Významná událost – napsala Lenka Štraubová

Významná událost vyžaduje náležitou přípravu. Pečlivě si umyji vlasy, nanesu kvalitní kondicionér. Chvíli hrabu ve skříňce, než najdu zapadlý fén, a pak se urputně snažím vyfoukat divoce přerostlé pramínky vlasů do tvaru podobného účesu. Výsledek přestříknu lakem; až na ty odrosty docela dobrý. Zvýrazním řasenkou a tužkou oči, make-up není třeba – jsem docela opálená z posledních dní, strávených posedáváním a lelkováním na slunném balkoně. Automaticky beru do ruky rtěnku, ale pak ji rozpačitě odložím – ještě bych si upatlala roušku...
Co na sebe? V posledních týdnech jsem vyznávala ležérní styl home office – obnošená trička a pohodlné tepláčky.

Pruhovaná oslice - napsala Lenka Štraubová

Kdesi v etiopské savaně se narodila rozkošná oslí holčička.
Čím víc rostla, tím více ji maminka oslice lichotila, jaká je roztomilá a chytřejší než ostatní oslí děti. Opravdu jí to slušelo, ouška nosila decentně sklopená, černila si dlouhé řasy a v oslím salonu si nechávala obtahovat černou barvou pruhy na nohou.
Oslí mládenci se jí dvořili, ale ona všechny od sebe odháněla, považovala je všechny za hlupáky.

Dobrodružný srpen 1968 - napsala Lenka Štraubová

Foto: Josef Koudelka

Jmenuji se Alenka. Na vysvědčení ze 4. třídy jsem měla jen samé jedničky. Naší soudružce učitelce chci dělat radost, ona mi pak říká Alenečko. Rodičům chci také dělat radost, ale někdy to nejde dohromady.
 Soudružka učitelka mě chválila, když jsem na slibu Jiskřiček přednesla básničku, ale z naší rodiny se na slib nepřišel nikdo podívat a na nový odznak Jiskřičky se nepodívali ani maminka ani tatínek.

Z deníku kanonýra - napsala Lenka Štraubová

Archiv Jana Skácela

Jmenuji se Jan Skácel. V roce 1917 jsem dosáhl odvodového věku 18 let. Předčasně jsem odmaturoval a 14.10. 1917 jsem narukoval do Olomouce do jednoročního důstojnického kurzu pro kanonýry. Maminka a sestra Mařa plakaly.

28.dubna 1918 - neděle
Slavnostně jsme ukončili školu, byl jsem povýšen na Vormeistra, byl Schlussraport. Štramácky jsme se postavili do řady, i oficíři, hejtman komandoval a přišel i generál Ruprecht von Wahrland, přijal hlášení, bylo 3x „Hoch císaři“, všichni jsme tasili šavle a „Hoch“, byl to slavnostní okamžik.

Ferda a Ťapka - napsala Lenka Štraubová

Ferda se vyhříval na zápraží své chalupy. Podzimní sluníčko se rychle klonilo k západu, a tak se musel ten velký kocour s nelibostí každou chvíli zvednout a posunout na místo, které ještě ohřívaly sluneční paprsky. Pečlivě si jazýčkem čistil černý kožíšek, který už byl pěkně huňatý, připravený na zimu. Líně se převaloval, nechtělo se mu už na večerní procházku do lesa. Najednou se sluníčko přehouplo za kopec Klepý a Ferdova chalupa se ocitla ve večerním stínu. Ferda protáhl přední tlapky, zamrskal fouskama, do čumáčku se mu zatoulala večerní vůně luk a lesů. To byla přírodní pozvánka, které neodolal. Pomalu se proplížil přes louku do lesa, kde už byla úplná tma. Najednou zpozorněl, z té tmy na něj zíraly oči, oči kočičí.

O čem sní lyžařská naděje - napsala Lenka Štraubová

Když se téměř před 18 lety narodila moje neteř Alenka, měla už svůj osud jasně daný. Rodina bydlí v Krkonoších a navíc rodiče jsou učitelé a vášniví lyžaři.
Hned jak se holčička udržela na nohou, dostala malé lyže a rodiče ji učili lyžovat. Šlo jí to báječně, jako malý špuntík odvážně sjížděla sjezdovky, já jsem jí brzy nestačila a dole pod sjezdovkou jsem se vždy dočkala netrpělivé otázky: „Teto, kde jsi?“
Obyčejné sjíždění sjezdovek jí brzy nestačilo, pustila se mezi branky a začala závodit. Od nejmenších žáčků postupovala výše a výše nejen v kategoriích ale i na stupních vítězů.

Vysoko v horách - napsala Lenka Štraubová

Toby sedí u velkého dřevěného stolu a při žlutavém světle plynové lampy čte tlustou knihu. Je to jeho oblíbené místo ve srubu, stačí zvednout hlavu a může pozorovat nejen příjezdovou cestu, ale i horské panorama s dominantou Mt. Edith Cavell. Horu vidí ohraničenou okenním rámem a Toby si představuje obrázek na pohlednici, který se každým dnem proměňuje. Když v dubnu nastoupil službu ve vysokohorském hostelu, hora byla celá pokrytá sněhem, působila nedostupným dojmem, ledové plotny se blýskaly v mrazivých paprscích slunce a jen ranní červánky jí dodávaly přívětivější ráz.

Járovka - napsala Lenka Štraubová

Moje Malá milá přišla ze školy s výčitkou ve svých studánkových očích.
„Maminko, tys mi lhala…“
Sakra, to je malér!!! V čem jsem zklamala?!
„Dnes jsme se učili ve škole o žárovce. Paní učitelka se zeptala, jestli někdo ví, kdo vynalezl žárovku.“
Uf, ulevilo se mi.
„Jen já jsem se přihlásila a řekla jsem, že žárovku vynalezl Jára Cimrman.“

Bajka o slunečnici - napsala Lenka Štraubová

Stovky slunečnic kývají svými hlavami v podvečerním větříku na slunečnicovém poli. Poslušně
otáčejí své žluté hlavy za sluncem, večer jdou spát s posledním paprskem.
Uprostřed pole však vyklíčila pyšná slunečnice, která si myslela, že je nejkrásnější ze všech. Chtěla, aby její krásu obdivoval celý svět, aby měla co nejvíce slunečních paprsků jen pro sebe. Vytahovala se z kořínků tak usilovně, až opravdu přerostla všechny slunečnice na poli. Spokojeně ze své výšky přehlížela celé žluté pole, snažila se přitáhnout k sobě co nejvíce slunečních paprsků a otáčela se na všechny strany, aby všichni viděli její krásu.

Prázdná postel - napsala Lenka Štraubová

Sedím na posteli a tupě zírám do zdi. Na posteli, ve které jsem se vždycky cítila bezpečně jak ptáče v
hnízdě, na posteli, do které jsem se vždycky schoulila, když mi bylo těžko na těle i na duši. Na posteli, která byla oltářem naší lásky. Každý den jsem se těšila, až celý byt utichne a my se s Davidem stulíme do naší postele, budeme se hladit, mazlit a krásně, dlouze milovat. S láskou jsem naši postel převlékala, pečlivě jsem vybírala povlečení, aby barva prostěradla vždy ladila s povlakem na polštářích a přikrývkách. Polštáře jsem naklepávala, abych vyhnala zlé sny. Ale třásla jsem asi málo, zlý sen se stal skutkem a naše postel je pošpiněná zradou.

Poslední chlebíček - napsala Lenka Štraubová

„Haló, jsme tady správně na oslavě? "
„Všechno nejlepší Karle, ty starý pardále. "
„ Jé a máte tady nějaké chlebíčky? “
„Jasně, bez nich by to nebyla ta správná oslava, nabídněte si!“
Hostitelka s radostí pozoruje, jak z talířů mizí chlebíčky šunkové, hermelínové, česnekové, rybičkové i se sardelovým očkem a hosté se dobře baví.
„Teda ta česneková pomazánka píše, teď už ti ani nemůžu dát pusu!"

Toby - napsala Lenka Štraubová

Toby sedí u velkého dřevěného stolu a při žlutavém světle plynové lampy čte tlustou knihu. Je to jeho oblíbené místo ve srubu, stačí zvednout hlavu a může pozorovat nejen příjezdovou cestu, ale i okouzlující horské panorama s dominantní horou Mt. Edith Cavell. Horu vidí ohraničenou okenním rámem a Toby si představuje obrázek na pohlednici, který se každým dnem proměňuje. Když v dubnu nastoupil službu ve vysokohorském hostelu, hora byla celá pokrytá sněhem, působila nedostupným dojmem, ledové plotny se blýskaly v mrazivých paprscích slunce a jen ranní červánky jí dodávaly přívětivější ráz.

Stamichman a táborníci - napsala Lenka Štraubová

Ilustrace Tomáš Staněk

Časně zrána Stamichmana probudil podivný rachot. Nevrle vstal a šel se podívat, co ho tak brzy vzbudilo. Naježené vousy a výhružný pohled se rázem proměnil v široký úsměv. Na louce na samém úpatí hory Srázná v místech, kde se vynořuje z hlubokého smrkového lesa potok, jezdí s traktorem Vašek Vávra ze vsi a seká trávu.
To je každý rok pro Stamichmana znamení, že do jeho revíru přijede návštěva. Zanedlouho se na posekané louce objeví stany a v nich budou trávit prázdniny malí táborníci.

Staré časy - napsala Lenka Štraubová

„Nemám na Vás moc času, dávám Vám tak 10 minut“ neochotně mě přijímá pan Vaněk, starý muž v nemocničním pyžamu. Ale ani plandavé pyžamo nemůže skrýt, že býval sportovec a fešák. Ale dnes jsou jeho oči smutné a má podivně odevzdaný pohled.

„Tak povídejte, co ode mne potřebujete“ netrpělivě mě popohání. Opatrně mu vysvětluji, že od něj nic nepotřebuji, jen jsem přišla jako dobrovolník na kus řeči, aby mu veseleji plynulo dnešní odpoledne.

Kačerov - napsala Lenka Štraubová

Kačerov – místo, které nemám ráda, ale musím jím projít minimálně dvakrát za den. Ráno autobusy supí do kopce a často se ani nevejdou na výstupiště, je jich souvislá řada a jsou dlouhé jako žížaly. Tupý, rozespalý dav se valí do stanice metra, která byla otevřena dávno v květnu roku 1974 a za těch 40 let se skoro nezměnila. Dolů po svých, nahoru jezdící schody. Na výtah či jinou vymoženost pro méně pohyblivé občany zde není místo.
Největší adrenalin nastává, když jezdící schody vypoví službu.  Ráno se valí dav dolů a menšina občanů, kteří chtějí vzhůru, má dost smůlu. Musejí stoupat těsně při stěně a bedlivě hlídat lavinu valící se dolů, aby je nesmetla.