UVOZOVACÍ VĚTY

Vlastně na vaší nabídku nemůžu přistoupit, nejsem žádná lehká žena… Jooo kdyby jste tu nabídku ještě nějak upravil zpestřil, tak bychom se o tom mohli ještě pobavit. Ale nevím čím by jste mi přesvědčil.
Marie Ranišová

„Mal som si dať radšej staré topánky. Tie s tou hladkou podrážkou. Fuj, ako teraz ten hnedý sajrajt vyšpáram?! A vôbec, ktorý parchant nechá vysmoliť svojho čokla uprostred chodníka?! To muselo byť prinajmenšom polmetrákové teľa! Čo mu to dávajú žrať? Smrdí to ako... No nič!"
Barbora Wlachovská

„Okamžitě mi podej tu tužku, nebo ti kurva rozbiju hubu!“
TaTáňa Zouharová

Kukačka a vrána - napsala Kristina Nol

"To není možné! Ta vrána… Je tak ošklivá!.. Jak ona si to dovoluje? Proč si vůbec nestydí?! Je to ošklivé, není správné, je to velká chyba, ostuda, zločin! Proč nikdo na to nereaguje? Všem je jedno, že ona krade kuřata? A jí jich?! Ona jí děti, panebože! Jak je to možné?! No, pochopila bych, kdyby jedla slepice, jsou už dospělí… Hm, ale je to taky kanibalismus. Ale aspoň dospělí, protože dítě… Je to úplně amorální! Děti takové nespravedlivosti nezasloužily, a musí žít v lásce s matkou. To nechápu…" přemýšlela si kukačka, která právě teď klidně kladla vejce do cizího hnízda.

Poučení: V cizích očích vidíme smítko, ve svých si nevšimneme ani břevna.

Všechno vím sama - napsala Kristina Nol

Vždycky vím, co bude dál.
Vím, co mně čeká.
Vím, co bude zítra.
Nejsem žádná věštkyně, jsem pesimista.
A proto vím – zítra všechno bude špatně. Jako i pozítří. A tak dále, dále, dále…

Kam bych šla?! Určitě vím, že aspoň něco se stane: na univerzitě se dozvím, že nemám talent, neumím kreslit a malovat, neumím konečně psát dobré bajky bez chyb. Nemůžu být ani ilustrátorkou, ani malířkou, vůbec nikým. Zítra zase přijdu a potvrdím to.

Metafory

Obsidián

Hašlerka vypadá jako... zbroušený obsidián.
Jeho chůze zní jako... mašírování poslušných vojáků.
Podzimní vítr zní jako... lehounký zpěv osamělé lesní víly.
Sebepoznání je jako...vytesávat se z kamene.
Bolest zubů je jako...jako výbuch atomové bomby.
Ranní slunce chutná jako...sladký nektar.
Noční bouřka je hořká jako... právě zkvašené pivo.
Hudba zněla těžce jako... dusot kopyt stáda unavených buvolů.
Její hlas voní sladce... jako květy divokých růží.
Přivonět si k benzínu je jako... degustovat čerstvé ředidlo.
(Adam Fábik)

Co když… - napsala Kristina Nol

Teplý jarní den. Ivča a Maruška si hrají s bratrancem Tomášem na zahradě jeho rodiny. Bezstarostně běhají kolem třešňového dřeva, hlasitě křičí a skáčou přes nízké lavičky. Ale pak je to přestane bavit a kamarádi se začínají nudit. Musí vymyslet něco nového.
„Co je tam, za těmi stromy?“ Ivča houževnatě hledá něco nového a zajímavého.
„Nic. Jenom stará kůlna. Maminka tam vždycky nechává věci, které už nikdy nepoužije, ale nemůže je vyhodit,“ vzdychl Tomáš.
„A můžeme se tam podívat?“
„No tak pojďme. Stejně nemáme co dělat.“

Moje babička – napsala Kristina Nol

Ilustrace: Kristina Nol

Mám dvě matky. To ale neznamená, že jsem vyrostla v nějaké netradiční rodině.
Mluvím o své jediné drahé babičce – matce mojí mámy. Ona se o mě starala více a po většinu času jsem u ní i bydlela; proto vždycky říká: „Je to moje mladší třetí dcera.“ A já s ní ráda souhlasím.
Babička mě vždycky uchvacuje a inspiruje svou pracovitostí. Umí úplně všechno, a co neumí, tomu se rychle naučí. Celé léto tráví na zahradě, v zimě něco šije nebo háčkuje, případně udělá částečnou renovaci domu: začne štukovat, tmelit a malovat stěny nebo strop, lepit nové tapety nebo ještě něco podobného.

Školní tělocvična – napsala Kristina Nol

Když jsem byla malá, asi ve druhé třídě, myslela jsem si, že naše školní tělocvična měla strop až do nebe – byla tak vysoká a velká. Po nějaké době mého vyrůstání jsem se tam už necítila jako ve velkém klášteře, ale ta výška pro mě byla stále nepřístupná. V jedenácté třídě jsme se dívala, jak kluci vylezli po laně do samého bílého stropu, šest metrů nad našimi hlavami, a moc jsem se bála, aby nespadli.
Žluté lavičky nejednou vítaly holky, které nechtěly cvičit, ale taky byly rády, když jsme se rozdělili na skupiny a čekali na náš čas hry.

Stalo se něco - napsala Kristina Nol

A: Proč se tak mračíš? Proč jsi tak nervózní?
B: Co? Ne, v pohodě.
A: Nekecej. Myslíš, že nevidím, jak jsi smutná?
B: Všechno v pořádku. 
A: Přestaň, kámo. Co se stalo?
B: Vůbec nic. 
A: Aha, vidím. Nic se nestalo, a proto jsi tak smutná.
B: Všechno je v pořádku. 
A: Tak proč se neusmála za celý den ani jednou?
B: Protože nebyl žádný důvod.
A: No, a to znamená že máš problém. Povídej.
B: Vysmíváš se mi? Všechno je super a mám prostě takový obličej. 
A: No, ty se mračíš…
B: Ne, vůbec NE! Přestaň to, prosím tě! Mám takový obličej, taková jsem se narodila a vypadám tak každý den, sakra, každý rok, a to vůbec neznamená, že jsem smutná, nebo zlá, nebo ještě něco! Všechno je super! „Kámo, proč se mračíš? Co se stá-á-á-álo?“ Nic, nic, NIC!

Poslední noc doma - napsala Kristina Nol

Letní noc minulého roku byla pro mně hrozně obtížná: brzo ráno musela jsem odletět  do Prahy. Ale pro mě ta cesta byla těžká, protože morálně nesnáším loučení s rodinou, a proto jsem nebyla moc šťastná.
Večer.
Snažila jsem jít do postele jak možné nejdřív, ale nemohla jsem ani představit, co mě čeká. Byla jsem tak nervózní, že ztratila jsem zbytečně několik hodin. Když konečně jsem cítila, že usínám, uslyšela jsem to, co bych byla ráda neslyšet nikdy. Napadá mě, ze mám talent slyšet takové věci, kdy naopak mě někdo ozve nebo zeptá se něco, tak vůbec ho neslyším.