Komenský na palubě Boeingu - napsala Lada Bartošová

„Praha je krásná,“ usmívá se můj soused v letadle a já vnitřně tleskám jeho nadstandardní znalosti evropského zeměpisu. Ještě ve mně rezonoval můj nedávný rozhovor s Američankou, která při pochopení, že Praha je město a nikoliv stát v Asii, řičela nadšením. 

„Byl jsem tam krátce po vaší revoluci a jestli tam bydlíte, jste šťastlivec,“ pokračoval a mě to potěšilo. Vždycky nás potěší trocha té chvály od příslušníků velkého národa, že? I když většina z nich nemá ani třetinové vzdělání, které má u nás každé dítě. Samozřejmě mají Harvard, Yale a mnoho dalších prestižních univerzit, které jim čas od času vychrlí nějakého toho lídra, ale pak jim tam přijede doktůrek s diplomem z Karlovky a udělá první transplantaci obličeje na světě. Náš letadlový rozhovor pokračuje a mně se potvrzuje teorie, že skutečné vzdělání, u nás běžné, tam pro každého není. 

Po Kristových letech hledání ztraceného Pajzlu - napsala Hana Hermanová

„Já bych tady měla mít někde třídní sraz,“ říkám nejistě číšníkovi v restauraci U Karla. Dřív to tu byla generická Potrefená husa a ještě předtím se to jmenovalo jednoduše a přiléhavě Pajzl. 

V Pajzlu jsem strávila mládí. Pamatuju si na číšnici Marušku, která mi vynadala, že dávám sáček od čaje do popelníku, který se jmenuje přeci popelník, a ne čajosáčkovník, a to dá přece rozum, že se tam mají vyhazovat jen vajgly. 

Třídnice - napsala Dominika Kotrbová

Vidím ji! Leží tam. Knížka jedna zapeklitá. Vezmu jí a schovám, ona to totiž všechno ví. Je hranatá. Je delší než širší. Stěny má rovné a rohy ostré. Tedy až na ten levý dole. Ten je okousaný. Pepa Holý má pořád hlad a jednou, když snědl všechnu svačinu, tak se do ní pustil. Paní učitelka ho ale načapala a tak stihl ujíst jen ten levý roh. 

Zážitky - napsala Hana Nivnická

Oheň nám krásně osvětloval tváře, teskný zvuk kytary se rozléhal do noci, nadechovali jsme vůni letní noci a cítili jsme se opravdu šťastní. Parta starých spolužáků ošlehaná životem, s pěti, vlastně skoro šesti křížky. V očích plamínky, na tvářích úsměv a v srdci radost ze života.
Mezi námi kolovala další láhev, od úst k ústům. Jako zamlada. Kdysi jsme hráli flašku. Dnes jsme vytahovali z mysli naše nejzajímavější zážitky.
„Pamatuji, jak jsem se v padesáti poprvé potápěl,“ vzpomínal Ruda.

Glóbus ve třídě - napsala Alena Magulová

Jsem malý a nadměrně kulatý, jsem oplácaný a mám nadváhu.
Mám obezitu vyššího stupně.
Mé BMI je vážně kritické a pohybuje se ve vysokých číslech.
A proč?

Protože mám málo pohybu.
Jen výjimečně mnou někdo zatočí, jen občas jsem uveden do pohybu.
Je to tak jediná příležitost jak trochu hubnout.

Tělák v devítce - napsala Hanka Kratochvílová

„Už je tu zase!“ 

 v teplákovce se třemi pruhy, která byla módní možná v době, když ona sama chodila na základku, vbíhá s píšťalkou v puse. Krouží kolem tělocvičny a snaží se nás přimět k pohybu. Psychicky nejslabší kusy se zvedají a přidávají se k ní, samozřejmě s výrazně pomalejším tempem.
„Vstáváme děvčata, pohyb je zdravý!“ 

Zvuk píšťalky udává rytmus. Zatímco tělocvikářka vytrvale klusá, vysoko zvedá kolena, holky se plouží jak po uběhnutém maratonu.
„A teď na značky, protáhneme se.“ 

Učitelka se předklání a dotýká se svých špiček, což se nedá říct o ostatních. Některé se pokouší dotknout se aspoň kolen, jiné uléhají na parkety zcela vyčerpané. Tak takhle vypadá zdraví. Ještě že mám tenhle týden zase krámy a nemůžu cvičit.

Prolog ke knize Pod svícnem je tma - napsala Jasmin Carmel

Vždycky jsem byla prostě divná, nebo minimálně praštěná. Nikdy jsem mezi ostatní moc nezapadala.  Když jsem byla malá holka, ostatní děti mě braly bez předsudků, někdy jim moje chování dokonce přišlo vtipné, a dalo by se říct, že jsem v kolektivu byla oblíbená. Zlom nastal na základní škole při nástupu do šesté třídy. Bylo mi dvanáct, a ještě jsem ani náznakem netušila, že můj školní rozvrh nebude jediná změna, která mě od teď čeká…

Školy - napsala Renata Urbanová

Základní školu jsem absolvovala vesnickou. V první třídě, kdy se psal rok 1973, jsme měli laskavou paní učitelku, která nás měla opravdu ráda a uměla to s námi. Byla u nás za trest v rámci normalizačních procesů (dodnes nevím, jestli její vinou byla její víra v boha nebo nějaký jiný protispolečenský zločin) stejně jako pan učitel ve druhé třídě. 

Ten byl velkým obdivovatelem mojí mámy. Když odpoledne čekával na autobus, pozoroval ji kuchyňským oknem s krátkými záclonami. Dodnes si pamatuju jejich květinový vzorek.

O ranním rituálu ve škole - napsal Jiří Wilson Němec

Tady tato škola je fakt dobrá. Je mnohem lepší, než co sme tam chodili vloni. Je tady široká chodba, co to po ní bezva klouže v papučích. Skoro jako na ledě. Však se odpoledne budeme za školou klouzat, protože mrzne a klouzačka už je hodně uhlazená. Aspoň se zahřejeme, než přijede autobus.

Ale teď nejezdíme ani na ledu ani po chodbě. Ve třídě je ticho jak v hrobě. Akorát krásně voní houba na mazání tabule. Moc rád k ní čuchám, protože nic jiného tak podobně nevoní. Zato Irena smrdí.

Školní tělocvična – napsala Kristina Nol

Když jsem byla malá, asi ve druhé třídě, myslela jsem si, že naše školní tělocvična měla strop až do nebe – byla tak vysoká a velká. Po nějaké době mého vyrůstání jsem se tam už necítila jako ve velkém klášteře, ale ta výška pro mě byla stále nepřístupná. V jedenácté třídě jsme se dívala, jak kluci vylezli po laně do samého bílého stropu, šest metrů nad našimi hlavami, a moc jsem se bála, aby nespadli.
Žluté lavičky nejednou vítaly holky, které nechtěly cvičit, ale taky byly rády, když jsme se rozdělili na skupiny a čekali na náš čas hry.

Na hanbu nebo za dveře – napsala Šárka Končalová

Ze zpráv v televizi a v rádiu už pomalu lezeme po zdi. Petr nadává i na předpověď počasí. Tak si doma raději povídáme a večer hrajeme žolíky. Vzpomínáme třeba na dětství, na rodiče, na školu a školku…
„Co třeba ve školce? Pamatuješ si, jak se posílalo na hanbu?“ (dnešní rodičové asi nepochopí…)
„No, jasně! Tam jsem byl docela často. Z nudy se tam dal okousávat roh zdi nebo olizovat malba… V horším případě se muselo klečet s rukama za zády.“
Ve škole, když si soudružka učitelka nevěděla se žákem rady, prostě ho vykázala „za dveře“.

Prozření aneb J. A. K. v dnešní škole – napsala Zuzana Kratochvílová

„Hele vole, to je dobrej týpek, co?“
„Kdo to je?“
„Nevim, vole, ale někoho mi připomíná.“
Je 12:35, konec vyučování. Drobná mužská postava v černém plášti s dlouhými vlasy i vousy kráčí chodbou jedné ze základních škol na Praze 4. Řev, dusot dětí a zvonění otřásají celou budovou.
Muž s vytřeštěnýma očima neví, zda uhýbat dětem, řítícím se na oběd, nebo se jen opřít o zeď a zhluboka dýchat.
Během chvíle hukot a ryk ustává a muž, opírající se jednou rukou o zeď, se opět dává do pohybu a jde chodbou dál.
„Ty krávo, to je ten, ne? Nooo, jak se menuje?“

Již vzhůru, psanci této země – napsala Justýna Tůmová

U mých chlapeckých spolužáků se vždy projevovala puberta dosti neobvyklým způsobem. Ať už se jednalo o uctívání vlastních smyšlených božstev, přehánění uctívání vlastních smyšlených božstev nebo ztělesňování vlastních smyšlených božstev. V hlavě jim vznikaly neobyčejně originální nápady, někdy až natolik originální, že byly dokonce oceněny ředitelskou důtkou. V několika posledních měsících se začali věnovat myšlence panslavismu a ihned se jali připomínat zbytku třídy (a školy) své slovanské kořeny, mimo jiné sborovým zpěvem budovatelských písní a deklamací hesel, jež nás podle všeho měla upozornit na útlak proletariátu.

Škola života - napsala Katka P.

Byl podzim 1991 a já nastoupila do posledního ročníku gymnázia. Maturita byla za dveřmi. Protože bylo jen krátce po revoluci, pravidla studia se hodně měnila a jako povinná zůstala pouze zkouška z českého jazyka a literatury. S nadšením jsem uvítala možnost zvolit si další maturitní předměty sama - v souladu se zájmy jsem si přidala angličtinu, ruštinu a dějepis.
V rámci přípravy jsem se přihlásila na dějepisný seminář, kde jsme měli postupně probrat odpovědi na všech pětadvacet maturitních otázek.

Konec iluzí - napsala Michaela Brychtová

Dveře se rozletěly dokořán. Nožičky se mi třásly, a tak jsem pro jistotu sevřel tu dospěláckou dlaň o něco silněji.
První, co jsem uviděl, byly křídy všech barev a veliká tabule. Vedle ní, narvaná k prasknutí, stála knihovna. Byla plná knížek o zvířátkách, ty mám rád.
Sebral jsem veškerou odvahu a vešel dovnitř.
„Tak sem budeš chodit,“ pošeptal mi tatínek.
To mě vyděsilo. Když jsem spatřil všechny ty vyrovnané stolečky a židličky do třech řad, nikde žádné hračky, jen tabule, křídy, knihy a jedna prázdná korková nástěnka vzadu za všemi lavicemi, nelíbilo se mi tu.
Velikými okny byly vidět prolézačky. Radši bych se teď houpal.
Pustil jsem tatínkovu velkou ruku. Myslel to vážně?
„Tatínku, vždyť já jsem přece nezlobil...“

Moje třída ze sídliště - napsala Hana Šundová

Hybnou silou vesmíru je láska. I Einstein o tom psal. Jeho dopisy jsme četli. Ale jestli to někdy dojde i jim, ví Bůh.
Sedí tu proti mně, občas točí oči v sloup a okázale si myslí své. Jsou ke mně shovívaví, nechají mě, ať si melu a občas se i zasmějí. Možná mě chvílemi i vnímají. Chápu je. Co bych chtěla po deváťácích v polovině června? Znám je už skoro pět let. Od páté třídy. Přišli vyplašení z prvního stupně, ale už po měsíci jim otrnulo a cestou na Blaník mi ukázali, jak řádí gang mladistvých ve vlaku. Zlaté děti ze vsi! Proč já blbá odešla z venkovské školy a vrhla se hned na pražské sídliště! Chvílemi to je boj. Jsou drzí, hrubí a nevychovaní a přitom tak malí a křehcí. Hledáme k sobě cestu, vzájemně se poznáváme, smějeme se spolu i zuříme.

Školníkova halucinace - napsala Zdena Součková

„Ještě že už budou prázdniny, učitelka byla dnes celá bledá," zašustila třídní kniha.
„Je to hysterka, to mně nikdo nevymluví," rozčileně vrže tabule. „Stále do mě mlátí pravítkem..."
Židle jí skáče do řeči: „Jasně, měla by pravítkem mlátit ty spratky nevycválaný, my židle jsme na tom nejhůř."
Lavice v první řadě se zastává učitelky: „Není to hysterka, má moc pěkný nohy, vidím to zblízka..."
„Nohy!" chechtavě ji přerušuje poslední lavice vzadu.

Popis třídy očima propadajícího studenta - napsala Lucie Široká

Moje třída. Jak ono místo může někdo navštěvovat rád, ba dokonce se sem těšit? Rozhlížím se dokola – bílé zdi, připomínající nemocnici. Brrrr! Vpředu hned za katedrou mne spíš než obří černá tabule uhodí do očí obraz prezidenta, jehož výroky od první chvíle nenávidím. Proč proboha právě na něj jsem musel tolik let zírat? Dívám se dál – celé ty roky koukám na třídu ze zadní lavice, všechny spolužáky mám pěkně na očích. No jo, chci mít přehled, co se ve třídě děje.

Učebna s duší - napsala Helena Košťálová

Tahle třída, kde učím, má duši. Není to taková ta sídlištní, krabicovitá továrna na děti. Je noblesní. Vinohradská se stoletou tradicí.
Dříve, než vstoupíte do školní budovy, vnímáte to sebevědomí elegantní zkušené dámy.
Uvnitř pak dlouhé a majestátní schodiště naznačí, že budete šplhat hodně vysoko.
Pak projdete dveřmi třídy. Stoletá tradice zcela přirozeně přijala otisk svých obyvatel. Hrdě se pyšní obrázky, plakáty i osobními talismany dětí, takže se tu hned cítíte jako doma. Pingpongové pálky ještě nestihly vychladnout a pytlíky s tělocvikem asi nikdo neměl v plánu uklízet.

Úča - napsala Eva Havelková

Tak tu díru před hlavním vstupem pořád nikdo nespravil. Měla jsem se se školníkem vsadit, já věděla, že ředitel kecá. Pak má člověk nosit podpatky, dyť to je na zlomení nohy.
Šedej beton, šedý dveře. Šedá stěna, šedý skříňky. Vítej zpátky v pekle.
Dvanáct schodů, chodbou doprava, třetí dveře vlevo. Pokaženej zámek, už druhým rokem. Chce to dveře jen trochu nadzvednout, kopnout, zatlačit a ve správnou chvíli otočit klíčem, šup a už jsi v kanclu. Ty naděláš. Peníze v tý správný kolonce - vnitřní vybavení - byly naposled před pěti lety, tak co čekám.