„Neznám!“ odpovím pohotově a moje dušička se smrskla v obavě, abychom ji nepotkali.
Vyrážíme do kopců. V noci zase lilo. Dívám se na jejich boty, jak jsou krásně čisté. Zatím. Začínáme si povídat, vypadá to, že mi rozumí. Jsou docela fajn.
Volá sestra: „Bacha, jde vám naproti Mama Či. Tak ať to nedopadne jako minule,“ a položí telefon. Zoufale blekotám, že jestli potkají Mama Či, tak s ní odejdou a já nepřinesu peníze a sestra na mě bude naštvaná. Jeden ze skupinky nechápe, ale nevnímám to. Je mi k pláči. Přestali si mě všímat a já trnu o to víc.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjk0WaHlzax1HBPcdpIku3BOHFC-NYsAR6Xy4qEb5kv99anfA2FoyClTqfHorL7XnNd24bUwGrrezkw0q_Ac4l5OYzjFhyphenhyphenky0-Xm88LFBimDdb73jAYD683heoKlt8jy33FLnRFOfs96_qV/s320/man-4879818_960_720.jpg)
„Prý mě hledáš?“ ptá se ho a začínají si prohlížet nějaké fotky. Pořád se smějí, já začínám taky. Najednou se Mama Či loučí, ale skupinka zůstává.