Nové auto a čerstvý řidičák - napsal Josef Chmelař

Zkoušky byly strašné, prolezl jsem jen tak tak, ale venku na mne čeká auto od strýce. Ohromný dárek. Nové. Vyjdu z budovy a rozhlížím se a už strýce vidím. Za ním červené BMW X5. No to snad není pravda. Utíkám a hlásím, že jsem vše zdárně dokončil a mám řidičák. Chvíli po osmnáctých narozeninách!!!
Strýc mi gratuluje a vede mě k šedivé Škodovce staršího data výroby a předává mi klíčky. No co mám říkat? Děkuji. Moc děkuji a otvírám auto.

Adios Amigo - napsal Josef Chmelař

* „Halóó, Jdu k Tobě Josefe. Ne abys  dělal, že nejsi doma.“
* „Neboj brácho, už na Tebe čekám.“ 
Zvoním. Ještě jednou zvoním. Koukám dveře jsou pootevřené. Aha Josef již na mě čeká. Vejdu, zuji se a vcházím do obýváku. Jejda, tady je ale nepořádek. Chci si sednout na sedačku, avšak zahlédnu za stolem něčí nohy. Jdu se podívat. „Josef co ti je!?“  Skláním se nad ním. Nedýchá.
Sakra, kde je tady telefon? Už ho mám. Vytáčím 156 – záchranku. 

Jsem kámen v poli - napsal Josef Chlemař

Jsem kámen v poli, ale ne nějaký ledajaký. Jsem obrovský kus skály a stojím tady od nepaměti. Nikdo se mnou nehne. Nejde to. Nahoře je ze mne vidět asi polovina a druhá vězí pevně v zemi. Jsem již pěkně dolámaný a také leckterý poutník do mne vyryl či vytesal různé značky a znaky. Ale k odpočinku nejsem, nemůžete si na mne lehnut a jen tak koukat do nebes.
Ta nebesa však přece jenom potřebovali lidé, kteří přeze mne zaměřovali jaké je roční období a zda mají začít se setím či s jinými pracemi. Také u mne provozovali velké obřady a seskupení lidstva.

Nedůtklivá slečna - napsal Josef Chmelař

V kupé vlaku sedí důchodce, mladá slečna a železničář v montérkách. Zelezničář se obrátí na mladou slečnu:
Vy jste hrozně podobná mé sestřenici Věře. Ona bydlí tady nedaleko na příští zastávce, a je moc hezká.
Pane, nechte si ty kecy na někoho jiného a mne vynechte.
No jo, no jo. 
Pane, obrátí se slečna na důchodce. Vy jste taky takový nedůtklivý? 
Ale kdepak, já jenom nesnáším ukecaný lidi.
Zelezničář vystupuje.

Go West - napsal Josef Chmelař

Bylo jaro a po srpnových událostech z osmašedesátého dost přituhlo. Mám na mysli stav svobody tisku, rozhlas, televizi, jakož i tvrdé změny v řadách vedoucích pracovníků a tím i přísnost nad pracujícími. Již žádné samostatné názory, natož narážky na stranu a vládu. Celkově se ale dá říci, že přituhovalo pomalu, a například pasy a víza do ciziny bylo stále možné sehnat. Samozřejmě organizovaně, přes cestovky. Ale šlo to.
Po vzpomínkách na loňský pobyt u rozhlasu a stálé šeptandy jak bude hůř jsme s kamarády neustále probírali možnost útěku za hranice, v našem případě do USA, kam jinam.