Tři tečky - napsala Monika Obojková

„Zkouříme se spolu někdy?“ ptal se a jedl banán. Seděla jsem na stromě. Chtěla jsem ten banán. Jako opice. Prý mi dá kousnout, když slezu. Nechtělo se mi dolů.
„Jo, když budeme mít chuť.“
Má odpověď mu připadala příliš obyčejná. Přál si metaforu.
Chtěla jsem pusu.
Ještě chvíli jsem seděla na stromě. Bylo ticho, přemýšleli jsme. Když dojídal poslední kus banánu, bylo nám jasné, že tahle hra už nestojí za nic.
Po cestě na tramvaj jsme mlčeli, vesměs. Přišlo nám to lepší, než všechny povrchy: Takové ty kecy brr bzz počasí crr škola práce drrn.

Dick a Nathali - napsala Monika Obojková

Dick seděl v obrovitém červeném křesle a přemýšlel. V kuchyni drkotala varná konvice. Čekal, až se dovaří voda, aby si udělal bylinkový čaj. Od chvíle, co přišel domů, se cítil nesvůj. Svou nervozitu připisoval změně v obvyklém denním programu. Po obědě měl být v práci. Měl se nechat nafotit pro Vogue, ale jinak vždy dochvilný fotograf nepřišel, a tak Dick dostal na celé odpoledne volno.
Dick si vzal do ruky noviny a pročítal titulky. „Mladá žena byla zastřelena na ulici za bílého dne. V zoo se narodila mláďata tygra bengálského. Hypotéky mají nejnižší úroky za posledních deset let – nepropásněte svou šanci. Blázince jsou přeplněné, propouští se nemocní.“
Poslední titulek Dicka zaujal. Vzpomněl si na Nathali. Už se s ní dlouho neviděl.

Ten pravý - napsala Monika Obojková

Šla vedle něj po ulici. Už byla tma a jediné světlo přicházelo z pouličního osvětlení. Atmosféra noční Prahy jí učarovala již v dětství. Od té doby si vždy půlnoční procházky vychutnávala a dnes navíc nebyla sama.
Její společník mluvil kultivovaně. Měl podmanivý hluboký hlas a při výslovnosti sykavek zvláštně kroutil rty. Bavili se spolu o literatuře, o vzdělání, o psychologii. Byl první muž kterému nevadilo rozebírat Poeova Havrana a Danteho Božskou komedii.
Byl první muž, který před ní veřejně přiznal, že na sobě pozoruje oidipův komplex a netvářil se nechápavě, když s ním rozebírala kognitivní egocentrismus batolecího období.

Popis stodoly z pohledu muže, který právě ztratil syna ve válce - napsala Monika Obojková

Stodola. A samota. Nepopsatelná. Je večer. Venku jsou ty zatracené červánky. Agresivní rudá. Ani mraky nemají soucit. Čas plyne a ignoruje všechno, co se děje. Vždyť tato chvíle je tak prázdná, že by si měla zasloužit něco zvláštního. Něco víc, než jen jeden čas, místo, prostor. Nelze zapomenout. Jsem jinde. Ne tady a teď. Totální ticho, ale myšlenky ubíhají jako splašené. Nelze spát ani být vzhůru. Nemohu plakat. Muži nepláčou, ale i kdyby mohli... Pláč je lék, úleva. Jděte všichni do prdele, zařval bych na celou stodolu. Nemohu plakat. Muži nepláčou, ale i kdyby mohli... Pláč je lék, úleva. Jděte všichni do prdele, zařval bych na celou stodolu.

Co se dělo pak - napsala Monika Obojková

Odešel jsi
A ohňostroj pokračoval
Trvalo to dlouho
Světlo je rychlejší než zvuk
Blik - - - Bum
Pak ohňostroj skončil
Lidé odešli
Tramvaj ještě nejela
Stála jsem
A koukala
A místo ohňostroje
bylo na obloze
Hejno racků
Vypadali jako listí
Na podzim
Zastavila tramvaj
Nastoupila jsem
A odjela

Na sídlišti - napsala Monika Obojková

Na balkóně
Stála paní a kouřila
Žádná kolečka
Jen monotónní dým
A v kóji pod ní seděl tlustý pán
V pruhovaných trenkách
Levou rukou se škrábal na noze
A ta paní stále kouřila
A nic se nedělo
Vítr skoro nefoukal
Oba se dívali do dálky
Asi do budoucnosti

Osel a pávice - napsala Monika Obojková

Byl jednou jeden starý osel. Zdraví mu dobře sloužilo, a mezi zvířaty se těšil velké vážnosti. Žil sám, žádnou ženu ani děti neměl a proto si za život nastřádal veliké jmění. Říkal, že oslice nejsou nic pro něj a že by mu jen narušovaly pohodu. Pořád prý jen hýkají a jsou marnivé, hloupé a všeobecně se mu do domácnosti nehodí. Kromě toho také často nadával na politiku.

Terapie - napsala Monika Obojková

Alespoň čtvrt hodiny denně
Pozorujte šneka
Jak leze po papíře

Nic vám neuteče


Variace na Jacquesa Préverta

Hadí svlékání - napsala Monika Obojková

Koukali spolu na hvězdy.
„Je to romantické,“ špitla, aby zahájila konverzaci správným směrem.
„Hm.“
„Chtěl bys mě svlékat?“
„Sss...“ odsekl nevrle.
„Jsi suchar,“ řekla.
Chvíli bylo ticho.
„Uvidíš mě nahou, když mi s tím pomůžeš!“ zkusila to znovu.

Křehká hranice - napsala Monika Obojková

Když byl v koupelně, pustila All blues. Při trumpetovém sólu se lehce otřásla. Neuměla vyjádřit skoro nic z toho, co v ní ty tóny vyvolávají. Melodie naplňuje nedočkavostí, ale klavír hraje neúprosně dál, jako by už nikdy neměl skončit.
„Je to vnitřní, uzavřená hudba.“ řekla mu, když se vrátil ze sprchy. Nikdy nechodil nahý. Přišel v bílých trenkách a oblékal si tričko.
„Já vím. Minule jsi mi vysvětlovala, jak těžko se poslouchá. Měla jsi úplně stejný výraz. Trochu se tě bojím, když jsi takhle poetická.“

Hlavní nádraží - napsala Monika Obojková

Když člověk takhle jde po ulici, v minisukni, podpatky klapou o chodník a vlasy se vlní ve větru, je to všechno jednoduchý. Přijdu si krásná. Občas se z radosti zapomenu a špulím rty. Asi to vypadá divně, ale to je v tu chvíli jedno. Nevnímám lidi kolem a cítím se fakt silná.
Dokonce na mě pak Hlavák nedopadá s takovou razancí.
Normálně je mi na nádraží smutno. V drogovým světě se nevyznám a jen vidím lidské stíny na heráku, dělám krok stranou. Představuju si děsivej absťák a bolesti kloubů.

Máma Praha - napsala Monika Obojková

Vystoupila z tramvaje u Národního divadla. Jako heslo si tu větu opakovala pořád dokola: „Už ho
nikdy nechci vidět. Už nikdy. Už nikdy s tímhle hajzlem.“. Rozhodla se, že už se k němu nevrátí. Pomalu šla přes křižovatku k řece a zastavila se u zábradlí. Dole vítr čeřil hladinu a ona soustředěně sledovala obrázky, které na vodě kreslily vlnky. Myslela na něj a bála se, že jednoho dne zapomene, jak strašné to bylo. Že se vrátí, přijde pokořená, a on vyhraje. Pak tu myšlenku zavrhla. V téhle hře přece není vítězů. Oba prohráli.

Červená - napsala Monika Obojková

Stáli na nástupišti a drželi se za ruku. Ona se nepřítomně dívala na zaprášenou železnou střechu nádražní haly. On se díval na ni.
„Kde máš svoje korálky?“
„Které myslíš?“
„Ty červené, kvůli kterým jsem si tě vybral. Jak jsi stála tady na třetí koleji a čekala na vlak do Mníšku. Kdybys tenkrát neměla ty červené korále, asi bych si tě nevšiml.“
„Jo tyhle. Sundala jsem si je.“ řekla Julie a opět se dívala někam do dálky.
„Jak to? Vždyť jsi je nosila i v noci. Ráno ses pak budila s červenými otisky na krku. Určitě je dobrý nápad sundat si je na noc, ale přes den ti moc slušely. Zvykl jsem si na ně, prostě k tobě patří.“

Za tvým úsměvem - napsala Monika Charousková

Snad taky někdy vnímáš
Každý pohyb rtů
Po sklenici
A doufáš, že jsou moje
Uličníci
Večerní malíři tvých snů

S lehkostí člověka
Co právě spadl z mola
Pokračuj, jen řekni:
„Ukaž se mi celá.
Byť pomalu a plaše,
chci tě poznat.“

Pak utrhni ten závěs
Z leporela

Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.

Závislost - napsala Monika Obojková

Pořád na tebe myslím.
Je to jako kdybych celé dny stála v dešti na chodníku a koukala na autobusovou zastávku naproti přes ulici.
Vlastně je to film, ve kterém hraješ jedinou roli.
Pořád dokola.
Nikdy nic neříkáš, vždycky jenom nastoupíš nebo vystoupíš z autobusu a zase stojíš a čekáš na další.
Díváš se na mě zvláštním, smutným pohledem. Přímo do očí.

Jana a Niky - napsala Monika Obojková

Foto: pixabay.com

Nazdar, tak jaký to bylo včera s Janou? Docela ti to závidim. Má fakt pěknou prdel. Je to dračice, co?
No, nevim, co bych ti na to řek. Vlastně není moc co vyprávět.

Jako jak není co vyprávět? Snad jste to dělali, ne? Bavil jsem se s Karolínou. Říkala, že včera přišla Janča bez podprdy. A Ota tvrdil, že jí našel na zemi v našem pokoji, prej pěkně voněla. Takže to nezakecáš.

No jo. Ale to je tak všechno.

Počkej, Deny, snad jsme kámoši, ne? A když už jsi to dělal poprvý s takovou kočkou, tak mi vo tom musíš povyprávět. Už mi dochází inspirace, je třeba doplnit šťávu. Bylo něco nebo ne?

No, takovej semišuk.

Cože?

Obojživelný kapr - napsala Monika O

Tereza Koutníková,
Fakulta designu a umění v Plzni

V rybníce žil kapr. Byl vcelku obyčejný, jen si stále stěžoval. Voda je prý moc sladká, v rybníce je nuda - zkrátka, kapr si začal z vymýšlet. A přitom se neměl špatně. Odpoledne chodily k rybníku děti a házely rybám nalámané suché housky, kapry na chov lidé neohrožovali a žádný přirozený predátor ve vodě nebyl. Zkrátka, kapr nevěděl, co má.

Jednou klidně plaval rybníkem a uviděl žabáka. Žabák udělal pár temp a pak, naprosto přirozeně, vylezl z vody na břeh a pokračoval skoky do křoví. To kapra zaujalo. Už dlouho toužil zažít něco vzrušujícího a obojživelný život ho lákal. Další dny trávil kapr sledováním žab v okolí a snažil se ve vodě napodobovat jejich pohyby na souši, aby byl na svou akci připravený.

Nezvaný host - napsala Monika Obojková

Zazvonil zvonek a Martin zvedl hlavu, ale nezvedal se od stolu. Ušklíbla jsem se a šla jsem otevřít. Dřív bych ho přinutila, aby tam došel on, ale dnes pro mě bylo daleko jednodušší to zařídit sama. Když jsem otevřela dveře, nezmohla jsem se na slovo. Lehce jsem zalapala po dechu a pak co nejtišeji pozdravila. Davida bych u nás čekala ze všeho nejméně. Vůbec se nehýbal, ve tváři měl naprosto kamenný výraz. „Nezavolala jsi,“ řekl.

„Ahoj, Davide, co ty tady? Pojď dál!“ řekla jsem co nejvíc nahlas, aby to slyšel i Martin. Nejdříve přiběhla Kačenka. „Tohle je moje dcera, Kačka.“ Oznámila jsem Davidovi. „A tohle je Martin. Martine, David, kolega z práce.“ Pozdravili se, stiskli si ruku a Martin Davida pozval dál.

Když si sedli, zeptala jsem se, zda chtějí kafe nebo čaj. David poprosil o čaj, Martin kávu. Vytratila jsem se do kuchyně. Chvíli jsem stála, tupě zírala do tapet na zdi a snažila se zachytit jejich hovor z jídelny. Bavili se o práci. Nebyla jsem schopná si srovnat myšlenky. Co tady, sakra, dělá?