Šťastná manažerka - napsala Hana Zdražilová

Jsem manažerka. Mám to na vizitce. Co to znamená? Pohádku! Mám vysoký plat, služební telefon, služební vůz, počítač, kancelář s velkým oknem a důležitou, kreativní práci. Do kanceláře můžu přijít až v devět, na oběd si často zajdu mimo budovu a občas se při služební cestě podívám do nějakého pěkného města nebo i do ciziny. Pevnou linku nepoužívám, v kanceláři mi telefony zvedá můj drahý asistent. Také vedu porady a dělám důležitá rozhodnutí… Hezké, že? Říkala jsem, pohádka! A chcete i tu o Červené Karkulce?

Bílá a černá labuť - napsala Hana Zdražilová

„Ty jsi ale ošklivá!“ řekly bílé labutě své černé sestře.
„Ošklivá? Proč myslíte?“ zeptala se nevinně černá labuť.
„Protože jsi černá, to je ošklivá, smutná barva. Jsi jiná než my všechny, my máme krásné peří v barvě alabastru. Ty jsi tmavá a smutná. Odplav pryč.“
„Já ale vůbec nejsem smutná, raduji se ze života, vás sestry mám ráda.“
Černá labuť posmutněla a odplavala.

Po bouři - napsala Hana Zdražilová

„Víš, tehdy byla silná bouře, moře běsnilo a loď se kymácela. Déšť a vítr loď zavlekly k útesům, ze kterých zářil do dálky maják. Byla noc. Když jsem se ráno probudil, maják už nezářil, loď roztříštěná o skálu, nebyla schopna další plavby, ten ostrov jsem neznal, nevěděl, jak daleko od domova jsem. Když jsem trochu sebral síly a došel k majáku, poprosil jsem službu o pomoc.“
„A byl jsi zraněný?“ zeptal se malý syn.
„Ne, jenom potlučený a vyčerpaný, měl jsem štěstí.“
„A myslíš, že tam ten pán, co Ti tehdy pomohl, bude i dnes?“

Perchta - napsala Hana Zdražilová

Tak přece! Ani jsem nedutala. Krčila jsem se za dochovaným brněním Jana z Lichtenštejna a opatrně vykukovala do chodby. Viděla jsem, jak ladně vykročila z rámu, rozhlédla se kolem sebe a vydala se směrem ke vchodu do hradní kaple.
Měla na sobě bílé, splývavé šaty, sukně jí přiléhala těsně k tělu, rukávy měly ozdobné, dlouhé cípy. Vlasy jí zakrýval vysoký čepec protažený do špičky, z nějž vlál lehký závoj. Byla mnohem krásnější, než jak jsem jí znala z obrazu. Neslyšným krokem se pohybovala po chodbě. Plížila jsem se za ní. Když došla ke dveřím do hradní kaple, neotevřela si je, k mému překvapení dveřmi prošla, jako by byly z mlhy a zmizela za nimi.

Dvě tváře happyendu - napsala Hana Zdražilová

Něžně mi mnul konečky prstů mezi těmi svými. Bylo to příjemné, ale narušoval tím mou pozornost, nebyla jsem schopná soustředit se na koncert. Zdálo se mi to příliš brzy na první rande, ale nedokázala jsem se bránit. Přišel perfektně oholený a voněl. V módě jsem se příliš nevyznala, ale že jeho oblek neodpovídá zrovna posledním trendům, jsem poznala a  nevadilo mi to. Oblek, košile, a dokonce kravata!
Přišel včas, pomohl mi z kabátu, nabídl rámě, uvedl do řady. Neměla jsem mu co vytknout, schůzka byla prostě perfektní. Doprovodil mě domů, dal něžný polibek…
Vznášela jsem se v oblacích.

Lopatka archeologa - napsala Hana Zdražilová

Cítím dotek věčnosti. Objevuji příběhy, které psal život sám, odkrývám a odhaluji, někdy mi to trvá den, někdy rok.
Je to mravenčí práce, skládám střípky, tvořím mozaiku. Mozaiku života.
Je to práce náročná, ale nesmírně cenná. Občas nenajdu nic celý den, lopotí se na přímém slunečním žáru, v dešti, větru, občas to bolí, jsem zaprášená a utahaná, ale když se mi pak podaří objevit třeba jen ten jeden střípek, mám z něj ohromnou radost.
Vím, že můj zdánlivě i malý objev může být ve skutečnosti velkým objevem pro celý svět.

Jedna je jedna a ne dva - napsala Hana Zdražilová

Jela jsem sama na výlet. No ano, slyšíte správně, sama. Prostě jsem vyrazila a bylo to. Že je to neobvyklé? Asi ano. Ale kdyby mi celý svět kolem mně nedával najevo, jak divné to je, vůbec by mě nenapadlo o tom přemýšlet a nemusela bych bojovat s pocitem, že jsem asi fakt divná.
Takže popořadě.
Byl krásný letní den, sobota a já měla volno. Nemusela jsem se ani učit, ani uklízet, ani před sebou neměla žádné rodinné návštěvy. A k tomu jsem toužila být na čerstvém vzduchu.

Rok se s rokem sešel - napsala Hana Zdražilová

„Všechno nejlepší k narozeninám! Rok se s rokem sešel…“
„Děkuji, nezapomněla jsi. Je to trochu ironie, že večírek vyšel zrovna na dnešek.“
„Nezapomněla jsem. Pravda, doufala jsem, že dnes nepřijdeš…“
„Přemýšlel jsem o tom, ale šéf mě tu chtěl a pak... musel jsem Tě vidět.“
„Proč jsi mě chtěl vidět?“

Cesta zpátky - napsala Hana Zdražilová

Nemohla jsem mu to říci. Prostě nemohla. Ale měla jsem? Ne, vím, že ne. Rozhodla jsem se správně. Zaskřípaly brzdy, vlak se rozjel z nástupiště. Petr už tam nestál, ví, že nesnáším loučení. 
Nemohla jsem dýchat, stáhla jsem okénko a pustila do kupé čerstvý vzduch. Byla jsem v něm sama. Sama v kupé, sama v životě, sama…
„No hlavně se nezačni litovat! A nebuď patetická!“ okřikla jsem samu sebe.
Seděla jsem s hlavou opřenou o stěnu vagónu, čerstvý letní vzduch mi proudil nad hlavou a já sledovala ubíhající krajinu. Měla jsem mu to říci, ale nemohla jsem.

Kolaudace - napsala Hana Zdražilová

„Tak jsem tady,“ řekla Hanka a začala si sundávat boty. Udivená jsem stála ve dveřích a hlavou se mi honilo, kdy jsem naposledy s Hankou mluvila a co jsme si řekly… a také proboha to, kdy jsem ji vlastně pozvala?
Urputně jsem vzpomínala, ale nedokázala si vzpomenout. Asi už blbnu, jsem přepracovaná, mohlo se mi to stát...
Pozvala jsem ji do kuchyně (v obýváku byl bordel jako v tanku). V kuchyni jsem zmateně začala vytahovat nabídku čajů a káv.
„Džus nemáš?“ zeptala se.