Háček aneb začátek příběhu

Stojím na kraji propasti a koukám se do ní. Před očima se mi promítl celý život.
Pavlína Šaurová

Sípavě se nadechl a otevřel oči. Jediné, co vnímal, byla kovová pachuť v jeho puse a náhlé uvolnění tlaku kolem krku. Rozkašlal se a těsně před tím, než znovu upadl do bezvědomí, zahlédl vysokou ženskou postavu v červeném kabátě.
Julie Provazníková

Listy šuměly ve větru. Hladina jezera se lehce vlnila. Oblohu najednou zalila rudá záře zapadajícího slunce a já věděla, že něco je špatně.

Šárka Vaculová

Háček aneb začátek příběhu - která z vět by vás přiměla číst dál?

Pomalu jsme se plížili lesem. Pevně jsem svírala ruce mých přátel. Kdyby mne teď pustili, nikdy v téhle tmě nenajdu cestu domů. Ze šrámů na nohou mi líně odkapávala krev. Kéž by tady jenom nebylo takové ticho...
Julie Provazníková

„Okamžitě mi to dej, nebo ti uříznu prsty,“ zamávala jsem jí nožem před obličejem. Myslela jsem, že se zblázním. Poslední kousek dortu mi nikdo jíst nebude!
Bára Týmalvá

Dveře otevřením zaskřípaly. Zvedla jsem oči od hrnku s kávou a uviděla ho. Usmíval se, v očích mu tančily jiskry a v ruce měl věrnostní kartičku.

Ivana Čuříková

Průšvih! Na tachometru 130 km/hod a manželovo horské kolo opouští střechu našeho auta.

Jitka Tužová

Galeje jsou minulost – napsala Pavlína Šaurová

Jean Valjean

Nevěřím vlastním očím! Jsem na náměstí de la Bastille... teda aspoň podle nápisu na neskutečně zvláštním domě. Stojí na místě, kde bývalo vězení. Vypadá, jako by měl jenom okna. Zdá se, že obrovská skleněná plocha na mě každou chvíli spadne. Až se mi z toho zatočí hlava.
Kolem mě se valí davy lidí. Všichni neuvěřitelně spěchají, nikdo s nikým nemluví a někteří koukají na nějaké malé destičky. Vzduch tu neuvěřitelně páchne něčím, co vychází z rychle se pohybujících kočárů. Netáhnou je koně, ale nějaká nadpřirozená síla.
„Prosím vás, jsem v Paříži?“ ptám se mladé paní, která snad jediná nikam nespěchá. Sedí na lavičce a kouká do té malé destičky.
„Jasně, kde byste jako jinde byl?“

Dredy - napsala Pavlína Šaurová a Eva Kašparová

Ve vlaku do Poděbrad jedou elegantní starší dáma, studentka a potetovaný mladík s dredy. V Mlékojedech mladík vystoupí. Dáma si zamumlá spíše pro sebe:
„Dřív se tetovali leda tak vězni, dneska to má každý druhý.“
„Kdy dřív myslíte? U nás ve třídě má kérku skoro každý,“ studentka na to.
„Myslela jsem za mých mladých let.“
„Jo, takže tak asi před sto lety.“
„No dovolte! Tetování není to jediné, co se od té doby změnilo. Za nás se mladí chovali uctivěji.“
„Ale prosím vás, toho naděláte. Vy jste nosili trvalou, dneska frčí dredy.“

Přání - napsala Pavlína Šaurová

„Už mě nebaví být jezevcem!“ říká jezevec medvědovi. „Když se řekne ‚jezevec‘, každý si představí bručouna, který jenom spí. Třeba taková liška, ta se má! Každý přece ví, že je mazaná.“
„Být jako liška můžeš úplně snadno,“ řekne medvěd. „Stačí, když změníš barvu srsti.“
„To je nápad,“ pomyslí si jezevec a celý se pomaže brusinkami. „Hned se cítím líp!“
Jde kolem myslivec.
„Hele, liška.“
Sundá z ramene pušku a vystřelí.
Poučení: Dobře si rozmyslete, co si přát, mohlo by se vám to totiž stát.

Medvěd a liška - napsala Pavlína Šaurová

Medvěd si dělá nad srázem selfíčko a liška na něj volá:
„Medvěde, stůj, spadneš do propasti!“
„Csss, přece nebudu poslouchat lišku! Já jsem přece velký a mocný medvěd.“
Udělá krok vzad, spadne a zabije se.
Poučení: Blbost je věčná.

Rodinu si nevybíráme - napsala Pavlína Šaurová

„Kláro, mohla bys hned přijet? Někdo se mi dobývá do bytu,“ slyším v půl šesté ráno ve sluchátku mobilu svého bratra Jirku. Dlouho jsem ho neviděla a popravdě jsem za to ráda. Vidět ho totiž znamená vždycky trable. 
Jenže jeho hlas zní děsně naléhavě. 
„Kdo se ti dobývá do bytu?“ ptám se neochotně rozespalým hlasem. 
„Fotr,“ zní odpověď, „někoho si na mě najal.“ 
O otčímovi slyším ještě o něco méně ráda než o bratrovi. Do života mi nepřinesl nic dobrého.

Divná doba - napsala Pavlína Šaurová

Nemůžu se dočkat. Už aby tu byly! Vždycky mi to jejich švitoření vlije do žil novou energii. Aspoň na chvíli přestanu vnímat tu příšernou bolest. Někdy mám pocit, že to nevydržím už ani vteřinu. Hanička tu pusu nezavře. Zase se dozvím, která kamarádka je nepodařená fiflena a který kluk to na ní zkouší. A ta menší, Zuzanka, to je snad ještě větší brebentilka. A k tomu pěkná metrnice. Má kuráž, ta se v životě neztratí. Jsou to hodné holky. Ale potřebovaly by větší řád, pevnou ruku. Dcera je na ně moc hodná. Všechno jim toleruje. Ale stejně se na ně těším. Zvonek zvoní, už jsou tady!

Ty tvoje výlety! - napsala Pavlína Šaurová

„Tak jo, půjčej nám loď!“ volá mi manžel.
„No konečně!“ řeknu si. Loni mi známá tvrdila, že je v Chorvatsku půjčují i bez kapitánských zkoušek. Podle fotek měli pěknou velkou s kormidlem. Tak jsme si řekli, že to letos taky zkusíme. Ale všude po nás chtěli kapitánské zkoušky. 
„Holky pojďte, pojedeme na výlet!“ volám na dcery a vyrážíme k půjčovně.
Překvapuje mě, že je to spíš takový člun. Ovládá se přímo vzadu na motoru.
„Proč na tebe ten chlap mluví německy?“ směju se na manžela.

Jak Stamichman potkal poprvé turisty - napsala Pavlína Šaurová

Stamichman si promne oči a vyskočí z postele. Pročísne chrouny a jako obvykle vyrazí na kontrolu svých hor. Modrava si pěkně zurčí mezi mechem a travinami, stromy se pohybují do rytmu vánku, sluníčko zahřívá meze a vrcholy kopců. Vzduch voní jarem, všude panuje mír a klid.
Tu krásu přehluší neskutečný kravál a zápach. Ze zatáčky se vyřítí auto, z kterého vyskáčou čtyři postavy.