Pořád na tebe myslím.Je to jako kdybych celé dny stála v dešti na chodníku a koukala na autobusovou zastávku naproti přes ulici.
Vlastně je to film, ve kterém hraješ jedinou roli.
Pořád dokola.
Nikdy nic neříkáš, vždycky jenom nastoupíš nebo vystoupíš z autobusu a zase stojíš a čekáš na další.
Díváš se na mě zvláštním, smutným pohledem. Přímo do očí.
Vím, že kdybych mohla přejít tu ulici, bylo by tobě i mně jinak, bylo by nám fajn.
Ale kdykoli stoupnu na obrubník, zavrtíš zoufale hlavou a zmizíš v dalším spoji.
I když odjíždíš a pak se vracíš, pomalu se vzdalujeme.
Ale až jednou budeš na konci paměti, zase se připomeneš.
Budeš metafora nedostupnosti.
Ublíženost věčné samoty.
Jenom proto, aby to zase bolelo.
Jenom proto, že se nechci přestat dívat.
Stojím na okraji.
