Když piju tak nejím - z deníku anorektičky - napsala Katka M.

Poslední den v roce by neměl být stres. Vždyť je to den jako každý jiný. To, že si lidé určili, že rok má (většinou) 365 dní, a že počátek každého nového se bude oslavovat, je jen pitomá tradice.

Je to výmysl všech, kteří chtějí smést chyby ze stolu a říct si, že teď můžou začít znovu. Jestli jim to pomůže, tak prosím, ale já o to nestojím. Chyby se neomlouvají, tedy alespoň ty mé ne. Jsem toho názoru, že člověk se může opít jakýkoliv jiný den v roce. Bez výčitek, když mu to udělá dobře na těle i duši.

Pomíjím ten fakt, že mně se po alkoholu udělá odporná vyrážka a pokud ho nevypiju dostatečné množství, nedokážu si ani těch pár ubohých hodin užít. A strach z kalorií mi to málokdy dovolí.

Mateřská bezmoc - napsala Katka M.

Svou dceru miluji, udělala bych pro ni absolutně vše. Když vidím, jak se trápí, ničí mě to. Mám totiž pocit, že řeší malichernosti a neváží si života. Ptám se sama sebe, co dělám špatně, co jsem udělala špatně a jak se mám chovat, abych alespoň poslední střípky našeho vztahu zachránila.
Chová se ke mně chladně a bezcitně. Neustále je smutná, zamyšlená a zahloubaná do svých myšlenek. Hlavou se jí honí smrt, pocit bezcennosti a nedostatečnosti. Ale vždyť k tomu nemá důvod. Je mladá, krásná, s intelektem na výši. Kdybych její možnosti měla já, zajisté bych je hned využila.

JE NA TEBE MOC STARÝ! - z deníku anorektičky - napsala Kateřina M.

Teď to asi bude trochu vypadat jako článek z ženského časopisu, ale slibuji, že to tak neskončí. Prostě bych vám jen chtěla sdělit názor obyčejné ženy na dokonalého muže.
Každý samozřejmě máme vlastní model ideálního partnera, i když charakteristické znaky budou u většiny z nás podobné. Kdybych měla popsat ten svůj, byl by to vysoký mohutný (urostlý) muž s pronikavým ledovým pohledem, lehkými šedinami, hezkými rty a zuby, širokými rameny a svalnatýma rukama.
Nepředstavujte si žádného kulturistu, to na mysli nemám, spíš naopak, někteří se mi až hnusí. Jde o to, že naše ideály se mění podle našeho aktuálního „favorita“ a samozřejmě podle společenského trendu. Trendem téhle doby, je podle všeho bezchybná hora svalů s drsným pohledem a tunou gelu na vlasy. Uznávám, že někteří z nich opravdu přitažliví jsou, ale co je moc, to je moc. Pro mě jsou daleko zajímavější „obyčejní“ muži.
Asi mám přehnané požadavky, ale spíš než „namakanost“ cením inteligenci, vrozený šarm, charisma, humor a také trochu povrchně společenské postavení. Jsem toho názoru, že muži zrají jako víno. Je mi 18 let a přesto, že všichni mí vrstevníci mají věkem sobě rovného, já si to představit neumím. A určitě nejsem jediná.

ŘEKNI MI, ŽE SE TO NESTANE - z deníku anorektičky - napsala Kateřina M.

Sny jsou obrazem našeho podvědomí. Poslední dva roky mám pocit, že se mi sny téměř nezdají, a když občas ano, tak to jsou nevysvětlitelné obludnosti. Je normální, že když si poklepete mezi oči, tak se vám začne obličej dělit na dvě poloviny a z pusy vám visí kus kůže? Musím říct, že mě to docela vyděsilo a pamatovat si to budu asi do smrti.
Není to jen o tom, co se nám zdá, ale i o tom, co chceme, aby se nám zdálo. Síla vůle a především strachu je totiž hodně mocná.
Než usnu, přemýšlím o věcech, co mě děsí, a jak předejít tomu, aby se nestaly. Zopakuju si je tolikrát, že se mi vryjí do podvědomí a nakonec se mi o nich zdá.

Další skvělý den - z deníku anorektičky - napsala Katka M.

Dnes jsem doma jen s matkou a bratrem, je to pro mě teror. Pořád se tváří unaveně, znechuceně a připadá mi, jako by naznačovala, že za to všechno můžu já. Asi to tak je. U oběda se do mě skvěle navážela.
Měli jsme těstoviny s mákem. Dala jsem si místo cukru med a nedala jsem si máslo. (Vím, že to úplně běžné není.) Naopak bratr si to celé zalil máslem. Ona se na mě jen tak podívala a řekla: „Vy jste se oba zbláznili, nemůžete být normální, oba se chováte jako blázni. Můžeš toho už nechat, proč to děláš, proč si ze všeho tak ubíráš? Ty mě chceš zničit!“
Vůbec nechápe, jak moc se musím překonávat, abych s nimi vůbec byla schopná sedět u stolu a jíst relativně to, co oni. Je to pro mě pokrok, i když si to moc často nepřipouštím.

VÁNOČNÍ (NE)KLID - z deníku anorektičky - napsala Katka M.

Je 3. prosince dopoledne, ležím v posteli, mám puštěné Sám doma 2 a pomalu začínám odpočítávat minuty, kdy odsud všichni vypadnou, a já zůstanu sama. Sama doma. Je samota v pořádku? Dá se to brát ze dvou úhlů pohledu. Buď se můžete považovat za asociálního ubožáka bez přátel, nebo za člověka, co má rád klid, pořádek a pocit, že si může sám všechno (nejen) ve své hlavě utřídit. Já se vlastně částečně považuju za oboje.

Za chvíli jsou Vánoce, to je čas, který je všeobecně považovaný za klidný, rodinný, láskyplný a přátelský...

Proč prázdno - z deníku anorektičky - napsala Katka M

Všechno, co jsem kdy napsala nebo řekla, jsou lži. Necítím to tak, vlastně už zapomínám, jaké to bylo a vadí mi to. Nemyslím si, že to, co jsem dělala, byla chyba. Věděla jsem, co dělám. Ze začátku sice nezáměrně, ovládlo mě to a neuvědomovala jsem si to, ale potom cíleně.
Cpali do mě hory jídla, nejdřív doma a potom v nemocnici, já jsem ho jedla a stejně jsem po něm skoro netloustla, ze začátku jsem se i snažila. Přestalo mě to bavit, nechtěla jsem dělat něco, co chtějí ostatní a co mně se příčí. Nechtěla jsem být tlustá. Dělala jsem všechno pro to, aby se jim to nedařilo – síla myšlení je velká, když něco opravdu nechcete, tak to tak nebude, i kdyby se ostatní stavěli na hlavu. No a tajným cvičením jsem to jen podpořila, takže váha nešla nahoru ani nestála, ale klesala a to chvílemi docela světelnou rychlostí. Byla jsem na sebe pyšná. Považovala jsem se za rebela. Vážení „jedenáctek“ bylo v pondělí, středu a pátek v šest hodin ráno. Ostatní buď chtěly, nebo alespoň předstíraly, že chtějí, aby váha byla vyšší.
Taky jsem se ze začátku přetvařovala, ale potom už ne, potom už jsem dávala najevo lhostejnost a škodolibou radost. Občas mi ji kazil jen strach z toho, co na to řekne pan P. a primář na velké vizitě, ale jinak mi to bylo srdečně volné. Vyhovovalo mi to, líbilo se mi tam. Asi jsem se totiž zamilovala. Asi určitě. Ale do nesprávné osoby.

Bolí mě život - z deníku anorektičky - napsala Katka M.

Také máte často chuť zalézt pod šutr a zdechnout? Jestli ne, tak gratuluji. Já každý den. Nejraději bych vůbec nevylezla z postele, jen se válela a měla výčitky. A naopak, večer, když mám jít spát, tak mi nejde usnout, protože mám naplánovaných spoustu věcí, co musím další den udělat, a děsí mě, že nestíhám. Svým způsobem jsem pořád hrozně vyčerpaná, na nic nemám a jsem zoufalá z toho, kam jsem to dopracovala. Ráda bych vrátila čas, udělala věci jinak, zastavila je včas, dokud to ještě šlo. A taky bych ráda řekla pár věcí, co jsem nikdy neměla odvahu vyslovit.

Pokaždé, když někam jdu nebo se vidím v zrcadle, tak se utvrzuji v tom, že opravdu nikdo nemá žádnou záminku, proč by se se mnou měl zahazovat. „Je tlustá, ošklivá, hloupá a ještě navíc nezajímavá už na první pohled, nikam nezapadá.“