Proč muži lžou - napsal Petr A.

Dřevorubec kácel stromy u řeky. Najednou mu sekera spadla do řeky. Začal naříkat a v tom se zjevil Bůh:
"Proč tak naříkáš?" ptal se ho.
„Ach, Pane, spadla mi do řeky sekera. Bez ni se nemohu živit.“
Bůh sáhl do vody a vytáhl zlatou sekeru.
"Je to tvá sekera?" zeptal se.
"Ne, není," odpověděl muž.
Bůh z řeky vytáhl stříbrnou sekeru:
"Je to ona?"
"Ne," zněla dřevorubcova odpověď.

Manželské vzkazy - napsal Petr A.

"Milý Kájo. 

Nezlob se, ale čekala jsem od manželství víc. Je to pořád stejné, stereotypní, nic se neděje a mě už to nebaví. Odjíždím k mamince a podávám žádost o rozvod. 

Božka."
Položí dopis na stolek, aby byl na očích a schová se pod postel.

Psaní dává křídla - napsal Petr Adler

Psaní dává křídla. To je heslo a vyznání kursů tvůrčího psaní, které kdysi založil světově slavný český spisovatel Arnošt Lustig. Když Lustig před desíti roky ve svých 84 letech (pro přírodu, to to ale utíká!) odešel, převzala vedení tohoto kursu Dana Emingerová. Ta se původně do Lustigova kursu přihlásila co žákyně. I když měla tehdy za sebou pár vlastních knih, a úspěšnou novinářskou dráhu, usoudila, že člověk nikdy neví tolik, aby se nemohl naučit něčemu novému. Pravda, někteří se ptají, zda se jakákoliv tvůrčí práce dá naučit. Přece schopnost vidět a slyšet je nám každému více nebo méně dána, takže o co jde?

Každý z nás má v sobě knihu - napsal Petr Adler

Každý z nás má v sobě alespoň jednu knihu. Tu svoji.
Spisovatel se pozná podle toho, že těch knih má v sobě víc. Ale pozor: pořád svých. Ne, nemusí to být řada nejrůznějších podob jednoho a pořád toho samého životopisu. A přesto v té knize musí ten spisovatel být a žít. Jinak to prostě nejde.
Martin Tomášek poznává svět pouze z vyprávění. Ať knižního nebo televizního či rozhlasového: narodil se chor, nepohybuje se jinak než na vozíčku. Je mu málem čtyřicet let. A chce se stát spisovatelem.
Je to děsně těžké. Píše jedním prstem na tabletu (ještě, že je někdo vymyslel!), nemůže dost dobře kontrolovat tečky nebo čárky, dlouho žil v přesvědčení, že musí psát co nejvybroušeněji, a pak měl životní kliku.
Karel Šíp si do své televizní Všechnopárty pozval Danu Emingerovou, která převzala kursy psaní od zesnulého Arnošta Lustiga, pokračuje v nich, v lecčems je možná také zdokonalila, a Martin Tomášek ono pokračování Šípových hovorů se zajímavými lidmi viděl.

Einstein a Bůh - napsal Petr Adler

Albert Einstein se v nebi rozkoukával už nějakej čas, ale teprve nedávno se konečně osmělil a zaklepal na dveře kanceláře pána boha.

"Herein," ozvalo se zevnitř.

Einstein vstoupil a pan bůh mu podal ruku: "Aah, herr doktor, enchante... Co pro nich můžu podniknout?"

Einstein se rozpačitě pousmál: "Prosím jich, nejvyšší, já mám, děsnou potíž..."

"Potíž?" podivil se nejvyšší. "Tady? V ráji? Potíž?"
"Ano, prosím jich, já nevím, jestli to vědí, ale já jsem kdysi dávno, ještě než jsem přišel sem, vymyslel teorii všeho. V podstatě vlastně takovou teorii světa, ale nedovedu to spočítat..."

Mladý svět - napsal Petr Adler

 Moje cyničtější já se pořád táže, proč se bývalý týdeník Mladý svět dodnes těší takovému zájmu, že o něm ještě teď mohou vycházet více nebo méně poučené a zasvěcené úvahy (většinou sepsané lidmi, kteří si dobu, v níž ten časopis svého času zářil, ani nemohou pamatovat), ba dokonce, že se může stát i součástí knih.
Pevně věřím, že autoři těchto knih očekávají, že se jejich díla vyprodají nikoliv kvůli nějaké zastydlé nostalgii, ale kvůli tomu, že ten časopis (a jeho dějepis) má co říci i dnešním čtenářům.
Smutné je, že by měl, v dnešní době, svázané censurou politické korektnosti, něco říkat hlavně dnešním novinářům.
A právě o tom, s prominutím, silně pochybuji.

Osudová - napsal Petr Adler

Je sedm... měla přijít v šest... jestli nepřijde do osmi, začne mi to být v devět líto, v deset se rozčílím, a v jedenáct začnu přemejšlet o tom, že asi půjdu o půlnoci domů...
Dodnes ji podezírám, že stála za rohem a dávala si pozor, aby se vyřítila, celá bez dechu, jak spěchala, ve chvíli, kdy jsem začal zvedat kotvy.

Doba obalová - recenze Petra Adlera

Každý z nás má v sobě knihu. Je o nás. Ale ano, můžeme se tvářit, že píšeme o někom úplně jiném. Můžeme si drze vymýšlet. Třeba příhody, které bychom rádi zažili, ale které se nám, mrchy, vyhnuly. A už tím, jaké příběhy jsme nezažili, jakkoliv by nám jejich prožití nevadilo, mluvíme o sobě.

Spisovatel se z nás stane, když se neomezíme na tu jednu knihu. Když sepíšeme další, a pak zase další, a potom ještě další knihy. Mohou být o čemkoliv, a stejně jsou pořád o nás. Ovšem abychom rozeznali tuhle zvláštnost, potřebujeme zvláštní hudební sluch. Ti z nás, kteří takový sluch mají, se pak stanou nejlepšími čtenáři. A pořád jim hrozí, že jednou sepíší tu svoji knihu. Tu o sobě. A o tom všem je neobvyklá kniha Doba obalová, kterou sepsali účastníci kursu tvůrčího psaní pod vedením znamenité novinářky a spisovatelky Dany Emingerové.