O husičce, zajíci a kocourovi - napsal Petr Beneš

Naivní husička se zamilovala do pohledného mladého zajíčka. Pár dní na sebe koukali jako tele na nová vrata. Husička byla neposedná jako pytel blech a pořád se naparovala před zajícem jako páv. Zajíc tomu, co na mladé husy platí, bohužel rozuměl asi jako koza petrželi. A navíc byl švorc jako kostelní myš. A tak nebylo divu, že si mladá husička časem nabrnkla starého zazobaného kocoura. Byl sice slizkej jak had, smrděl jako tchoř, ale jinak se s ním měla jako prase v žitě. Zajíc mezitím brečel jako želva, kdykoliv si představil, jak ti dva spolu šukaj jako králíci.

Jak je důležité míti Filipa - napsal Petr Beneš

Zas přešlapuje kolem horké kaše a neví jak začít. Blíží se vánoce! Po kolikáté už se Markovi v　hlavě honí to samé! Rok co rok, pořád dokola. Nejhorší je, že až se zase odhodlá zeptat, je mu úplně jasné, co bude následovat. Poklidná argumentace se po pár klidných výměnách změní v　hlasitou slovní přestřelku a na jejím konci ví Bůh, že bude zase výbuch…
„Lenko, přemýšlela jsi už, jak to letos uděláme na vánoce? Co kdyby….“
„Jéžišmarjá, už je to tu zase. Proč to musíme každý rok řešit? Kolikrát jsem ti říkala, že chci být na Štědrý den doma. Celý rok furt někde trajdáme, tak aspoň o vánocích chci mít klid. Jestli vaši chtějí, tak ať přijedou na Štěpána na oběd.“

Armandův milion - napsal Petr Beneš

Po celodenním trmácení smogem zamořenou Agrou jsme kolem páté konečně zapluli do Johney’s Place. Sotva jsme si stačili objednat v poloprázdné restauraci, všehovšudy tak s pěti stoly, prokráčel kolem nás podsaditý a prošedivělý stařík. Sedl si od nás tak 3 metry a objednal si makaróny. Trochu divná volba 200 metrů od Taj Mahalu.
Zaujalo mě na první pohled, že přišel v šusťákách, pantoflích a kšiltovce s brýlemi. Čepice Campagnolo dávala tušit, že tenhle chlapík už asi někdy na bicyklu seděl. Dojem trochu kazil jen cyklodres od Raiffeisen bank, ale ten určitě někde dostal a i do Indie se barevně docela hodil.
Dali jsme se do řeči.

Jak si Stamichman pohrál s vodami tří moří - napsal Petr Beneš

Cestou z vrcholu Hleďsebe, tak trochu zahleděný do sebe, kráčel Stamichman rozvážně na Klepý. A zrovna když si v hlavě přehrával klepy, co o sobě pochytal v hospodě, otevřela se nad ním nebesa a spustilo se boží dopuštění. Provazy deště visely z mraků, že by po nich mohl šplhat až do oblak.
„Před chvílí na Souši ani kapka a sotva ujdu pár kroků mám vodu až po kolena,“ hudroval.

Pára nad hrncem - napsal Petr Beneš

Otočila zbrkle klíčem,
sešlápla pedál plynu.
Asi dál je to o ničem,
já jak po zpráskání bičem,
uléhám do polostínu.

Spěšně mrkla do zrcátka,
pak rozjela se na zpátečku.
Někdo holt přijde zkrátka,
lávka naděje je vratká
a v pádu píšu další černou tečku!

Kde jen může tak dlouho být - napsal Petr Beneš

 

„Konečně! Dovolená mého života!” Po dvaceti letech práce instalatéra na pražském Žižkově, kdy se v létě dostal tak maximálně na Mácháč nebo do Krkonoš, kráčí teď Richard k Terminálu 2 Ruzyňského letistě. Po mramorové podlaze za sebou táhne fungl nový kufr zakoupený předevčírem u Vietnamců v holešovické tržnici. Přemýšlí. V jeho myšlenkových pochodech se mísí očekávání s obavami. Jak se blíží čas odletu, těch druhých výrazně přibývá: „Nezbláznil jsem se? Tak daleko, nikoho neznám... Domluvím se tam vůbec?“
Čtrnáct hodin letu do Bangkoku Richard věnoval střídavě spánku, jídlu, infantilním hrám na monitoru před sebou a...
„Jsou ty Thajky opravdu tak milé? A přítulné jak vyprávěl Honza v hospodě?“

Dieta GR 20 na Korsice - napsal Petr Beneš

„Stačí přece to malý nad umyvadlem… víš co, dám to velký pryč,“ snažím se přesvědčit Kláru. „Jen tu zabírá místo! Nechceš dát na zeď radši ty fotky z dovolené?“ maskuji dost průhledně svou hlavní snahu zbavit se velkého nástěnného zrcadla. Němého to svědka své zvětšující se prostorové výraznosti, kdykoliv kolem něj projdu cestou do koupelny. Jojo, před 20 lety to bývalo o 15 kilo míň. Žádný stres a spousta sportu. O co víc jsme pili, o to míň jsme jedli. Místo popojíždění na otočné kancelářské židli jsme otáčeli pedály horských kol, skoro denně hráli mače pod vysokou sítí. Kde ty loňské sněhy jsou! Dneska většinou otáčím jen klíčkem u auta a intenzivně procvičuji maximálně prsty na klávesnici…

Devět pater...- napsal Petr Beneš

Archiv: Petr Beneš

Prásk! Světle hnědé dveře pokoje 932 se v průvanu rozprskly o matnou poškrábanou zárubeň. Hlasitá ozvěna v potemnělé chodbě studentského věžáku doprovodila těch šest, možná sedm rychlých kroků, kterými se ladně přenesla po šedivém linoleu od zabouchnutých dveří až k výtahové šachtě.
Intuitivně jsem se rozhodl na ni počkat v okamžiku, když se rozběhla zpátky do pokoje pro zapomenutou bundu. Vrátila se s tmavočervenou mikinou, kterou si teď obratně vázala kolem útlého pasu. Když uzel dokončila, naše pohledy se na okamžik střetly. Jen tisícina sekundy a… Cvak!

Malá mořská víla…- napsal Petr Beneš

Ta zpáteční cesta ze země ohně a ledu neslibovala být ničím extra zajímavá. Dole pod sebou jsme zanechali ospalé venkovské letiště v Keflavíku, které svým vzezřením připomíná spíš udržované hlavní nádraží. Jednoduché, seversky účelové i účelné. Minuli jsme Faerské ostrovy i Shetlandy a po třech hodinách se citlivě snesli na ranvej kolem malé mořské víly v noblesní Kodani. Rozvážné i elektrizující, šarmantní i energické zároveň.
„Tak, teď ještě dvě hodiny čekání a pak konečně Vídeň“ pomyslel jsem si a zapnul mobil. V ten okamžik se ozvalo opakované pípání a můj displej zaplavila vlna nepřijatých chatů a esemesek z práce. Uff!

Eurotická bajkovídka - napsal Petr Beneš

Fotografie Kateřina Hončová

„Hele nejde támhle Koruna?“ šťouchá Dolar loktem do stále se loudajícího Eura. Oba už druhý den za sebou pochodují po frankfurtské burze – a je to jenom fičák z kopce dolů. „Cože zase Koruna?“ zděsí se Euro. „To je blbý znamení!“

„Neboj, tahle je Česká...“ odtuší Dolar při vzpomínce, jak někdy loni touhle dobou koketovali s dvěma blonckama odněkud ze severu – taky Korunama, ale prý snad z Dánska nebo Norska, kdo ví…

Dva pohledy na stejný dům - napsal Petr Beneš

Foto: Kateřina Hončová

To je můj rodný dům…

Nečas, že by psa nevyhnal. Provazy vody mi spolu s ledovým větrem dělaly jediné společníky na cestě od hřbitova. Už na klášterním dvoře jsem si uvědomil, že spadaným zažloutlým listím kráčím úplně sám. Ostatní odjely hned po smutečním obřadu auty a já je teď šouravým krokem následoval zpět dolů do města.

Spatřil jsem ten dům hned, jak jsem sešel z hlavní cesty a zabočil do Potočin. Zmáčkl jsem kliku černých zrezivělých vrat. Neopakovatelné vrznutí mě propustilo dál. Ta vrata nikdy nebyla zamčená. Spatřil jsem ho. Přes okno na verandě, jehož netěsnými spárami se do místnosti za mrazivých nocí dostávaly i sněhové návěje. Stál tam jako vždy.

Vnady bez návnady - napsal Petr Beneš

Jednou, až se vypaří chuť pařit,
a já budu zas rybář s udicí.
Půjdem si spolu zarybařit,
Petrův zdar! Přiťuknem sklenicí.

Chytnem raky co pozadu kráčí,
pak skryjeme se v rákosí.
Dolejem vína, co hrdlo ráčí
a budeme tiše klábosit.

Bajka o Remingtonce, počítači, tabletu a telefonu - napsal Petr Beneš

Ve skladu na polici se vedle sebe mačkaly tablet, počítač a chytrý telefon. Všechny tři se těšily, že už brzo najdou svého nového majitele a rozutečou se s ním do světa. Poslední chvíle čekání si tak krátily utahováním ze staré Remingtonky. Ta, i podle vrstvy prachu na jejích černých osahaných klapkách, stála už pár let bez protočení válce zastrčená v rohu nejspodnějšího regálu. „Podívejte na ni, šeredu jednu starou, jen tu zabírá místo pro kamarády. A co umí? Prý jen s rámusem vyrážet písmenka do papíru“ poškleboval se počítač. „Špindíra je to! Tomu černému papíru, co jí vyčuhuje tam nahoře, se prý říkalo kopírák. Prý něco jako CTRL+C ze středověku“ vysmíval se tablet.

Kvůli... - napsal Petr Beneš

Jen kvůli tobě,chci být teď tobě k vůli.
Měl jsem už dosti smůly!
proto než obrátím se v hrobě,
v mé náruči se schoulí,
Místo tebe v téhle době -
gin z láhve.

Tvá láska duši laská,
a propletené prsty,
projíždí klínem proti srsti.
Zježený kocour mlaská,
div neprorazí skrz zdi,
po té co s kočkou stláská -
láhev ginu.