Chrochtej potichu - napsala Judita J. Langová

Will Sax, Fakulta designu a umění v Pzni

Tlučbaba byl neuvěřitelné prase. Všechno měl, všechno chtěl, nic mu nebylo dost a ve zvířecí říši nebylo radno dostat se s ním do křížku.
Jednoho krásného dne vypsalo ministerstvo prasečích věcí dotační titul pro malé firmy. Tlučbaba to pěkně všechno fejknul a ošulil a ono mu to vyšlo. Inkasoval pěkné milióny zvířecích peněz a začalo to lítat: další dvorky, spousta prasnic, pozlacená korýtka, dokonce na prasečí ekofarmu došlo.

Barvy šedé totality – napsala Jana Faitová

Příkrov šedé ležel dvě desetiletí ztěžka nad našimi životy. Barev v mém dětství, dospívání i v kuse dospělosti tak bylo pomálu a ukazovaly se jen vzácně. Co barevného si z té doby pamatuju?
Že červený byl uvnitř meloun, který mně upadl z náručí na zem a rozbil se. Já byla pak hubovaná, protože na vesnici se jich víc koupit nedalo. Ani tak nevyšlo na všechny čekající ve frontě.
Bílé bylo tričko a modré trenýrky na tělocvik, které jsme vždy před začátkem školního roku jeli koupit do vedlejšího města.

Sladké radosti života – napsala Jana Faitová

Janodiko, šotiko, nutelaky, katalafi, saralagy, tulumba.
Ne, to není hodina laponštiny ani zaklínací formule ze školy Harryho Pottera v Bradavicích. Jsou to názvy dobrot za výlohou obchodu se sladkostmi ve městě Afantou na řeckém ostrově Rhodos. Každý den chodím kolem a nad uměleckými dílky za výkladem se mi sbíhají sliny. Zrak sice odvracím jinam, ale chuťové centrum jede hned na sto procent a do minuty vypadám jako bernardýn.

Stará borovice - napsal Zdeněk Hart

„Tak, pane Mareš, máte už konečně to povolení?“ volá na mě soused.
„Nemám, nemám, pane Soukupe, jsou tam jen ve čtvrtek, to mají úřední den.“
„Helejte, já vím, že ji porazit nechcete, ale všem ta borovice vadí. Jestli tam nedojdete, tak tam příští týden dojdu sám.“
„A jak vám ten strom vadí, pane Soukupe?“

Příběhy na sedm slov

Martin: Šel do lesa na hříbky, našel houby.

Šárka: Začala pohádka. Zpozorněla. Nespravedlnost potrestala – vypla televizi.

Olga: Díval se na dno, až tam spadnul.

Josef: Cesta byla mokrá, smyk, k večeři srnčí.

Otto: Víra, naděje, zklamání. Víra, naděje, zklamání. Život.

Eliška Z.: Měli na Vánoce plány a praskla voda.

Alena: Šťastná… konečně slunce, písek, moře… zvoní budík.

Olga: Život je jako divadlo - nakonec spadne opona.

Fotbalista - napsal Josef Alb

"Kde je?! Roztrhnu ho jako hada!"
"Po zápase nasedl do auta a ujel."
"To si děláš srandu. Takže byl podplacenej?"
"Určitě, tohle by chytil i slepej."

Dotek minulosti - napsala Milada Trojanová

Stála tam. Skromně, zakrytá kioskem Pekárna Kabát. 

Telefonní budka.

Stříbrné tělo aparátu podepřené modrou nohou panelu na mne zírá očima ciferníku, černými písmeny od jedné do nuly.

Je tam všechno – závěsné mluvítko, spirála s drátem, která mluvítko s aparátem propojuje, zdířka na mince. Kabinka pro jediného volajícího, s dveřmi dokořán. S němým pohledem mně zve: „Pojď, zavolej si, … -volej si, …. -ej si...“ Hlas telefonního aparátu je stále slabší a slabší.

Stojím, dívám se dovnitř a je mi smutno.
„Má milá, mobily mají navrch.“

Překotnost času nás asi nejspíš převálcuje a možná, že příští rok tě už zde nenajdu.

Drahoušek - napsal Pavel Bradík

"Co je ti, drahoušku?"
"Miláčku, my jsme se v práci hrozně pohádali..."
"No, prosím tě..."
"... a představ si, že Marie od vedle mi řekla, že jsem stará slepice."
"Ale miláčku, z toho si  nic nedělej, vždyť ty vůbec nejsi stará."

Slepice a kohout - napsal Zdeněk Hart

Kohout každé ráno zakokrhal, slepice se seběhly kolem, přišel hospodář nasypal jim zrní, sebral vajíčka a šel domů.
Jedna slepice kohouta obdivovala a chtěla, aby jí to kokrhání taky naučil. Pořád za ním chodila a škemrala: „Nauč mě to, budu jako ty.“
„Já jsem kohout, tak kokrhám a ty jsi slepice, tak snášíš vajíčka. Tak to příroda zařídila.“

Zmoklé štěstí - napsala Kateřina Hovadíková

Mhouřím oči, ale přes provazy deště skoro nic nevidím. Slyším kňučení. Jdu k místu, odkud slyším zvuky. Spatřím promočenou krabici. Celá se celá klepe.
Přikrčím se a chvilku poslouchám. Zase to kňučení.
Krabici otevřu, zatajím dech a srdce mi poskočí. Vidím malé černé stvoření s vrtícím ocáskem a očima jako dva korálky. Vytahuji ho z krabice a prohlížím si, jestli neuvidím nějaké zranění. Zblízka je poznat, jak je štěně vystrašené a unavené.

Autonehoda - napsala Olga Sedláčková

A: Haló, leží tady na silnici nějakej člověk.
B: Jak se jmenujete a kde právě jste?
A: Jmenuju se Hope a jsem na silnici směrem na Hradec.
B: Dobře, Hope, kde konkrétně jste?
A: Na silnici směrem na Hradec.
B: Umíte mi blíže popsat, kde jste.

Pes - napsala Eva Bílková

Umřel mi pes. Byl starý, mrzutý a nemocný. Není to poprvé, co mě opustil čtyřnohý kamarád, ale bylo to poprvé, co odešel ten, kterého jsem si sama přivedla a sama vychovala.
Dívala jsem se na jeho ztuhlé tělo a ptala se sama sebe:
„Co mám teď udělat? Co budu dělat v příštích minutách? Jaký bude další krok?“
Tělo za pár minut ztuhne ještě víc, vyloučí poslední zbytky důkazů, že dnes ráno ještě žil a žral. Za pár hodin v tomto vedru začne i zapáchat. Vedro je velké. Sklep nemám.

Soustružník Luboš reklamuje brýle - napsal Josef Alb

"Dobrý den, co to tu smrdí, to taky snídáte syrečky?"
"Přijel sem až z Kralup a jdu reklamovat brejle. Podle mě jste mi dali blbý skla."
"Je mi z nich zle a vypadám v nich nějak divně. Stará mi před tim včera řekla, že čumim jak chleba z tašky, a já nechci, aby to byl poslední sex v mym životě."
"Mám je tu u sebe v kapse. Chtěl sem je rozšlapat na prvočísla, ale rozmyslel sem si to."

Bedly - napsal Pavel Bradík

Můj nejzajímavější zážitek... Pěkné téma, ale jak začít? Zatímco většinou uškodí, tentokrát mi moje (věkem snad omluvitelná) skleróza pomohla. Že jde o můj zážitek, to v hlavě zůstalo. Ale jestli má být nejkrásnější, nejhezčí nebo nejzajímavější, to už ne.
Tahle nejistota mě přivedla k úvaze, jaký by byl mezi těmi zážitky rozdíl. Nejkrásnější: to by bylo asi něco jako Niagarské vodopády, Grand canyon nebo tisícileté sekvoje. Protože čím větší krása, tím víc si vedle ní člověk připadá jako něco mezi trpaslíkem a outsiderem.

Vražedné léto ve Štěchovicích - napsal Zdeněk Hart

„Máš dost vody?“
„Mám.“
„Dneska jí budeme potřebovat.“
To není rozhovor mezi dobrovolnými ani mezi profesionálními hasiči, ale mezi turisty, kteří se obávají dnešního sluníčka.
Každá středa patří v Benešově pro partu 20 – 30 lidí turistickým vycházkám. Dnes pojedeme autobusem do Štěchovic.
Vylezli jsme ve Štěchovicích z autobusu, slunce už bylo v plné síle a nemilosrdně pálilo. Teploměr ukazoval nejméně 32°C.

Oplatky se nepečou - Lenka Adamcová

Vít Kolář, Fakulta designu a umění v Plzni

„Babičko, přeci víte, že na vás dám. Vždycky jste byla mnohem víc, než jen tchýně. Co byste dělala na mém místě?“
Žena s nedbale umotaným drdůlkem z býlích vlasů zamáčkla slzu, hlasitě se vysmrkala do velikého hnědého kapesníku, který vrátila do velké kapsy uprostřed strakaté zástěry a dál mlčky seděla.
„Zůstat-nezůstat. Budu si nejspíš muset hodit korunou. Nebo mám snad čekat, až nám do našeho domu najedou buldozery?“ zlobil se statný muž.

Svědomí - napsala Zuzana Dlhopolcová

"Áno, madam, pristanú vám. Úplne vás rozžiarili!"
"Si blbá?? Veď je v nich ako dobre natlačená jaternica!"
"Nie, madam, dĺžka nad kolienka je decentne sexi."
"Kolienka?? Myslíš tie hrče na pilieroch podopierajúcich tukový balvan?"
"A spolu s týmto šálikom máte ideálny outfit do tanca aj na počúvanie!"
"Preboha, ale veď..."
"Sklapni už! Potrebujem platiť účty!"

Stydlivka reklamuje telefon - napsala Alena Štiková

-Dobrý den, já se chci zeptat, můžu u vás reklamovat nový telefon? My jsme ho teda koupili v Praze, ale bydlíme tady v Mladý Boleslavi, tak je pro nás problém jet zase až do Prahy.
- Jó? Děkuju, no, já mám tady účtenku, koupil mi ho muž před měsícem k narozeninám, vidíte? Přesně měsíc.
- Co s ním je…? No, spíš není, vůbec od rána nefunguje a ani nejde zapnout
- Ne, ráno ještě fungoval, ale já ho pak restartovala a on už nenaběhl.

Ztlumte televize, ztište svět – napsala Jana Faitová

,,Neopouštěj mě, Pierre!“
„Musím, mé srdce má už jiný přístav,“ slyším za zdí pokoje. Děsím se, že si Pierre snad dovolil někoho v lázních opustit.
Vzápětí mně dochází, že hlasy produkuje na plné pecky puštěná televize u sousedů našeho lázeňského domu.
 Jsem rozmrzelá rychlým probuzením. Cítím se jak po koťatech. Ke všemu začínám rozpoznávat další monology. Ozývají se ze všech stran.
„U havárie na pětatřicítce zasahují hasičské sbory a záchranáři,“ slyším za zdí dál od postele. „Šílený střelec drží v domě rukojmí, o úspěchu akce budou rozhodovat vteřiny,“ pokračují zprávy jako z černé kroniky.

Procházky borderkólie Anděly - napsala Šárka Končalová

„Pozor! Páníček bere vodítko! Já se tak těšííííím!“
Konečně ho pořádně vyvenčím…
Z chalupy vyrážím jak neřízená střela, ale ještě musím u silnice na chvíli přibrzdit, počkat na mého dvojnožce a jít mu „u nohy“.
U viaduktu přijde milovaný povel: „VOLNO!“
Beru nohy na ramena a dávám všechnu radost a energii do úprku vpřed. Rozkvetlá louka mě pohltí a já štěstím plavu v tom lučním moři! Tolik pachů a vůní! Tolik zpráv, které musím vyluštit! Tolik stop, které tu zanechala divoká zvěř… a taky tu musím něco zanechat já…