Nejste tu jediná – napsala Irena Pokorná

Očima kopíruji prasklinu na zdi. Od stropu po ní pomalu klesám jako po cestičce zrakem níž a níž až k pleši naproti sedícího pacienta. Za ním mi čára mizí z dohledu. Začínám hledat jiný zdroj zábavy, než přijdu na řadu. Čekárna je moc malá na to, aby člověk okukoval zvědavě další pacienty a fantazíroval o tom, kdo jsou a proč tu jsou.
Z toku bezcenných myšlenek mě vytrhne zdravotní sestra: „Kartičku pojištěnce, pani, ne tohle!” hřímá vztekle na drobnou starou paní vedle mě. Věkový průměr je tu sice tak sedmdesát, ale nejsme sakra na ušním, rozčiluji se v duchu. Stařenka je okamžitě vyděšená, nejspíš zvýšeným hlasem a také autoritou, kterou mohutná sestra, tyčící se nad ní, vyzařuje.

O vlcích, kozlíkovi a dveřích Sherlock – napsala Irena Pokorná

Paní Kozová, jen co ráno vstala, vyčistila si bělící pastou svůj žlutý úsměv, nalakovala si špičky kopýtek a nachystala si tašky na nákup.
„Kampak jdeš, maminko?” ozval se rozespale z postýlky Kozlík, zatímco si mnul očka a protahoval dlouhé nožky.
„Musím do obchodu, chlapečku můj, nakoupit ti nějaké to zelí a kapustičky, co máš tak rád.”
Kozlík zatleskal natěšeně ručkami a při té představě oblíbených dobrot vyskočil z peřin.
„Nezapomeň, Kozlíku, kdyby někdo zazvonil, neotvírej ani neodpovídej! Okolo chodí mnoho vlčích jehovistů, kteří by si nad tebou pěkně mnuli tlapy!”
zavolala paní Kozová na rozloučenou, ale při vzpomínce na Kozlíkovu upovídanost raději aktivovala na iPhonu bezpečnostní zámek.

Neviditelná – napsala Irena Pokorná

Nejdřív přijde náraz. Do ramene, do nohy či do boku. Tělo se zlehka zakymácí a gravitace se zahlásí o slovo. Jakmile chytím zpět balanc a spolknu pocit ublíženosti, podívám se přes rameno. Chci vědět proč?! Letmo si prohlédnu postavu, vzdalující se bez odpovědi. Muže, nebo ženu, mladého manažera nebo starou dámu o berlích, potácejícího se bezdomovce či teenagerku zírající do mobilu. Zdá se, že každý může projít skrz mě, aniž by mě zaznamenal. Na ulici, v metru, v obchodě či ve výtahu. Stala jsem se neviditelnou, zamrazí mě až v konečcích prstů.

Nemáš aspoň brko? – napsala Irena Pokorná

Byla už půlnoc, když dům konečně potemněl a jeho obyvatelé usnuli. Až na jednoho. Ten si naposledy prohlížel tmavé obrysy snobského pokoje, kterým se pokusili získat jeho náklonnost. Ale marně, on se nenechá jen tak koupit, pomyslel si. Když sám sebe ujistil, že je pevně rozhodnutý, hodil přes rameno svůj odrbaný bágl a potom už stačilo jen proklouznout oknem na zahradu a přehoupnout se přes nízkou vchodovou branku.
„Sbohem, pěstouni!“ ušklíbl se a vydal se rychlou chůzí na nádraží. Na konci ulice uviděl benga. Rychle natáhnul kapuci přes hlavu a nenápadně přešel na druhou stranu ulice.

Šimrání na zádech – napsala Irena Pokorná

Čekám tu na ně už od božího rána, pomyslel si psací stůl, a pokusil se ztuhlé nohy rozhýbat přešlapováním na místě. Jsou jako ze železa a už mě bolí od toho nekonečného stání, posteskl si sám pro sebe.
Ale za to čekání mi to stojí! Za chvíli už tu děti budou, vezmou do ruky tužky a pera a potom to přijde! Bude to tak příjemně šimrat, až mi budou na zádech obkreslovat první písmenka a číslice. Jak já budu zase užitečný!
„Se nepřeceňuj!“ vytrhla ho ze sladkého snění ta ošklivá plastová bedna v rohu pokoje. Kompjůtr, nebo jak mu říkají, pomyslel si.
„Za mnou rozhodně přijdou děti dřív!“ vysmívala se mu ta mašina namyšleně.

Příběhy na 7 slov

Irena: Osud je dohromady svedl. Soudce je rozvedl.

Dominika: Pláž, moře, líbá mě tu kdože?

Lenka: Růst lesa neslyšíš, ohluší kácení jediného stromu.

Justýna: „Máme holé ruce!“ „Máme hole v ruce.“

Irena: Autobus ujíždí, nedoběhnu. Cesta není všechno.

Jirka: Všechno sežral. Zbytečně se nehnul. Získal cukrovku.

Helena: Dobíhám autobus. Padám. Příště raději dříve vstávám.

Vidět Řím a zemřít - napsala Kateřina Burešová

„Daruju bundu z olympiády,“ říkám a vytahuju z tašky bílou větrovku. Je na ní nápis Juegos oncologicos. Stěhuju se. Vracím se do Čech a zbavuju se nepotřebného.
„Nechceš si to rozmyslet? Památka na takovou událost!“ mrká na mě Viki a zlomyslně se šklebí.
Obě víme, že Olympijské onkologické hry v Římě nebyly za odměnu, jak se původně plánovalo, ale za trest.

Raději mlč - napsala Irena Pokorná

“Tak povídej! Nemůžu se dočkat, co si myslíš!”
“Co si myslím o čem?”
“Šmarja, ne o čem, ale o kom!
“Aha, o něm, jo? Nó, dobrý.”
“Proboha, nemůžeš projevit trochu víc zájmu?”
“Jak jako?”
“No přece říct, jaký z něj máš pocit, jak se ti líbil, jak se k sobě hodí?”
“No... Vypadá pracovitý, chytrý, asi bude fajn.”
“Hm, já se jen bojím, jestli se bude umět postarat.”
“O co?”

Týden ve tmě – napsala Irena Pokorná

V chatce byla černočerná tma. Zkoušela nejprve nahmatat to, na co se před tím dívala. Šla krok po kroku podél stěny. Byla chladná a lehce hrbolatá. Pokračovala rukou až k zemi. Zhruba po dvaceti centimetrech se dotkla dřevěného obložení místnosti. Dřevo jí přineslo příjemný pocit tepla a bezpečí. Projít celý prostor jí zabralo možná půl hodiny, možná hodinu. Ztratila představu o čase. Cestou narazila nohou o postel a uhodila se. Zaklela. U křesla a stolku byla už opatrnější a než udělala další krok, zavzpomínala na vnitřní obraz, který si stihla otisknout do paměti v době světla. Zaskočila ji náhlá závrať a pocit strachu a dezorientace.

Škoda rány, která vedle padne - napsala Irena Pokorná

Vzali mu ji, svině. Nepochopili, že on z ní jen dělal normálního člověka. Byla divná od té doby, co ji dostal do péče. Napůl cikánka, napůl bílá po něm. Matka ji vyhodila z domu jako psa a on ji k sobě přijal. Jó, tehdy ho sociálka měla za hrdinu, tehdy se jim hodil, když neměli holku kam dát. Měl byt, měl práci a dceru chtěl mít doma. A teď mu ji odvedli někam do děcáku.
Když tam volal, nějaká mrcha mu začala valit do hlavy, že holku před ním musí ochránit a že prej děti mají svoje práva. Co je to za bullshit? To on ji chránil!

Ukradené čtyři dny - napsala Irena Pokorná

Ateliér byl pro něj jako malý svět ve světě. Sloužil mu jako úkryt a místo, kde na něj nikdo nemohl a kde platila jen jeho pravidla. Zrovna se věnoval neochotně malbě laciné krajinky a klopil do sebe několikátou Plzeň, když někdo zazvonil. Hodil štětec do nádoby s terpentýnem a vyhlédl z okna. Adéla. Nese mu nejspíš zase něco k jídlu, napadlo ho, když šel otevřít.

Noc s dechem a bez dechu - napsala Irena Pokorná

Ležím ve spacáku s kyslíkovou maskou na obličeji.
4.250 metrů nad mořem.
Tibet, Indie, moje vysněné místo.
Žárovka u stropu poblikává a stanové plátno se prohýbá pod poryvy větru. Do rána a do odjezdu do nižší nadmořské výšky zbývá ještě osm hodin a mých současných dvacet minut na kyslíku se děsivě rychle krátí.
Dýchám, dýchám do zásoby, dýchám jako o život tak hluboce jako nikdy dřív. Po chvíli se nade mě nakloní Adžik, náš průvodce po Himalájích, a masku mi jemně sundává.

Všichni to na mně uvidí - napsala Irena Pokorná

Sára se loudala po studené školní chodbě. Čím blíž tělocvičně byla, tím tlustší a neohrabanější si připadala. Máma jí ráno odmítla napsat na tělocvik další omluvenku a navrch dostala kázání o tom, že „snídat se přece musí“.
Vůbec mi nerozumí, pomyslela si Sára a do očí se jí vlily horké slzy. Copak nevidí, že takhle tlustá jsem všem akorát tak k smíchu?
Žaludek se jí zhoupl trémou a píchlo ji v dlaních, jako vždycky, když se něčeho moc bála. Mozoly na rukou jí připomněly minulý propadák při šplhu na tyči, kdy už se nemohla udržet a dolů neohrabaně sjela. Ještě teď cítila, jak jí jindy ledová kovová tyč pálí v rukách a za nehty jí zalézá lezecká křída…