„Musíš víc myslet na sebe!“ opakuje mi donekonečna teta Helena. No dobře, ale jak na to? Sedím na balkoně a přemýšlím, kolik prostoru bychom měli v našich životech věnovat sobě a kolik druhým lidem. Je středa, dvacet minut po půlnoci, a jsem rozladěná, protože stále nemám odpověď na tuhle otázku.
Ani ne před hodinou ke mně dorazil kámoš Jakub. Napochodoval do mého bytu se svým sebevědomým úsměvem na rtech a už od dveří halekal, že stihl dorazit ještě večer a ne ve dvě ráno, jak jsem mu předpovídala, že jel z Ostravy na spotřebu a že je „totálně v pohodě“.
