3. března 2016

Na boso - napsala Pavla Kolářová

K naštvání někdy stačí opravdu velmi málo, třeba varná konvice, která vyhodí pojistky. Jenže někdy
ta jedna jediná pitomá hloupost odstartuje lavinu dalších katastrof a všechno je v …. Prostě den blbec.

Dnešek fakt nezačal dobře, pomyslela si Simona. Kdo mohl tušit, že ZROVNA dneska se všechno totálně po…… Zkrat nenastal jen v elektrické síti, ale zřejmě přeskočil i na Simoninu šéfovou, když jí došlo, že ten svůj veledůležitý text nedostane TEĎ HNED, ale až ho nějaký šikovný ajťák možná ´vyloví´ z hard disku.


Simona si asi stokrát vyslechla, jaká je nána blbá, že si ten soubor nezálohovala. Samozřejmě, že si ho chtěla uložit, ale snad si mezitím může uvařit kafe, ne? To už bohužel nestihla. BUM! PRÁSK! V kanceláři nastal blackout a po něm následovalo Waterloo.

Důra jedna zapšklá…, megera hysterická……, jezinka botoxová... Simona si ulevovala tichým klením uklizená v zadní místnosti u kopírek. Jako by se její šéfové, která si o sobě myslí, že je snad nejvyšší velitelka celé zeměkoule, nikdy nic takového nestalo! No jasně, jí rozhodně ne. Ona je totiž šíleně super úžasně dokonalá!

Vztek a pocit ukřivděnosti v Simoně doutnal a bublal prakticky celý den. Bezdůvodně vynadala poslíčkovi, že mu donáška zásilky trvala příliš dlouho. Paní v kantýně obvinila, že ten salát, který má být údajně čerstvý, už zřejmě někdo předtím přežvykoval. Uklízečce zase odpověděla na přátelský pozdrav jen podrážděným zavrčením. Kdyby měla po ruce doutnák, stačil by jeden její pohled a ……

Odpoledne se konečně dovolala svému příteli Filipovi, chtěla si mu postěžovat a poplakat, jak jí celý svět ubližuje. Jenomže jelikož byla pod parou jak tlakový hrnec, hned první věta, kterou vypustila z úst, zněla jako by se úplně pomátla: „Kde pořád vězíš, proč mi to nebereš, to mi snad děláš naschvál, ne…?“

Místo aby se pokorně omlouval: „promiň, miláčku, už se to nikdy nestane“, suše jí oznámil, že jde dnes večer s kamarády do hospody na fotbal. Tím přilil další olej do ohně. Řádila jak fúrie, halekala na něj slova, za která by se možná i dlaždič zastyděl.

Ještě že už má za půl hodiny padla. Dneska je všechno na draka. Ke všemu je venku pořád dusno jak na zabití. Na obloze se už nějakou chvíli výhružně mračí obrovská šedivá velryba, která vypadá, že by taky nejraději vzteky pukla. Co nevidět začne lejt a Simona si, jak na potvoru, zapomněla doma deštník, doprčic práce!

Do metra naštěstí doběhla bez úhony. Cestování v dopravní špičce bylo v těchto letních dnech, jako vždy, výživné a ´osvěžující´. Někteří pasažéři asi nikdy v životě neslyšeli něco o tom, že existují deodoranty, které překryjí jejich nelichotivý tělesný pach. Ve vagonu metra bylo na omdlení.

Když jela po eskalátoru, zachmuřeně dumala, co dalšího jí přinese tenhle fakt ´vydařený´ den. Aspoň že tady to profukovalo, takže nemusela snášet další dávku odéru potu. Mimoděk pozorovala spolucestující – v tuhle denní dobu klasická skvadra: lidé vracející se z práce nebo nákupů. Před ní stál nějaký mladík: tmavé vlasy sepnuté do culíku, kostkovaná košile a šortky – no to by celkem nebylo v létě nic divného. Ale! No po mě podrž. Měl bosé nohy! Fuj, který prase může cestovat po Praze na boso? No jo, nějakej alternativní hispster, co dává světu na odiv, že kašle na konvence!

Pohled na jeho chlupaté bosé nohy ji natolik iritoval, že se začala zuřivě a poněkud bezohledně drát nahoru po eskalátoru. Cestou si vyslechla uštěpačné poznámky lidí, které v tom spěchu zřejmě nabrala loktem. Ále co, hlavně že už je u východu. Dneska obzvláště si městská hromadná doprava zaslouží svou přezdívku ´socka´.

To se jí snad zdá, venku se žení čerti. Než přeběhne na zastávku tramvaje, bude skrz na skrz promočená! To bude ve svých světlých šatech z tenké látky prakticky nahá. No paráda!

„Ty kráááso!„ Ozve se za ní zvučný mužský hlas. Už se chce na dotyčného osopit, co si to dovoluje, když jí dojde, že to nebylo oslovení určené jí, to by tam uprostřed slova asi bylo jiné písmeno. Zvědavě se otočila a za sebou uviděla to bosé individuum – kluka asi tak svého věku. Na druhý pohled, tedy od kolen nahoru, vypadal celkem sympaticky.

„….to je teda louže, co? Úplnej Balaton“, pokračoval v komentáři. Bezmocně pokrčila rameny a sjela pohledem na svou obuv. Bílé minišaty a značkové páskové střevíce na vysokém podpatku, to byla opravdu ´dobrá´ volba pro dnešní den. Ne snad že by se včera zdržovala takovými zbytečnostmi jako je předpověď počasí.

„Koukám pěkný botičky a šatičky“, nadhodil ten kluk s ironickým úsměvem, když jí ´oskenoval´ od hlavy k patě. „A deštník asi taky nemáš, jak vidím“, ukázal na její miniaturní kabelku – psaníčko, kam se vešel leda tak mobil, tramvajenka a klíče.

V romantických filmech by jí galantní hrdina popadl do náručí a přenesl přes to jezero. Ona s povděkem přijala alespoň nabídku schovat se pod jeho mega paraple, které kupodivu vytáhl z batohu.

Než vyrazili do toho mokrého nadělení, shýbla se a zula si své páskové boty. Na boso se vrhla to těch kalných vod, které proudily po ulici. Myslela si, že to bude nechutné a ponižující, ale nakonec se tomu musela smát. Kašle na konvence!

Bylo to takové osvobozující.


Žádné komentáře:

Okomentovat