Růže - napsala Barbora Macko

Slyším kvést v sobě růži
a na křídlech
okraden touhou,
oddán pokušení,
co voní jako mech
a není k utišení.

Válčit s podvědomím.

Vedle sebe cítím
teplo lidského těla,
které není tvoje.

Kuchyně - napsala Veronika Flora

Seděli naproti sobě — dělil je jen úzký kuchyňský stolek. Za oknem zimní chlad kreslil vzory na skle, ale uvnitř bylo teplo — ne od radiátorů, ale z jejich pohledů, z ticha, které mluvilo hlasitěji než slova.

Její prsty svíraly šálek horkého čaje a on se pomalu dotkl její ruky. Ten dotek byl nesmělý, skoro náhodný — ale skrývalo se v něm všechno: něha, touha, tiché přiznání. Místnost dýchala klidem a mezi nimi tiše hořelo něco opravdového.

Porucha vozu na poušti - napsal Jan Smrčka

Když auto jede, je to fajn. Když se porouchá, je to nepříjemné. Jsme zvyklý na asistenční služby, na každém rohu je servis. Takže se jedná o nepříjemnost. Musíme dělat něco jiného, než jsme chtěli. 

Náš program je často nepřekročitelný rámec našeho života a jeho narušení nám kazí náladu. Umíte si stejnou situaci představit na poušti? Jste bez jakékoli pomoci. To může být velmi složitě řešitelné. 

My jsme se do podobné situace dostali a mělo to pro nás zajímavé poučení.

Láska aneb... - napsala Lenka Holcová

Helena má za sebou šílený květen.
Oslavila v něm své 45. narozeniny. 

Narozeniny svojí nejmladší dcery. 

Upadla na lesní cestě, když se jí, při běhání, připletl pod nohy její labrador a při pádu se z nějakého zvláštního důvodu nedokázala pustit vodítka, které křečovitě svírala v rukou, ještě když ležela na zemi s odřenou půlkou obličeje. Vracela se z lesa krvácející a s přetrženým meniskem v koleni. 

Hřeben - napsal Sebastián Vamberský

Dva koně si tak mezi sebou řehtali ve stáji.
"Zase jsem byl večer na hřebeni," povídá první kůň. 

"Na hřebeni?" podiví se druhý.
"No ano, na hřebeni, je to tam tak vždy vzrušující." a s nadšením o tom začne řehtat.

"A nemáš strach?" ptá se druhý kůň, !vždyť tam je spousta kluzkých kamenů…"
"Ale co tě nemá, nebezpečí - to je mé druhé jméno," pořechtne si první kůň.

20 základních zápletek podle Ronalda B. Tobiase - referát - připravil Jarda Valach

V knize "20 Master Plots and How to Build Them" od Ronalda B. Tobia se uvádí těchto dvacet základních (tzv. „master“) zápletek:

Pátrání (Quest): Hrdina hledá něco, někoho nebo nějaké místo. Ve skutečnosti může hledat sám sebe, přičemž vnější cesta je zrcadlením té vnitřní. Může se k němu připojit společník, který se stará o drobné detaily a jehož nedostatky kontrastují s hrdinovými většími kvalitami. 

Skryté důvody - napsala Veronika Flora

Nepřišel na otcův pohřeb — a nikdo nechápal proč. Ale za tím rozhodnutím se skrývá celý život: dům, kde ticho bolelo víc než křik, dotek, který zanechal stopu na roky, a dopis, který zlomil obranu v ten nejnečekanější okamžik. Je to příběh o bolesti, která nekřičí, ale žije v každém pohybu. O lásce, kterou si nevybíráme. A o tom nejděsivějším — přiznat si, že i ten, kdo ubližoval, pro nás něco znamenal.

Pohled zpět - napsala Veronika Flora

Dokončil školu. A nechal ji za sebou. Jako stín, který se rozplynul ve tmě. Škola byla pro něj prázdným místem, těžkým, zapomenutým, kde každý den trval věčnost a každá hodina byla jako břemeno. 

Nevěděl, co na ní bylo dobrého. Cítil jen, jak se mu svírá srdce, když se znovu musel vydat tam. 

Byla to prostě povinnost, kterou chtěl zapomenout jako zlý sen.

Písnička ve vaně - napsala Tereza Selingerová

Ta písnička mě vždy vrátí do minulosti. K horké vaně a k prvnímu telefonu, který jsem kdy dostala. Starý tlačítkový Huawei mobil, na něm byla jediná písnička: Narcotic od Liquido. Ta vždy hrála neustále dokolečka, zatímco jsem se nahřívala v horké vodě. V tu chvíli neexistoval svět. Byla to jen bílá místnost, stará vana a spousta pěny, pod kterou bylo schované mé tělo. 

Vzpomínám si i na úsměv mé maminky, které tenhle rituál přišel roztomile směšný. 

Čarodějnice - napsala Hana Hermanová

„Pomůžeme babi ve stánku?“
Nina se vůbec netváří nadšeně. Chce dál skákat v pytli a chce si ještě jednou zkusit vystřelit ze vzduchovky, když se jí to napoprvé nepovedlo. Chce se přehrabovat v igelitce s odměnami za splněné úkoly. Pitíčka, igráčci a omalovánky už ji tolik nezajímají, ale duhová pružina a průhledný hopík se třpytkami ano, to se ještě hodí i pro takovou velkou desetiletou slečnu, jako je ona.

Chce vidět, až vzplane hranice s narovnanými poleny a figurínou v ženských šatech.
„Takovej hezkej tmavomodrej svetřík, nejspíš po nějaké babičce, a oni to oblíknou na figurínu a zapálí. Vždyť to musí být kvalitní vlna,“ pomyslím si pro sebe.
Ani mně se pomáhat do stánku tak úplně nechce.

Sluneční paprsky - napsali Mark Ezzeddine a Alena Janková

Letní den
Je konec školního dne a já se vydávám na cestu domů. Když vyjdu ven, tak mě oslepí jasné sluneční paprsky, kterým nestojí v cestě jediný mráček. Se svými kamarády jdeme směrem k tramvajové zastávce, vedle které se nachází malý park. Z dálky na nás doléhá vrčení sekačky, které se každým krokem zesiluje. Tento řachavý zvuk doprovází také příjemná vůně čerstvě posekané trávy, která mě okamžitě přenáší do zahrady mojí babičky.

Fernweh - napsala Sabina Prisender

Známá ošuntělá výpadovka za Brnem byla najednou skoro krásná. Pozvání do světa. 

Vzpomínám si, jak jsme si ji spolu prohlížely, jako bychom na jejím konci už viděly moře. 

Na ten pocit odvahy, síly a přesvědčení, že jsme v právu. 

Na konečné tramvaje jsme se i s krosnami stihly pohádat s kontrolorem, proč prý nemáme platný lístek. Nezajímalo ho, že jedeme vlastně až do Neapole. Tvrdily jsme, že máme studentské legitky hluboko v našich obřích ruksacích, což samozřejmě nebyla pravda. Riskly jsme to, na ten kousek. Pustil nás. Jako vždycky. Byla to otázka osobní cti, pro nás žínky vyrostlé v socialismu. Kdo nešidí stát, okrádá vlastní rodinu. Ženské tehdy moc nekontrolovaly, a chlap se dá zblbnout. 

Vzpomínám si, že nás hned za městem vzal český řidič prázdného autobusu a dovezl nás až do první plánované štace, mĕsta milenců Verony. Klimbaly jsme na spacácích v úzké uličce a věděly, že bude hůř. 

Lakomá veverka a moudrá sova - napsal Marc Ezzeddine

Veverka se před začátkem zimy chtěla pořádně připravit na chladné dny, během kterých se většina zvířat ukrývá ve svých doupětech a vyčkává, až toto období přejde. 

Jelikož od moudré sovy uslyšela, že ten rok bude zima delší než obvykle, tak se rozhodla nasbírat pro sebe co nejvíce potravy, aby byla řádně připravena. Sbírala tak dlouho, dokud v širém okolí nezbyl jediný ořech. Spokojená s odvedenou prací, veverka zamířila zpět do svého útulného obydlí. 

Cizí dědek odvedle - napsal Marek Bucko

Ten lomoz a šťourání už mi leze krkem. Chci si po obědě v klidu číst a pak na chvilku zdřímnout. Bydlím v paneláku. Absolutní klid ve všední den patří k tomu málu dobrého, co toto bydlení obnáší. Teda klid asi do čtyř odpoledne, pak už to taky není valný. Takhle to zatím za tu krátkou chvíli, co tu žiju, vnímám. Každopádně jako penzista tuhle sídlištní lokalitu na periferii začínám mít rád právě kvůli klidu, který tu většinu dne panuje.
„Co to tam kdo, sakra!“ nadávám a jdu se podívat kukátkem na chodbu. Přitisknu oko na dveře a vidím kluka, ani ne deset let, jak strká nějaký drátek do zámku protějšího bytu. Na pomoc přibírá kružítko a šramotí v zámku, jak kuna na půdě. Znám ho, neznám ho? Vlastně nevím. Tím kukátkem dneska pozoruju chodbu možná poprvé.

Nehybný - napsala Hana Procházková

Přibyl tu nový pouliční talent. Celý natřený do bronzu a sedí na lavičce. Není to neobvyklý pohled ve velkoměstě, podobných je tu mnoho. Ale je prvním, kterého jsem potkal cestou do práce. Už tak časně po svítání tu sedí. To je vlastně ten jeho trik, sedět nehybně na lavičce. To bych přeci zvládl i já! 

A zrychlil jsem své tempo chůze.
Sedí tam stále, i při mé cestě zpátky. Snad tu sedí déle, než já v práci. Možná tu přeci jen bude něco k obdivu.

Kovové mříže - napsal Sebastian Vamberský

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi. 

Protřel sis oči a rozhlédl se kolem sebe, chvíli si nevěřícně pozoroval prostor, do kterého ses probudil… špinavá zem, kapající kohoutek a velké kovové mříže… Rychle ses zvedl, s panikou si s nimi začal lomcovat a začal hystericky volat: "haló, kde to jsem? já sem nepatřím!" 

Podél chodby se ozve naštvaný hlas sdělující ti ať držíš hubu. Skončil jsi ve vězení... 

Co za bordel si včera musel dělat, abys na tomhle místě skončil... vybavit si to nemůžeš, vzpomínky máš mlhavé…

Metafory - napsali Veronika Flora, Sabina Samenová, Mark Ezzeddine, Lota Šimončič, Hana Procházková, Barbora Smýkalová, Alena Janková

Letní ukolébavka přírody je noční bouřka, která osvěžuje myšlenky a vědomí.

Hašlerka je malý krystal, který tě vyléčí.
Podzimní listy šepotají do ucha o nadcházejícím chladu kruté zimy.
Sebe poznání je zrcadlo, ve kterém vidíš svou podstatu.
Ranní slunce dává naději, která neexistuje.
Láska je jako plamen, který zahřeje, ale může i spálit.

(Veronika Flora)

Jeden ibalgin proti nezastaviteľnému insektoizmu - napsal Lota Šimončič

Som hladný. Priťažko mi je hladať chuť na čokoľvek, keďže bývam 

v betónovej novostavbe. Tu všetko chutná ako betón. Dosť som si kedysi pochutnával na rôznych bohatých pokrmoch. Jedlách, čo varievala moja žena. Kým ma o ňu a o náš dom nepripravil hurikán. Musel som teda hľadať nové útočisko. Prázdne a chladné.

Vojdem do kuchyne. Prázdnej a chladnej, s malou špajzkou v rohu. 

A hľa, našiel som pochutinu! Plast jak by truhla plná zlata - na ňom červenobiela iluminácia - vifon. Tak vložil som ju do misky a pochutnával. Zvláštne, že nechutnala ako betón a aj teplá bola. Mňam. Plného a po dlhej dobe zahriateho mi zatvorila oči.

Vlak - napsala Sabina Samenová

Karel byl vždy fascinován starými železničními tratěmi. Jednoho podzimního večera se rozhodl projít zapomenutou stanicí Horská Lhota, o které slyšel od místních, že už dávno nefunguje. 

Byla mlha a Karel skoro neviděl na krok. Když dorazil ke stanici, zaslechl vzdálené houkání. Nevěřil vlastním uším – z mlhy se skutečně vynořil starý černý vlak. Zastavil s tichým zasyčením a dveře jednoho z vagónů se samy otevřely. Karel váhal jen chvíli a nasedl.

Moucha a okno - napsala Barča Smýkalová

Otevřeným oknem do pokoje vletěla moucha. Chvíli zmateně bzučela, tu a tam se na chvíli usadila, ale stále hledala cestu ven. Viděla světlo, věděla, že se musí vydat k němu. Narážela však jen do skla – znovu a znovu. Začala panikařit. Chtěla se co nejdřív dostat pryč z tohohle vězení. Nedokázala už myslet na nic jiného. 

“Umřu tady. Nikdy se odsud nedostanu”, běželo jí hlavou a nemohla se té myšlenky zbavit. Nechtěla to vzdát. Znovu a znovu se vrhala proti sklu, její drobné tělíčko naráželo do neprostupné překážky.

Literární esence - napsala Hana Procházková

Krásná - Kachličky
Z protější strany ulice na mě hleděla fasáda domu. Byla celá kachličková, z odstínů emeraldově zelené. Když jsem přešel ulici, zjistil jsem, že občas v té kachličce byl rostlinný vzor. Každý zcela odlišný, nebylo tam jediné dvojče kachličí.


Veselá - Slepá ulička
Cestou domů se rozhlíží. Bývá tu kočka mourovatá, kterou vždy hladí. Je to zvykem, nutností. Na zídce se střetnou zlatá očka s lidskými. Dnes je kočka komunikativní, mňouká, přede, ale hlavně vede. Vedle zídky mezi křoví, až k cíli o kus dál. Na první pohled, asi deset dalších koček, co touží po drbání. Je sice čest mít tolik kočičí důvěry, na příště ale musí narůst další končetiny. Pro všechny totiž jeden pár rukou nestačí.

Nezapomenutelná procházka - napsala Marcela Vápenková

Jednoho zimního odpoledne jsme se šli se synem projít do pražské nouzové kolonie Na Slatinách. Nikde nikdo. Měli jsme z toho mista trochu zvláštní pocit. Počasí to ještě umocňovalo. Míjeli jsme podivný dům, jehož branku zdobilo desítky plyšových zvířat, která se pomalu rozpadala. Přemýšleli jsme: „Kdo tam asi tak může bydlet?" Určitě tam bydlí sériový vrah, co unáší děti a jejich plyšáky věší na plot... nebo nějaký vyšinutý člověk, který chce, aby se ho lidé báli. Strašili jsme se navzájem.

Jmenuje se Ela - napsala Barbora Smýkalová

Myslel na ni pořád. Každý den. Celý den. Nemohl si pomoct. Psali si od rána do noci, i ve škole pod lavicí, i večer, když už měl dávno spát. Byla vtipná, chytrá, něžná. A měla ho ráda. Opravdu ho měla ráda. Řekla mu to. Ze začátku měl strach, že to cítí jen on. Ale pak napsala, že na něj myslí, že ho miluje, že by si přála být s ním. Srdce mu bušilo jako nikdy předtím. Bylo to to nejkrásnější, co kdy zažil. Konečně měl pocit, že je pro někoho dost dobrý. Nejen láska – ona byla i jeho nejlepší kamarádka. Naslouchala mu, nikdy ho neodsoudila. Rozuměla mu líp než kdokoliv jiný.

DANĚ K NAROZENINÁM - napsal Jiří Wilson Němec

Čas pádí a tak zkrátka
Už ukusuješ druhou půlku žití
Ať hlasitě u vás bouchne zátka
I já si na tebe dám něco k pití

Milá Dano, ze srdce přeji:
Štěstí, lásku, zdraví a co sama chceš
Ať oči se ti stále smějí
A poznáš vždy co pravda je a lež

Idol - napsala Zdena Součková

Konečně jsem sehnala ty lístky do divadla. A dokonce do druhé řady! 

Konečně HO uvidím. 

Je můj idol už spoustu let, je jen o trošku starší než já, ale jako známý umělec dokáže, na rozdíl třeba od mého muže, stárnout s grácií.
Dcera mé kamarádky chodí na brigádu do divadelního klubu, kde se po představení schází umělci. Slíbila, že nás propašuje dovnitř, i když tam bývá narváno a těžko se shání volný stůl.

Alkoholik - napsala Monika Jurášová

Už půl roku mi je osmnáct. Stojím v průjezdu pochmurné budovy v ohybu Apolinářské uličky, v ruce rozpačitě žmoulám první jarní tulipány a hledám - venerologie to nebude, uf, záchytka taky ne, je to tady vpravo. Oprýskaný telefon a nic. Setkání s mým soudruhem vedoucím se nekoná, odešel na víkend domů. Oddechnu si, povinnost jsem splnila.
Telefon na mém pracovním stole opakovaně vyzvání. 

Potkáváme se na jeho pochůzkách v kavárně Kriváň nebo v Evropě. Povídáme si, poslouchám jeho barevné příběhy, pozoruju jeho zvyky - vykouřit nekonečné množství cigaret, vypít spoustu šálků kafe, nestěžovat si, vytrvat až do konce, zvládnout tenhle obří průšvih.

Orel a vrána - napsala Helena Stuchlíková

Pro svou majestátnost a ladnost ve vzdušných peřinách se orel v dávných dobách vyhlásil králem ptactva. Aby ho ovšem nikdo nezastínil, svým pobočníkem učinil obyčejnou a nezajímavou vránu.

Iguazú: Setkání se syrovou krásou přírody na procházce mezi stovkami vodopádů - napsala Jana Venzlů

Vodopády z brazilské strany

Miliony návštěvníků ročně míří na jih Brazílie a sever Argentiny, aby mohli na vlastní oči vidět sílu vody, která se řítí do hloubky až sedmdesáti metrů. Vodopády Iguazú ohromují svou šířkou a zaslouženě figurují na Seznamu UNESCO.

Na hranici tří států
Země se pohnula a vytryskla z ní láva. To se stalo před 130 miliony let. Nyní stojím na místě zvaném Marco das tres Fronteiras. Půda pode mnou je brazilská, ale na dohled jsou břehy Argentiny a Paraguaye.

Odmítnuté slovo - napsala Lada Bartošová

Zaklonil hlavu a zvedl ruce k nebi. Cítil, že tentokrát všechno dobře dopadne. Sebral stoh papírů hustě popsaných z obou stran a několika poklepy z nich vytvořil úhledný, co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek. Napil se vychladlé kávy a začal se připravovat na cestu. 

S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel.

Láska nadosmrti - napsala Jasmin Carmel

Žila, aby malovala. Malovala, aby žila. 

Lajla byla umělkyně tělem i duší. Vizuálně skoro až odpovídala malířskému stereotypu - piercingy na obou uších i v nose, barevné dredy smotané do ledabylého drdolu, ruce potetované pestrými květy a ornamenty. Roztrhané volné rifle, bílé tílko, věčně zamazané od barvy, a zelenomodrá kostkovaná košile, plus na nohách léty jeté, avšak stále funkční conversky. 

Lidská náhražka - napsala Barbora Macko

Jsem jako granát,
co stahuje tě pod hladinu.
Hledáš v tom svoji vinu,
ale musím tě zklamat.

Snažím se utéct minulosti,
vyřešit všechny zločiny,
ale peru se se vzduchem.

Vlaštovky - napsala Helena Stuchlíková

I.
Vcházím do průjezdu otevřených vrat starého Schwanzenberského dvora. Je to tu stejné jako před léty. Bydleli jsme tu celá rodina. Vlastně s dědečkem celou dobu ne.

II.
Dědova kancelář. Pracoval tu za velkým psacím stolem. „Dědo dej, jinak bída bude", volávalo to kudrnaté děvčátko na dědečka a natahovalo k němu ručku.

Vysněná role - napsala Dana Volfová

V deset ráno mě probudí protivné vyzvánění telefonu.
„Dali ti tu roli. Gratuluju. Vyfoukly jsme ji těm dvěma čúzám,“ říká moje agentka.

„Bych si nejdřív radši přečetla scénář. Abych tam pak nehrála Bábu z ledu, namítám.“
„Dobře víš, že si nemáš z čeho vybírat. Složenky se samy nezaplatí a mně dlužíš za několik měsíců. Není čas na hrdinství. A je to skvělá záporácká postava, povaha nic moc, a hodně scén pod vlivem. Budeš skvělá quasi hrdinka.“

Kašpárek na poslední štaci - napsala Lada Bartošová

„Čau kočko,“ ozvalo se vyzývavě z trávy. Lvice se otočila za hlasem a chvilku jí trvalo, než mezi stébly zahlédla malého hraboše. „Sem si říkal, že bychom večer trochu mohli hejbnout faldama, co myslíš,“ pokračoval vypelichaný hlodavec a vilně přitom přivíral očka. 

Štíhlá lvice povytáhla obočí a pečlivě si amanta prohlédla. „Co tím jako myslíš, hejbnout faldama, křečku?“ optala se s úsměvem. 

„To já teda fakt nejsem, milá dámo,“ ohradil se hraboš, i když si trpce uvědomoval, že je z čeledi křečkovitých. 

Psaní dává křídla - zpravodaj 6/2025

Milí přátelé psavci!

Léto klepe na klávesnici a my máme důležité novinky!

Zveme psavce 3. července do Tróje, kde si u naší spolužačky Martiny užijeme tradiční literární mejdan. 

Mnozí už víte, že po letech tvůrčí dřiny vyjde Tajemství zámku Loučeň. 

Křest knihy s autorským čtením proběhne v úterý odpoledne 9. září přímo přímo v zámeckých komnatách. Zároveň jsme se v dubnu poprvé vrhli do osudů českého šlechtického rodu Smiřických v Kostelci nad Černými lesy. 

A pozor! Brzy vypíšu termín pro letní bonusovou on-line lekci, abyste o dovolených autorsky zcela nezvlčeli.

Hezké čtení přeje Dana

---

Vstupenkou na literární mejdan u Martiny Křížkové je něco dobrého na zub.

Účast potvrďte na info@danaemingerova.cz do pondělka 30. června.

(Adresa: Na Přesypu 312/13, Praha 8, Troja. Kousek od metra Kobylisy.)

---

Autorské čtení na Loučeni 9. září

Křest knihy Tajemství zámku Loučeň 

Ve stejný den, kdy světlo světa spatří nový román Dana Browna s příběhem z Prahy, zámek Loučeň vyvolá do světa, že i on má svá tajemství... Na závěrečné podobě knihy se kromě Dany podílel i historik Jiří Senohrábek, dlouholetý znalec Thurn-Taxisů a jejich života na českém venkově. 

Historik a editor Jiří Senohrábek

Loučeňský křest bude provázet autorské čtení v mnoha zámeckých komnatách. Pro 10 aktivních účastníků máme z úterka na středu pokoj v hotelu Maxmilián. Napište do 15. 7. na info@danaemingerova.cz, kdo bude mít chuť se zúčastnit.

---

Kniha TAJEMSTVÍ ZÁMKU LOUČEŇ se čte skvěle, má spád, překvapivé zvraty, krásné fotky. Spojení příběhu s verši Rilkeho a recepty je geniální. Takhle by se měla učit historie, lépe se pamatují jména a datově se to řadí v hlavě samo. 

A kdo si troufne tvrdit, že se to takhle nestalo? Těžko se mi od toho odtrhává. 

Zuzka Hrušková

Reklamace brýlí - napsaly Barbora Smýkalová a Hana Procházková

Hlavně ne čočky
Dobrý den, můžu vás poprosit? Já bych potřebovala reklamovat tyhle brýle, prosím. Tady jsou, jejda ne, haha, to jsou žvýkačky, špatná kapsa. Tyhlencty kalhoty mají strašně moc kapes, jsou nový, ještě jsem si nezvykla, kde co je. Tady jsou ty brýle, vidíte, tady jim vypadává sklíčko a víte, já bez nich dost špatně vidím. Jejda, tady jsou trošku špinavý, to bude asi marmeláda, snídaně, haha. Cože?

Celý život shora - napsal Marek Bucko

„Pro mě to byl ráj, prožil jsem dětství v Praze na Starém Městě. Běhali jsme s klukama po Františku, kolem Staromák - to bylo náměstí! Víš Gunnare?“ vysvětloval jsem vnukovi při svém vyprávění.
Lítali jsme kolem synagog na Josefově. Celý odpoledna, po škole. A o prázdninách od rána…“ popisoval jsem Gunnarovi.
„Josefově? Tam se jmenovalo po tobě, že jo dědo!“

Ota Janeček - napsala Bohuna Kopřivová

Ota Janeček: Jaro

Všestranný český výtvarník, představitel moderní české malby, grafik, sochař i ilustrátor.
Téměř každý umělec prochází životem různými styly své práce a každé toto období má svého obdivovatele. 

I Ota Janeček má své různorodé přívržence. Já nejsem ve výtvarném umění až zas tak veliký znalec, dělím obrazy dle svého úsudku na ty, které mně osloví a které mně přinášejí radost, a na ty, které mně nechávají v klidu. Občas se mi něco doslova nelíbí, a tak si říkám, nerozumím tomu, je to určeno jinému okruhu obdivovatelů. Například jeho obrazy ovlivněné kubismem.

Princezny na nebi - napsala Asja Žilová

Pětadvacetiletá Terezie Thurn-Taxis, elegantní a trochu nervózní, postává před kanceláří aerolinek v Ruzyni, kde rozlehlé travnaté plochy a první moderní hangáry slibují zářnou budoucnost letecké dopravy.
Přijímací pohovor právě absolvuje Terezina o sedm let starší sestra Eleonora. Bála se, že neuspěje, protože na paluby letadel berou podle zaslaných propozic jen dívky do šestadvaceti. Eleonoře je přes třicet. Ale když se konečně objeví ve dveřích, spokojeně se usmívá:

Předzvěst neklidné doby - napsala Asja Žilová

„Tak co je nového ve světě, moje milované princezničky?“ usměje se na drobné obličeje svých pravnoučat.
„Papá říkal mamince, že ve světě je neklidno,“ odpoví desetiletá Eleonora. Nejstarší dcera Ericha a Gabriely drží v náruči svou malou sestřičku Terezku.
Obě dívenky připadají Almerii jako postavičky z nejnovějšího vydání rodinné ságy, jejíž staré díly už dávno odvál čas. A přece si hraběnka staré časy pamatuje, jako by to bylo včera. Za to na poslední zprávy o zavraždění Ferdinanda d´Este v Sarajevu málem zapomněla. Povzdechne.