Dreamliner a noční můra - napsala Dana Emingerová

Po křtu naší knihy na Loučeni jsem si sbalila a 11. září už jsem kroužla  nad Atlantikem. Boeingem 787 - Dreamlinerem směr Kanada. Ale DREAM to nebyl. Spíš noční můra, protože v den 24. výročí útoků na newyorkská dvojčata jsme museli nouzově přistát na Islandu v Keflavíku. Naštěstí žádní teroristé,  "jen" záchrana kolabujícího pasážéra. Do Montrealu jsme však přiletěli tak pozdě, že třistakilometrový noční přesun autem k řece Svatého Vavřince, kde jsme měli zaplacené ubytování, byl fakt noční můra. 

Mravenec a pavouk - napsala Hana Procházková

Mravenec si jde tou známou pěšinou. Náhle si vzpomene, že brzy by tu byla odbočka k mrtvému pavouku. Vybavuje si to jasně. Našel ho sám a také to chtěl odnést sám. Ale včera když to našel už byl vyčerpaný a řekl si: "to odnesu zítra. Nikomu to nepovím a nikdo to přeci nenajde. Máme toho všichni až až!"

Tak jak si to sám sobě slíbil, znovu se vydal zarostlou cestičkou směrem ke kořisti. Ale místo zcvrklého těla pavouka už tam z něho nezbylo nic.

Poučená veverka - napsal Benedikt Beránek

Byla jednou jedna veverka. Jmenovala se Amálie. Nikdo jí ale neřekl jinak než Amálko. 

Jednou, když se schylovalo k zimě, všechny veverky sbíraly oříšky, aby měly zásoby. A říkaly Amálce: „Pojď sbírat s námi.“ Ale Amálce se sbírat nechtělo. Dál si hrála, skákala po stromech a lítala, kde se dalo. 

Jednoho dne si chtěla dát snídani. Ale nenašla žádný oříšek, jelikož všechny byly pod sněhem. 

Když to viděla její kamarádka, bylo jí Amálky líto, a tak ji pozvala na oříšky k sobě domů. 

Amálka se zastyděla a došlo jí, že bez práce nejsou nejen koláče, ale ani oříšky!

Zlatý dukát - napsala Tereza Selingerová

Utíkal muž s hromadou dukátů v rukách. 

Těžko se brodil hlubokou řekou, až po kolena byl ponořen. V tu viděl záblesk dalších zlatých mincí na samém dně řeky. 

Předehnul se, aby mohl další do své hromádky přidat, a tu všechny vysypal do vody. 

Velký proud odnesl všechno zlato pryč.

Poučení: Kdo chce vše, nemá nic.

Lakomá veverka a moudrá sova - napsal Marc Ezzeddine

Veverka se před začátkem zimy chtěla pořádně připravit na chladné dny, během kterých se většina zvířat ukrývá ve svých doupětech a vyčkává, až toto období přejde. 

Jelikož od moudré sovy uslyšela, že ten rok bude zima delší než obvykle, tak se rozhodla nasbírat pro sebe co nejvíce potravy, aby byla řádně připravena. Sbírala tak dlouho, dokud v širém okolí nezbyl jediný ořech. Spokojená s odvedenou prací, veverka zamířila zpět do svého útulného obydlí. 

Moucha a okno - napsala Barča Smýkalová

Otevřeným oknem do pokoje vletěla moucha. Chvíli zmateně bzučela, tu a tam se na chvíli usadila, ale stále hledala cestu ven. Viděla světlo, věděla, že se musí vydat k němu. Narážela však jen do skla – znovu a znovu. Začala panikařit. Chtěla se co nejdřív dostat pryč z tohohle vězení. Nedokázala už myslet na nic jiného. 

“Umřu tady. Nikdy se odsud nedostanu”, běželo jí hlavou a nemohla se té myšlenky zbavit. Nechtěla to vzdát. Znovu a znovu se vrhala proti sklu, její drobné tělíčko naráželo do neprostupné překážky.

Orel a vrána - napsala Helena Stuchlíková

Pro svou majestátnost a ladnost ve vzdušných peřinách se orel v dávných dobách vyhlásil králem ptactva. Aby ho ovšem nikdo nezastínil, svým pobočníkem učinil obyčejnou a nezajímavou vránu.

Kašpárek na poslední štaci - napsala Lada Bartošová

„Čau kočko,“ ozvalo se vyzývavě z trávy. Lvice se otočila za hlasem a chvilku jí trvalo, než mezi stébly zahlédla malého hraboše. „Sem si říkal, že bychom večer trochu mohli hejbnout faldama, co myslíš,“ pokračoval vypelichaný hlodavec a vilně přitom přivíral očka. 

Štíhlá lvice povytáhla obočí a pečlivě si amanta prohlédla. „Co tím jako myslíš, hejbnout faldama, křečku?“ optala se s úsměvem. 

„To já teda fakt nejsem, milá dámo,“ ohradil se hraboš, i když si trpce uvědomoval, že je z čeledi křečkovitých. 

Sedlák a kos - napsala Jitka Šolínová

Na jednom velkém statku, obklopeném loukami, úrodnými lány a lesy, žil bohatý sedlák. Ve svých stájích měl plno dobytka, na práci své pacholky a v širokém okolí se nenašel nikdo, kdo by se před ním neskláněl v obdivu a hluboké úctě. Alespoň to, si sedlák o sobě myslel. Věřil, že je nejmocnější a druzí pokládají za čest, že mu mohou sloužit.
Všechny lidi kolem sebe jen vykořisťoval a manipuloval s nimi ve svůj vlastní prospěch. Byl hrubý, nedůtklivý, panovačný, zlý a pyšný.

Veverka a zajíc - napsala Edita Dvořáková

„Ta veverka je pěkná čůza,“ nadával zajíc, když si balil svých pět švestek ve společném domečku.
Z útulných stěn na něj shlížely fotky z minulosti, když spolu byli ještě šťastní. Dokud se mu dařilo
v byznysu, tak to bylo ejchuchu sem, ejchuchu tam, až na ně sousedi ťukali, že jsou moc hlasití.
A pak lásku vystřídalo bojové pole, kdy musel zajíc kapitulovat.
„Tu deku mi tady nech!“ volala na něj zvenku veverka a čudila jedno cígo za druhým.
„Ta je moje!“ skládal deku do tašky zajíc.
„Teď už ne!“ vlítla veverka dovnitř a zahryzla se zajícovi do tlapky.
„Mrcho! Jak jsem mohl mít rád někoho, jako jsi ty,“ naříkal zajíc a snažil se veverku odhodit. Marně. Držela se jako klíště.

Knoflík, jehla a nit - napsala Katka Latham

Knoflík říká niti: "Potřebuju přišít."

Niť říká: „Knoflíku, ráda bych, ale nemám jehlu."
Jehla se na to kouká a říká: „A co dáte, když vám dám?"

Poučení: „Bez peněz, milý knoflíku a niti, k jehle nelez!"

Vítěz - napsala Edita Dvořáková

„Kolikrát do mě ještě praští, než budu podle něj hotový. Au, auu,“ naříká kus podlouhlého kovu, právě vytažený z náručí ohně, kterému střídavě přilétá jedna rána zprava, další zleva.
„Síla roste z bolesti,“ řekne kladivo. „Nejsi první, ani poslední. Podívej, kolik tvých bratrů jsem už ukoval a jak budeš krásný.“
„A budeš taky vyhrávat bitvy!“ přitaká kovadlina.

Budoucí meč se nechá ukonejšit o smyslu své existence. Je dokonce hrdý. 

O několik měsíců později leží v blátě vedle mrtvého templáře a padají na něj kapky deště. „Jak dlouho tady ještě budu, než mě někdo najde?“ 

V odpověď mu nepřijde nic než sténání dosud umírajících bojovníků a vrzání lesa, které se nese větrem.  

Povinná četba - napsala Lucie Strechová

Na polici v knihokupectví stály knížky. Všechny byly v pevné černé vazbě se švabachovskou zlatou ražbou. Byly precizně seřazeny jako vojáci v první linii. Stály tam hrdě a důležitě, jisté jsi svým obsahem a jeho důležitostí. Psali přece historii, byli povinnou četbou, každý je vlastnil. Každý je musel číst.
Ostatní knížky se jich bály a nesouhlasily s jejich obsahem. Nic se ale nedalo dělat, doba byla taková.

Panic - napsala Emma Šponarová

Jakub byl poloviční Němec menšího vzrůstu, jehož hlavu, byť mu bylo pouhých 25, trápilo začínající plešatění. Dle svého posudku byl nudný, laxní... a co je nejhorší panic. 

Tento mladý muž se objevil jako mnozí další ve spárech korporátního světa. Což v jeho případě znamenalo, že by měl ze své kanceláře, nebo spíše kamrlíku, vytahovat paty přibližně pětkrát za den. Ale Jakub je nevytahuje jenom pětkrát, to ne. 

Analytik prodeje si možná až mockrát za den chodí do místnosti s kopírkou pro kancelářské potřeby. 

Dva rybáři - napsala Jitka Tomkins

“Na co chytáš?”
“Většinou si dělám těsto, někdy používám červy a občas i experimentuju. A ty?”
“Ále, já to ani moc neřeším.”

Poučení: Vždycky je dobré mít to na háku.

Přání obyčejné knihy - napsala Alena Kunovská

Obyčejná kniha vykukovala v polici v knihkupectví. Pomaličku se vysouvala hřbetem ven a těšila se, že si už konečně někdo koupí.  

Chtěla být ohmataná, s ohnutými růžky a klidně i politá kafem. Jen ať už si ji někdo vezme domu, čte ji a podtrhává.

Kocour a kouzelná myš - napsal Zdeněk Hejda

Potkají se mainský mývalí kocour a kouzelná myš. 

Prohlásí myš nebojácně: „Kocoure, splním ti tři přání, když mě necháš být.“ 

Kocour na chviličku zaváhá a pak kývne. 

„Dobře, plácneme si tedy,“ řekne myš.

Ups. 

Kocour rozpačitě kouká na rozplesklou myš pod svou mohutnou packou.

Liška a hrozny - napsala Lenka Holcová

Jean de La Fontaine Lišák a hrozny
Ezopova podoba téhož
Krylovův přepis

Jednoho dne šla liška kolem vinohradu. Přes plot visely krásné, fialové hrozny. Zavětřila, nasála vůni a řekla si: „Hmmm… to vypadá dobře.“
Několikrát vyskočila, ale na hrozny nedosáhla. Nakonec si přitáhla sud, stoupla si na něj a konečně se do jednoho z nich zakousla.
Chvíli žvýkala a pak se jí rozzářily oči. 

„No páni! To je… to je lepší než kachní paštika!“

Poučení: I masožravec si občas dá ovocnou pauzu!

Pohled zvenčí - napsala Gabriela Vyhnánková

„Hlavní pozorovateli, podejte hlášení o dnešním sledování lidí na planetě XY 2587, neboli Zemi. Jsou pro naši civilizaci nebezpeční?"
„Rozkaz pane. Celý den je pozorujeme bedlivě a analyzujeme jejich chování. Zatím jsme vysledovali, že mezi sebou válčí. Už několik století pořád dokola. Útočí na sebe a označují to za pomoc, záchranu nebo skrývají za náboženství. Je to ale souboj o území a o něco, čemu říkají moc."

"Jakže?"

Co bylo první? - napsala Katka Latham

Co bylo první? 

Vajíčko anebo slepice?
Vajíčko: „No já, protože jinak by ses nevylíhla!"
Slepice: „No já, jinak bych tě nesnesla!"

Poučení: Někdy, i kdyby ses v životě posral, pravdu se nedozvíš.