Ještě že jedu autem sama. Vypadá to, jako bych tam jela na rok.
V šest třicet zvoní budík. Jak já nesnáším ranní vstávání. A především po „vydatných“ třech hodinách spánku.
Tak. Nic jsem nezapomněla, vše narváno v kufru Punti. Pro neznalé, to je Fiat Punto, ale pětidvéřák, ha! Můj Punťa už má to nejlepší za sebou. Je v mých službách teprve pátým rokem, avšak svou životní dráhu započal před osmnácti lety někde v Německu. Až na doplnění destilované vody do chladiče, oleje do té nádržky na olej, výměnu stěračů a sezónních pneumatik po mně nikdy nic nechtěl. Vlastně, po zakoupení byl Punťa v servisu, stálo to deset tisíc, a to jsem odmítla „zbytečné“ úkony za dalších deset tisíc.
První třičtvrtě hodinku cesta ubíhá celkem fajn. Pak to začíná. Bože, co je to přede mnou za brzdičku? Nesnáším víkendové řidiče! To se zas věčnost poplazím za touto Fittipaldinou? To bude určitě ženská. Chlap by takhle pomalu nejel. Proč? Proč někteří jezdí čtyřicítkou tam, kde můžou padesátkou? 
Hurá! Zrychlujeme. Jasně! Teď to „valí“ až sedmdesátkou. Ale proč? Vždyť může devadesátkou! Pomóc! A teď znovu brzdí. Ale jak brzdí? To chce zastavit provoz? Sešlápnu pedál brzdy až na podlahu a nic. Hned mi to docvaklo. Do prdele! Nebrzdí mi to! V rychlosti omrknu pravou stranu. Tam pangejt a stromy. Tam bych to napasovala do některého z nich. Menší drcnutí a poskok. Už je mi jasné, proč to brždění – vyfrézovaný povrch asfaltu. V protisměru náklaďák, ale když přidám, to dám. Pouštím brzdový pedál a sešlapávám plyn co to dá. Punťo, zaber! Jeď! Předjíždím ji. Koutkem oka registruji řidičku. Je to ženská! 
Punťo, jeď! Hodím tam myšku před tu umělkyni a vydechnu. To bylo o fous. Na celou tu dlouhou pár sekundovou dobu jsem zadržela dech. No bezva, a co teď? Holky na mě spoléhají. Na to soustředění musím dorazit než začnou přijíždět rodiče s děvčaty. Přece tu teď nezastavím a nezůstanu tu viset. Jak to ten můj říkal? 
„Brzdit můžeš podřazováním“? 
Jasně, nejsem žádné béčko, to dám! Jak já se potím! Jako dveře od chlíva. No, sorry, teď jedu čtyřicítkou, jak připosraná, já. Sorry, sorry, těch pár kilometrů to za mnou přežijete. Stále se potím. Mám pocit, že sedím v bazénku svého vlastního potu. Blížím se k cíli. Doufám, že se mi na této ulici podaří zastavit a nikoho nenabrat zezadu. Stojím. Já to dokázala! Dojela jsem do cíle a zastavila přesně před místem pobytu. Vystupuji z auta, ale sotva se udržím na nohou. Klepou se mi jak ratlíkovi. Celá se třesu a oblečení můžu ždímat. Vyděšeným hlasem oznamuji: „Holky, já dojela bez brzd. Punťa stojí před barákem. Já už do něj nevlezu.“
V týdnu si pro Punťu přijel mladičký pomocník opraváře, sedl za volant a s rutinním klidem jej odvezl do servisu. Za dva dny měl Punťa nové brzdové kotouče a hadičky a doplněnou brzdovou kapalinu. Po týdnu „prázdnin“ jsem se mohla, fyzicky unavena, vrátit s Punťou do Prahy, do všední, mentálně ubíjející reality.
Už se těším napřesrok! To si hned druhý den natrhnu lýtkový sval, takže budu pro toto gymnastické soustředění bezcenná. Ale to je materiál na jiné povídání.

Žádné komentáře:

Okomentovat