22. května 2019

Policejní instinkt – napsala Anastasia Khaustova

Modré a červené světlo policejního auta se odráželo od stěn domů. Sousedé zvědavě vykukovali z oken, ti stejní sousedé, kteří pak budou říkat novinářům, že by si nikdy v životě nepomysleli, že by mohla udělat něco takového.
„Vždycky byla milá a usměvavá… Óóó bože, půjčoval jsem si od ní kladivo! Nemyslíte, že to udělala tím samým kladivem?! Vůbec bych nepomyslel, že se za tichou fasádou skrývá tolik zla.“
Policisté přijeli tak rychle, že zastihli podezřelou uklízet byt. Od začátku to nevypadalo moc dobře - kdo bude uklízet, když pohřešuje dítě?
Vrhli se na ni s otázkami: „Můžete nám říct seznam léků, které holčička bere? V čem mohla být oblečená? Zkontrolujte, jestli v jejím pokoji něco nechybí, jako třeba oblíbená hračka. Kdy jste ji viděli naposled?“
Oba policisté si vymění těžké pohledy, když slyší, že Jana, matka pohřešované holčičky, viděla svou šestiletou dceru naposled v noci kolem dvanácté, a teď jsou skoro dvě hodiny po poledni. Smutně pochopí, že může být příliš pozdě, aby mohli najít holčičku živou. S každou hodinou tato šance rapidně klesá. Důstojník Pavel se Jany zeptá: „Zavolali jste na dceru jménem?“ Rodiče si vždycky mysli, že se stalo to nejhorší, ale také si pomyslí, že dítě si může hrát na schovávanou a budou hulákat jeho jméno, dokud jim vystrašené dítě nevyleze ze skříně. Je to očekávané chování. „Ne, nevolala jsem. Vím, že tady není.“ Policistům se tato odpověď vůbec nelíbila, zněla příliš klidně. „Musím prohlédnout byt, jestli tu někde není. Vy prosím zůstaňte s kolegou.“
Důstojník důkladně prohlédne kuchyni a ložnice a všechno je mu jasné. Alkoholička, od které odešel manžel a nechal ji šestiletou dceru, o kterou není schopna se postarat. Pokojíček Evy vypadá ještě smutněji. Všude jsou špinavé talíře se zbytky lupínků a mléka. Ale pak si všiml otevřeného okna, což uprostřed února neočekával. Ve sklepě ho zaujala jediná rodinná fotografie, visící nad pračkou. Pavel Janu skoro nepoznal; vypadala o dvacet let mladší, v rukou držela batole a vedle ní stál usměvavý muž. Když otočil hlavu, všiml si košů na špinavé prádlo a srdce mu zrychlí tep - policejní instinkt. Natáhne si hygienické rukavice a opatrně otevře víko. Chvíli nemůže dýchat, když uvidí prázdný dětský obličej zašpiněný krví.
Jana se snažila nalít si třesoucíma se rukama skleničku vina, aby byla schopna otevřít vlastní mail. Stalo se to pro ni běžným rituálem – když popřeje Evě dobrou noc, otevře láhev. Ale dnes byla láhev otevřená už hodinu před přáním dobré noci.
Má deset nových nepřečtených e-mailů od bývalého manžela. Mají stejný obsah jako každý den. Grafický popis, jak ji zabije s připomínkou, že ví kde žije, protože není schopna se někam přestěhovat, nemá práci, rodiči jí zemřeli už před deseti lety a nemá žádné kamarády. Papír, který rozhoduje, že se k ní nesmí přiblížit, jí nepomůže, až do ní bude bodat nožem.
Nejistými kroky se Jana přiblížila k dceřinému pokoji. Světlo je dávno zhasnuté. Věděla, že poslední rok nebyla nejlepší matkou, ale dnes dokázala, že může být ještě horší. Jana pomalu došla ke své posteli - zbytečně velké pro ni samotnou, pomyslela si. Ta myšlenka ji způsobila takovou bolest, že jí vyhrkly slzy z očí a nejvíc ze všeho na světě teď chtěla zařvat nahlas, ale včas pomyslela na dceru, klidně spící v pokojíčku. Celý obličej se jí zdeformoval nevyjádřenou bolestí. Bude plakat ještě dlouhou dobu, než usne.
Ale i ve snu ji bude pronásledovat minulost. Znova zažije ten den, kdy se jako šťastná rodina přistěhují do nového světlého bytu, ale ve snu v tom bytě už někdo žije a oni musí sdílet místo s Nimi. Skoro nevypadají jako lidi, jsou to šedé figury, které ani nemůžou normálně mluvit, jenom pořád hulákají. Na začátku jen prostě sdílejí byt, ale pak se přestěhují do jejich ložnice a pozvou své kamarády na oslavu. Janě to připadá neslušné, ale nic neřekne. Pak je začnou pronásledovat na každém kroku a plést se jim pod nohama. Občas se jim podívají do obličejů, ale Jana vidí jenom široký škodolibý úsměv bez rtů a celé zuby. Poslední, co si bude z toho snu pamatovat, je to, jak šedé postavy sedí za jejich zády, našeptávají jim strašné věci a popohánějí je k tomu, aby ty věci udělali. Jana se vzbudí před jednou hodinou. To není nic neobvyklého - jak ztratila místo bankovní poradkyně, neměla vůli vstávat dřív, než před obědem. Byla vděčná, že Eva je ta nejchápavější holčička na světě, která si ve svých šesti letech dokáže udělat snídani - lupínky s mlékem - bez hluku a přítomnosti nepřítomné matky.
Jana se podívá na svůj tak rychle zestárlý obraz v zrcadle. Prohlédne nově vzniklé cévky a žilky na tvářích, nové vrásky. Umyje si obličej a vyčistí zuby, ale už nemá síly převléct se ze svetru a tepláků, které měla na sobě poslední týden. Podívá se do dceřiného pokoje a zastaví se ji srdce. Eva tam není. Ví, že nemusí volat Evino jméno, protože cítí prázdnotu domu, který je příliš velký pro ni samotnou.
Bez čekání zavolá policii.
Policisté Janu vyslýchali dva dny. Na začátku nechtěla mluvit, ale na konci popisovala, jak hledala dostatečně těžkou činku, aby zabila svou dceru ve spánku. Nesedělo to se stopami krve, ale ta alkoholička určitě na něco zapomněla.
Ve vězení nemají rádi lidi, které zabijí děti. Janu našli mrtvou - pravděpodobně spáchala sebevraždu, určitě jí k tomu pomohli. Novináři to všechno popisovali tak, jako by se stala ta největší spravedlnost na světě.
Až do okamžiku, kdy byl po roce zatčen sériový vrah s přezdívkou Noční můra.
Ten rád mluvil se všemi, kdo ho chtěli poslouchat. „Sledoval jsem byt s matkou a dcerou. Ta malá holčička se mi moc líbila. Jednou v noci jsem tam konečně šel. Do pokoje jsem se dostal snadno oknem. Byl to pak nejvzrušenější okamžik mého života, když jsem stál v té skříni ve sklepě a viděl toho blbýho policajta blednout.”
Chechtal se, když se ho novináři ptali, co si myslí o Janině přiznání.
„Víte, policajti z vás dokážou vytáhnout, co chtějí. Dokážou vás přesvědčit o čemkoliv. Navíc, když ani nemáte právníka... Já to vím dobře, býval jsem policistou.“

Žádné komentáře:

Okomentovat