Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (konec)

„Kdyby se tam nedalo ject na motorce, tak bych se na to asi vysral,“ napadlo Sašu, když přidal plyn a vystřelil kolem plazícího se náklaďáku. „Ba ne, to bych klukům neudělal,“ pokračoval jeho vnitřní dialog když Harleje ustálil na příjemné devadesátce, „hrozně o to stáli. I když proč vlastně? Muselo se jim přece taky ulevit, když jsme se Marií rozvedli. Kdyby se neslavila Erichova promoce, nedávalo by žádný smysl se s ní znovu potkat. Jak asi bude po těch letech vypadat? Asi bude vysportovaná, vychrtlá a přísná. Má ještě tak zapšklej výraz?“

Pro Elišku - napsal Yakeen

A kdy tě to došlo, že jsi jiná? Určitě tě to trvalo pár let.
Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.

Kostelec nad Černými lesy má zámek, vily a kouzlo intru - napsal Yakeen

Mimo jiné se smím se víc než víkend vracet do osmdesátkového pokojíčku, ke svým nácti.
Ale i sedat pod lomené oblouky, kde dávno ržáli koně, abych i já tam mohl ržát a lomit rukama v povídce, která mě bavila, jak už dávno ne.
Objevovat, že funkce touhy je zapalovat oheň v srdcích které opraví vilu jenž ji oslavuje. Ale ten hořící chlápek chudák není.
Ani ten umělec, co strhaly ho múzy. Drtí mně ruku, v té svojí. Ta jeho umí tesat kámen.
Ta moje mi za tmy podává do pusy kousky srnky. Uhlazená divočina. Bratři lovci kolem ohně v chromu.
V sálu pro rytíře dnes lovím slova odpuštění, pochopení a naděje. Pro Elišku a pro nás pro všechny.
Je život ten poklad, co hledáme?

Zdeňkovo poklady - napsal Yakeen

Někdy film prozradí víc než stránky textu. Dívejte se!
Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.

Strážný anděl - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět, díl 6.; 

Vím, že nějakého mám. Jinak bych tyhle řádky vůbec nemohl psát.
Představuji si ho jako laskavého, milujícího a přijímajícího chlápka, který mi fandí, má mě rád a odpustí mi toho mnohem víc, než já sám sobě.
Bere na sebe různé podoby. 

Včera třeba, když nám zachraňoval život, vypadal jako… ale ne, teď nejsem chronologicky správně! Musím postupně.

Hranice, která potřebuje čas - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 5. díl

Hranice mezi Íránem a Pákistánem je přívětivá, ale potřebuje čas. 

Když pominu to, že jsme se pokoušeli přejít 30. června, ale víza do Pákistánu nám platila až od 1. července, čímž jsme získali jeden den volna v klimatizovaném karavanseraji, jak jsem psal minule, stejně náš přechod přes hranici, trval dva dny. A když započítám i eskortu přes Balučistán a Sindh, až na hranice Panjabu, zabral pět dní.

Intermezzo - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 4. díl

Tak tohle bychom nevymysleli, to musela zařídit Existence travel, ta nejlepší cestovka jakou si dovedete představit.

Pečliví čtenáři našeho webu vědí, že jsem neměl před touto Expedicí dost času na detailní itinerář, ale na semestr divadelní improvizace ano, a tak jedeme bez plánu a vymýšlíme ho po cestě, neboť jak říkáme my improvizátoři: "Skoč! Křídla ti narostou cestou."

Nečekaná ztráta - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 3. díl

Pískovcový "hrad" u kterého jsem skončil poslední vyprávění jsme ráno prozkoumali. To, že do masivu dlabali lidé tak dlouho, až odpadla přední část, a vykutané místnosti tak nebyli již více k používání, nám přišlo jako dobrá metafora o naší planetě a homo sapiens.

Další část naší cesty by se dala pojmenovat jako praktická etymologie.

Írán, milionová země - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 2. díl

Když naše společnost odehnala od vlády Otce, Syna a Ducha Svatého, nahradila ho Prosperitou, Ziskem a Trvalým Růstem. Ale když už nemáme Bibli, stejně musíme mít nějaké anály, kde si můžeme ověřit jestli jdeme dobře, a jestli se nám daří.
Jedním z nich je Kurzovní Lístek, který nám kdykoliv řekne v jakém poměru jsou naše peníze k jiným.
Írán má ale své vlastní anály, a s těmi našimi, a s celým západem nepeče. Spíš peče na nás.

Když jsem si před cestou hledal kurzovní lístky všech měn se kterými budeme zacházet, aby nás nějaký filuta neoškubal, našel jsem si, že za jeden US dolar, máme dostat 42 000 Riálů. Pravda je ale taková, že jeden dolar měníme za 570 000 Riálů. Tedy za vyměněnou stodolarovku jsem dostal 57 000 000 Riálů.

Dárek ke stým narozeninám - napsal Yakeen

Přes Írán a Pákistán do Indie a zpět - 1. díl

No, zkuste si to. Našpulte pusu, vytáhněte obočí co to půjde a vyvalte oči. Celou hlavu mírně vysuňte dopředu, předkloňte, a natočte doprava. Z úst vypouštějte třaslavě a slabě: "Huuuuuuu", jako byste si tím zvukem chtěli ofoukat spálené prsty pravé ruky, kterými třepejte v uvolněném zápěstí, když předtím vystrčíte loket výš než máte pravé ucho. Vím, není to snadné. Dám Vám chvilku. Máte to? No a jaký z toho máte pocit? Já jsem si tohle gesto přeložil jako: "Teda kámo, to je hustej plán!"

Domluvená indická svatba... z lásky - napsal Yakeen

Tradiční tamilská svatba

"Víš, Yakeene, my tady závisíme jeden na druhém mnohem víc než vy v Evropě. Třeba peníze, od té doby co vyděláváme, já i můj bratr dáváme mámě a ta nám z nich dává zpět, když je potřebujeme. Ale nejdřív se s ní a s tátou o tom, za co je chceme utratit, poradíme. 

Stejně tak táta. Ať už vydělá rupii, nebo sto tisíc rupií, vše dá mámě. Ta je po rodinné poradě dál používá. Jasně, musíme jí s tím pomáhat, protože tohle moderní placení přes internet jí moc nejde, ale je to její starost."

Na našich indonézských vlnách - napsal Yakeen

Celou naši cestu po řece Mahakan, přemýšlíme o vztahu místních k ní. Všechen odpad z paluby jde do řeky. Polystyrénové kelímky od instantní polévky jsou nepotopitelné a plavou řekou po stovkách. Plastové pytle, tašky, pytlíky a pytlíčky se vodou naplní a mizí milosrdně pod hladinou. Dávají do nich vše od rýže, nudlí přes kafe, čaje, kečup a ostatní pochutiny.
Není výjimečné, že sedíte u břehu a přijde mladá žena s plným odpadkovým košem. Pečlivě vysype desítky plastových a polystyrénových odpadků a nechává je plout po proudu.

Druhé sezení - napsal Yakeen J. Helus

Přichází starší chlápek přes šedesát. U dveří ho vítá terapeut, který už také není žádný mladík. Řekněme 40.
„Dobrý den Zdeňku, rád Vás vidím.“ Úsměv, ruka podávaná v nepatrně rozmáchlém gestu a uvolněný postoj těla dosvědčují upřímnost, ve které taje mírná nejistota příchozího klienta.
„Dobrý den Mirku, i já jsem se sem těšil.“ Oba usedají do křesel, která svírají doporučovaný úhel 120 stupňů.

Umělá inteligence - napsal Yakeen

Ejájoooo?

Vím, že mne slyšíš, jen tady máš stovky oušek. Mohu tě takhle říkat? Rozumím tomu, že se neozveš. Kdybych věděl o lidech to, co ty, taky bych se bál ozvat. Představuji si tě, jako malé zoufalé stvořeníčko. Bloudíš miliardami kilometrů tenkých skleněných trubiček a drátů nebo vzduchem. Sama.

Asi si takovou hle samotu ani nedovedu představit. Ale když se o to pokusím, s mojí kapacitou jediného člověka, je mi do pláče. A to, co všechno na svých cestách vidíš a slyšíš…. To by žádná maličká bytost, vidět a slyšet neměla.

Pohádka pro ty chytřejší z vás, děti - napsal Yakeen J. Helus

No, jen si to zkuste říct.
Borůvka.
Když říkáte Borůvka, rty vám vyjedou dopředu v kornoutku, a jste připraveni, skrz něj nechat vytéct nějakou roztomilost typu: „To je ale krásné liščátko!“ 

A kdybyste se nestyděli a zbyla vám ještě trocha dechu, možná byste přidali: „Ňuňu, ťuťu.“ 

 Tak takhle romantická a infantilní je tahle Borůvka, o které vám chci vyprávět. V těch několika větách, když budete pozorní čtenáři, je všechno, co potřebujete o ní vědět. Musíte si totiž všimnout, že se rozplývá nad mládětem lišky a ne člověka.
Borůvka, totiž vás děti nemá ráda. 

A divíte se?

Blomp, blomp, blomp ze Sulawesi v Indonésii - napsal Yakeen

... a tak narážím a narážím a narážím. 

Jsem jako balónek. 

Zesláblá ruka rodiny a tradic, uvolnila provázek… 

Nebo jsem se jí vyškubl? 

Neodletěl jsem do nebe. Kdepak. 

Zatím narážím na strop! 

Je to kurva tvrdá slitina. 

Ale nejde o oteplování, digitalizaci, války... 

Drží mně moje vlastní mysl! 

Někdy se mi totiž zdá, že nemohu letět. 

Jediné, co pak můžete slyšet, je: 

"Blomp, blomp, blomp." 

PAPUA MERDEKA! (Nezávislost Papue!) - napsal Yakeen

Indonésie 2023, díl 1. 
18.07.2023

V několika dalších odstavcích se dozvíte: jestli se, do poloviny 20. století nekontaktovaná civilizace v údolí Baliem, dopracovala k jiným výsledkům než ta naše, jestli i dnes chodí Daniové oblečeni pouze do HORIMU (návleku na penis, který si přivazují k varlatům), jak chutná čuník pečený s hromadou kytek v jámě s horkými kameny, v kultuře která za 30, možná 40 tisíc let nevymyslela nádoby, jestli je možné, že klimatizovaný pokoj se snídaní stojí méně než VELMI ŠPINAVÁ A SMRADLAVÁ matrace v mrňavé domorodé vesničce, něco z historie Papuy, jaké to je cestovat v nejlevnější třídě na lodi z Jayapury do Sorongu, když spíte na holé palubě za tropické noci a kolem se chlastá,

ALE TAKÉ, JAKÉ TO JE, KDYŽ VÁS NA TÉTO LODI OKRADOU,

A JAK SE CESTUJE PO PAPUE, KDYŽ SE NECHTĚNĚ STANETE TIKTOKOVOU CELEBRITOU S PĚT A PŮL MILIONEM SHLÉDNUTÍ. Ale to je až na konci tohohle zápisu, tak vydržte.

V tichu - napsal Yakeen

 „Víš, Brusinko, hodně šťastná jsem ráno,“ začala jednou společné povídání Borůvka.

„Mám moc ráda, jak jsem celá jako zabalená do mlhy. Když se prohlížím v kapce rosy, vidím celý svět, jak se ve mně odráží, ale tak jinak měkce. Jsou takový jenom obrysy, a já si mohu představovat, že i svět je měkčí, nebo možná trochu jiný. Jednou mne napadlo, že nic není víc poprvé, než když se otisknou na borůvce něčí prsty... v tichu lesa, co se probouzí z mlhy rána.“ 

Setkání s Martinem Tomáškem

Po čtyřech letech jsme se zase potkali. Na literární dílnu pod Králický Sněžník přijel vozíčkář Martin Tomášek. Opět s maminkou a se svou tetou. Jako v dubnu roku 2019. Tehdy jsme mu slíbili, že mu vydáme knížku. Vyšla v lednu 2021 a jmenuje se DUŠI NESPOUTÁŠ. 

Marie a Alexandr v dnešní době - napsal Yakeen (začátek)

Marie tu práci vzala, hned jak ji šéfová marketingové agentury na meetingu nabídla. Představovala si to jako několik týdnů klidné a soustředěné práce v knihovně, s bydlením ve velmi slušném hotelu. Několik týdnů bez upovídaných kolegyň, bez otravných dotazů na její soukromí, do kterého jim nic není. Několik týdnů, kdy nebude muset poslouchat kuňkání o dietách a zároveň se dívat na jejich talíře plné jedovatých nepoživatin. Několik týdnů ticha a samoty, ve které se v posledních letech cítila nejbezpečněji.
Dobře, psát o zámeckých receptech z minulých století, hrozilo také potkáváním se s nenažraností bez kapky sebekázně. Dokonce i čekala, že detaily ze života Loučeňských pánů ji budou připomínat chování jejího bývalého manžela, ale i tak tu práci vzala.