Nebeský souboj - napsala Alena Janková

Dnes se o tom rozhodne, buď ty nebo já. Tys pošlapal moji čest, pověst, důvěru... a to nejhorší je, že chceš JI, mnou milovanou, posvátnou, jedinou. Ne, já dokážu, že jsem ten, kterého chce. Já budu její jediný tenhle rok. Porazím tě, zmetku.
Ona tam sedí někde ve větvích, pozoruje nás. Oh, budu tě hoden, má milá, přísahám!

Pamatuji si přesně na ten moment, kdy sis mě dnes vybrala. 

Talíře - nasala Barbora Smýkalová

Proč se pořád tak mračíš, proč nikdy nikam nejdeš, proč jsi pořád zalezlej doma jak krysa, proč se nikdy neusměješ, proč nikoho nemáš. 

Proč, proč, proč, tohle slovo na mě furt někdo háže, zprava, zleva. 

Mámě už ani neberu telefony, občas jí jen napíšu zprávu, že toho mám moc. Jinak by do mě pořád ryla.

Cizí dědek odvedle - napsal Marek Bucko

Ten lomoz a šťourání už mi leze krkem. Chci si po obědě v klidu číst a pak na chvilku zdřímnout. Bydlím v paneláku. Absolutní klid ve všední den patří k tomu málu dobrého, co toto bydlení obnáší. Teda klid asi do čtyř odpoledne, pak už to taky není valný. Takhle to zatím za tu krátkou chvíli, co tu žiju, vnímám. Každopádně jako penzista tuhle sídlištní lokalitu na periferii začínám mít rád právě kvůli klidu, který tu většinu dne panuje.
„Co to tam kdo, sakra!“ nadávám a jdu se podívat kukátkem na chodbu. Přitisknu oko na dveře a vidím kluka, ani ne deset let, jak strká nějaký drátek do zámku protějšího bytu. Na pomoc přibírá kružítko a šramotí v zámku, jak kuna na půdě. Znám ho, neznám ho? Vlastně nevím. Tím kukátkem dneska pozoruju chodbu možná poprvé.

Pohled zpět - napsala Veronika Flora

Dokončil školu. A nechal ji za sebou. Jako stín, který se rozplynul ve tmě. Škola byla pro něj prázdným místem, těžkým, zapomenutým, kde každý den trval věčnost a každá hodina byla jako břemeno. 

Nevěděl, co na ní bylo dobrého. Cítil jen, jak se mu svírá srdce, když se znovu musel vydat tam. 

Byla to prostě povinnost, kterou chtěl zapomenout jako zlý sen.

Kovové mříže - napsal Sebastian Vamberský

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi. 

Protřel sis oči a rozhlédl se kolem sebe, chvíli si nevěřícně pozoroval prostor, do kterého ses probudil… špinavá zem, kapající kohoutek a velké kovové mříže… Rychle ses zvedl, s panikou si s nimi začal lomcovat a začal hystericky volat: "haló, kde to jsem? já sem nepatřím!" 

Podél chodby se ozve naštvaný hlas sdělující ti ať držíš hubu. Skončil jsi ve vězení... 

Co za bordel si včera musel dělat, abys na tomhle místě skončil... vybavit si to nemůžeš, vzpomínky máš mlhavé…

Hladová pomsta - napsal Marc Ezzeddine

Nemůžeš sis vybavit kde jsi. Rozhlídneš se po místnosti, ve které je kromě postele také stůl se židlí. Všimneš si, že na stole je připravený talíř s palačinkami politými javorovým sirupem spolu s čerstvými jahodami. Pohled na jídlo v tobě vyvoval neúprosný pocit hladu, který doprovází hlasité kručení v břiše. Už se na to nedokážeš jen dívat a pokusíš se vstát z postele. Při prvním pokusu však zjistíš, že máš obě ruce a nohy připoutané k lůžku. Začínáš panikařit, jelikož nemáš absolutní tušení jak si se do téhle situace dostal. Po krátkém souboji se svými pouty uslyšíš jak se otevírají dveře a v nich se objeví tajemná postava. Po chvilce ti dojde, že to je tvůj spolubydlící z koleje. Přijde k tobě a řekne: “Tohle je pomsta”.
“Pomsta? Za co?” křičíš na něj.
Za to, že jsi mu včera snědl pizzu, kterou si schoval v ledničce.
Následně se tvůj spolubydlící přesouvá ke stolu a začne se před tebou cpát palačinkami.

Pivo v reklamě na pivo - napsal Marc Ezzeddine

Vstávat a cvičit. Je začátek nového dne a kolem mě se začínají pohybovat členové štábu. Než půjdu na stage, tak mi musí načechrat a srovnat "vlasy", abych na kameře vypadal co nejlépe. Pokud budu vypadat hrozně, tak si mě nebudou chtít lidé koupit. Po chvíli na mě z dálky doléhá hlas režiséra: 

“Kde je sakra to pivo?”

Kadeřník mě opatrně zvedne a vezme mě směrem ke kulisám. Jedná se o kopii klasického pařížského bytu, který však oproti celkové velikosti ateliéru nepůsobí až tak impozantně.

Pro Elišku - napsal Yakeen

A kdy tě to došlo, že jsi jiná? Určitě tě to trvalo pár let.
Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.

Ohlasy na literární dílnu v Kostelci nad Černými lesy - napsaly Tereza Nováková, Jasmin Carmel, Zdena Součková, Radka Vodičková a Satya V. Helusová

Během víkendu v Kostelci nad Černými lesy jsme procestovali zámeckou renesanci a baroko. Poznali rod Smiřických, Budilovu vilu od architekta Fragnera, kostelík Jana Křtitele, malíře a sochaře Zdeňka Hůlu, pivovar a kavárnu Modré dveře.
„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová

---

Jízda v mlze - napsal Daniel Steindler

Příběh očima táty:

Ono to v tom motoru zase nějak divně klape. Musim s tim autem zase za Bendou, ať se na to podívá. Ještě tak, aby nám to tady v tý odporně vlezlý mlze kleklo. To bych se z toho už fakt posral.
„Takhle jednoduchý to ale není, to ještě nemůžeš chápat.“ Ježiši, ten můj mladej má ale kecy. 

„Nech mě domluvit, jo? Radši dávej pozor na cestu.“ Takhle tupý jsme my určitě nebyli.
Vidim fakt velký hov… kurvadrát, to kolo se tam doprostřed silnice snad transportovalo, ne? Ještěže na něj Dan ukázal, jinak bych si ho nevšiml a sešrotovali bychom si celej spodek. To by bylo bezva, ještě do toho všeho, abych řešil zase něco s pojišťovnou. Banda vychcanejch frikulínů, co člověka stejně jen obíraj.

Zdeňkovo poklady - napsal Yakeen

Někdy film prozradí víc než stránky textu. Dívejte se!
Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.

Jen práce - napsal Standa Rokos

Er-forma
Je to jen práce, snaží se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledí do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávne na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekne.

Ich-forma
Je to jen práce, snažím se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledím do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávnu na staršího chlápka: „Tak pojď.” 

Du-forma
Je to jen práce, snažíš se v duchu přesvědčit sama sebe. Hledíš do zrcadla. Kolem to smrdí.
Konečně je volná kabinka. Mávneš na staršího chlápka.
„Tak pojď,” řekneš.

Okno - napsala Barbora Bilišňanská

Marek se probudí ve své posteli a má pocit, že je něco jinak. Zírá na budík na nočním stolku, dělá to každé ráno. Čísla na něm ukazují 9:45. 

Nerozumí. 

Pokouší se vzpomenout, proč na budík hleděl včera. 

Koukne se směrem k oknu, vstane a vytáhne žaluzie. Je už světlo a venku vidí souseda, jak se zašívá za garáží a pozoruje Zdenu odnaproti. Ta práší koberečky v bílém obtáhlém triku. Má už sice pár kil nadváhu, ale její tělo je souměrné a prsa krásně tvarovaná a stále pevná. Vždy byl na ni příjemný pohled. Pavla v tomto chápal. Ale Marek neměl potřebu se při jejím pozorování plížit jako zloděj. Ovšem soused je chlípné prase.

Mraky - napsal Jaroslav Valach

Vyhlížíš oknem do venkovního šera. Nepoučený pozorovatel by řekl, že koukáš, kde co lítá, možná chytáš lelky...

Ty jsi ale klinický pozorovatel - vědátor! A jako takový konstatuješ, že "neurčité tvary oblačnosti jsou projekčním plátnem tvých vnitřních obrazů". Nebo dokonce, že "podstupuješ neuroplastické reprogramování integrací těkajících představ do rozporuplného kontinua tvé zkušenosti". 

Cinkilinky, cinkylink...

Tvoje soustředění na řízení letového provozu mraků naruší zvonkohra.

Adélčin tajomný Lojzík - napsala Zuzana Bohunská

„Čo bude na večeru?“ pýta sa čtyřletá Adélka.
„To sa pýtaš ty alebo Lojzík?“ usmívá se mama.
„Lojzík dnes nebude večerať. Bolí ho bruško.“ 

Adelka sa nakloní k prázdnej stoličke a potichu zašepká: „Lojzíku, nieže nás prezradíš. Tatino by sa hneval na dedka, že nám kúpil zmrzlinu. Musíš zjesť aspoň niečo.“
„Na večeru sú palacinky,“ ozve sa z kuchyne. 

Pri prestretom stôle všetkým chutí. Aj Lojzíkovi. Palacinky miznú z jeho taniera jedna za druhou.
„Uf, praskne mi bruško,“ zašveholí Adelka.
„A čuduješ sa? Veď si zjedla Lojzíkovi celú večeru,“ hovorí jej otecko.
No, Lojzíkovi to nevadí. Ani sa nemračí, ani nehnevá. Je predsa Adelkin najlepší neviditeľný priateľ.

Abiturientský raz - napsala Alena Magulová

Tak fajn, mám na to přesně tři neděle. A bude to vážně šlágr. Jednadvacet dní mě dělí od malin přezrálých. Znáte to, ne? Fenomén zvaný abiturientský sraz.
Kolik se jen o něm napsalo sond, úvah, reportáží, esejů, článků, fejetonů, příběhů…
Ale žádný se dopodrobna nezaobíral podstatnou měrou STRACHEM.
Ano, mám přesně na mysli ten plíživý a neodmávnutelný strach z konfrontace.

VZBUDIL SES NA TVRDÉ POSTELI - NAPSALY ALENA ZOUVALOVÁ, ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, BARBORA PERNICOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ a EMMA PETIT

„Rébus“ 

Alena Zouvalová

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Dal jsi tomu pár chvil než ses sám sebe začal ptát kde jsou zdi a až potom, že to možná bude ještě trochu jinak – co děláš ty a ta tahle ta zaplivané postel v lese?
Vstal jsi, neobratně, a promnul si oči. Studily tě nohy, a když jsi shlédl dolů, zmátlo tě to, protože jak se zdálo, na nohou jsi měl boty.

FRAJER, PŘÍTEL A JINÍ - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, KATEŘINA SURMOVÁ, ESTER VARGOVÁ A REGINA KNAPÍKOVÁ

Frajer

Matúš Šimončič

Zobudil si sa na tvrdej posteli, otvoril oči do zahmleného rána a nevedel si si vybaviť kde si, ani čo je za deň. Panebože, to si sa zase opustil. Z dychu ti je stále cítiť to karibské brandy čo si pred rokmi dostal od otca na oslavu jubilea. 

“Brandy sa nepije, ale degustuje,” hovorieval. 

A ty, ako pravý rebel si tú fľašu do seba kopol celú. A podľa bolesti hlavy usudzuješ, že ti to nestačilo a bral si za vhodné zapiť to ešte niečím svetlým. Ty hovado. Čo by si myslel foter, keby ťa takto videl. Rozospanými páliacimi očami si prezeráš pochabú izbu. Lúpajúcu sa tapetu, ktorá svojou hnedožltou farebnosťou kričí: ”Česť práce súdruh, je rok 1970.” 

Všímaš si aj rozheganú lampu a tlstú, ešte drevom obloženú CRT telku.

KDE TO JSEM? - NAPSALY VERONIKA WILHELMOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

Ranní šichta
Veronika Wilhelmová

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi, ani co je za den. Ty idiote, zase si to jednou přehnal. Sáhneš si na hlavu, rozeznívá se ti v ní palčivá bolest. Kde jsou ty časy, kdy jsi toho mohl vypít kolik si chtěl a kocovina se nikdy nedostavila.

Věkově zkušení, chystají nám vzrušení - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, mistře! My jdeme na tu střechu!“
Tchán, jmenuje se Jaroslav, ale nikdo mu neřekne jinak, než Jarek, se usmívá a jako zhypnotizovaný otevírá vrata.
„Pojďte dál, pánové! Zajeďte si s tou dodávkou na dvůr…“
Parta špatně česky mluvících, značně opálených dělníků se vrhne na střechu a strhává staré eternitové šablony. Ze střechy králíkárny, dílničky a nedůležitého přístavku.