Narozeninový adrenalin - napsala Klára Zámečníková

Ten den moje kamarádka Barča moc nemluvila. Netrpělivě jsme postávaly na Zvíkovském mostě, který leží na vodní nádrži Orlík v Jižních Čechách a čekaly jsme, až přijde naše chvíle. Dala jsem jí totiž narozeninový dárek, který je těžce v rozporu s jejím smýšlením. Dostala ode mě poukaz na bungee jumping ve dvou a ona ze srdce nesnáší adrenalin a cokoli s ním spojené. Ale já razím heslo, že „když to nezkusíš, tak to nezjistíš“. Takže vlastně ani neměla moc na výběr a já jsem byla přesvědčená, že na to bude s úsměvem vzpomínat.
Byl krásný letní den a v 10:00 dopoledne jsme byly na řadě. V 9:30 jsme šly společně vyzvednout postroje potřebné k seskoku. Když jsme se do nich navlíkly, nervózně jsme čekaly a pozorovaly ostatní, kteří byli na řadě před námi, jak skáčou z mostu.

Peripetie a katarze - připravila Nataša Richterová

Peripetie je fáze příběhu, ve které hlavní postavy po dlouhé krizi nacházejí možnosti řešení. V této fázi může dojít u postav k takzvanému "change of heart", což se vykládá tak, že změní svůj názor, nebo způsob, jakým na věc nahlíží na základě spíše citu než rozumu. 

Ve fázi peripetií by mělo dojít k urovnání všech příběhových rovin a přípravě k rozuzlení celého děje. Hlavní postava dostává informace nebo rekvizity, které chyběly k vyřešení problému.

ITALIÁNO S HOŘČICÍ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

Docela slušně jsem se ubytoval v penzionu a vyrazil na obhlídku okolí oživit paměť. Věnec domů obklopujících střed obce se hned za první zatáčkou bortil na osamělá stavení a jedna z cest směřovala dolů k řece. Zamířil jsem k ní. 

Po chvíli jsem zahlédl dům, který jsem si nepamatoval. Obchod smíšeným zbožím. V  nájmu v ní hospodařila paní Jana Chytrá. To jsem četl na ceduli venku. 

„Tak Chytrá,“ říkal jsem si, bral košík a vplul mezi regály nevelké samoobsluhy.

Piš básně nejen na nebesa - napsal Vladimír Špáďa Hnát

Piš verše lásky na nebesa,

ve slova skládej hvězdy,

ignoruj mrzouty, zvyky, esa

i zakázaný vjezdy!

Rozpusť své básně v řekách, mořích,

vetkni je klidně do skal,

kdo z moří upil, snadno shoří,

roztaje, kdo kámen bozkal.

Vkládej je s citem do všech krajin,

nářků i lidských blů.

Do pánů, do dam, jejich tajin...

Ať můžou je číst spolu.

Touhy z nich zasej - nač bych žehral

v luka, jež štěstí prostá.

Kdo jimi projde, pozná, že hrál

víc než jen lásky hosta.

Kosmonaut milovník - napsal Marek Bucko

Pozorujeme s Jitkou čtyři dlouhosrstá černobílá koťata. Míchají se mezi sebou jak karty na stole. Jedno má navrch. Je nejčastěji nahoře a nejblíž k nám. Je jako kus korku v pračce. Všechna bydlí s mámou kočkou mezi starým zahradním domkem a garáží. Venčíme Šakalínu a koťata jí velmi zajímají. To nejodvážnější přichází k nám. S dlouhou černobílou srstí na čumáku vypadá jako mimino s knírem. Šakalína se plíží k jejich úkrytu. Není o moc starší než oni a chce si hrát. Ovšem její hry jsou vypečené. Pes nejpodobnější lišce s vyplazeným jazykem a vrtícím ocasem v nich vzbuzuje zvědavost se strachem.

Fuerteventura z pohledu kočky - napsala Monika Jindrová

Mňau. Co chceš? Nestrkej do mě! Tady bydlím já! Bože to jsou dneska lidi! 

Vlezou mi do pelíšku a nedají mi pokoj. A jaké vydávají zvuky, pche... Ani kožich nemají. 

Ještě, že je mé území tak velké a mohu si vybírat. Tihle dvojnožci se tu střídají, už poznám, kdo se dá ochočit. Na náš ostrov padají z nebe v podivných popelnicích, kterým říkají letadlo. Naštěstí tu nikdy nejsou dlouho. Jejich chování nepochopím. Třeba vodu z bazénu vůbec nepijí.

Monika se roztahuje - napsala Monika Jindrová

Letošní Velikonoce jsem se rozhodla strávit, pro mě osobně, netradičně. Dopřála jsem si dovolenou a vyrazila s kamarádkou do teplejších krajin. Vybraly jsme Kanárské ostrovy, konkrétně Fuerteventuru.

Mezi svými přáteli jsem našla dost milovníků tohoto místa, tak jsem odjížděla vybavená všemi možnými informacemi a doporučeními.
Bydlely jsme jižně od letiště, v klidné části ostrova. Naše očekávání byla naplněna na sto procent.

Pachuť slabosti - napsala Natalia Steiner (14 let)

Zamkla jsem dveře pokoje a schovala se za postelí. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Můj dech byl sekavý a hlučný, což mi v této situaci vůbec nepomáhalo.
Najednou jsem uslyšela chrastění klíčů. Ztuhla mi krev v žilách. Chtěla jsem křičet. 

Dveře se náhle prudce otevřely - upřímně divím se, že se nerozpadly. Do pokoje vtrhl můj otec. 

Při jeho dotyku jsem sebou škubla. Miloval, když jsem byla zranitelná.

Čápi s ostrým zobákem - napsala Anastázie Šťastná

Byli jednou dva čápi. Vypadali jako nejlepší přátelé, ale ve skutečnosti se stále s ostatními čápi pomlouvali a vzájemně sami sobě záviděli. Jeden záviděl druhému jeho dlouhé nohy. Zase ten druhy záviděl prvnímu jeho krásný zobák. Ale přes to si to vzájemně nedali najevo a tvářili se jako nejlepší přátele, se kterým by doletěli až na konec světa. 

Avšak, postupem času se jejich falešnost začala odhalovat. Ostatní čápi začali vnímat jejich povrchní přátelství a jejich pokrytectví, protože se čápi před nimi pořád pomlouvali.

JAKO LVI – napsal Martin Uhlíř

„Nevěřícně jsme zírali na kolonu tanků pod námi. V té naší slepé ulici, kde jinak nikdy nebyl žádný provoz. Ten šílený rachot nás chvíli před tím přinutil vyběhnout na balkon,“ začala vzpomínat mamka, když jsem se ji zeptal na srpen 1968. „Táta zapnul rádio a já mu řekla: ,Tati, ty si opravdu myslíš, že budou v noci v rádiu hlásit tak okrajovou věc, že do naší ulice cestou na cvičení zabloudili nějaký vojáci?‘ A za chvíli se ozvalo: „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů, za chvíli budeme vysílat mimořádně důležitou zprávu“.

Prozření vojína Nikolaje - napsal Martin Uhlíř

Noc z 20. na 21. srpna 1968. Úzká slepá ulice v jednom městě ve středu Evropy.

Krucinál, proč ta ženská tak řve?! Je mi jasný, že ten bordel, co tu teď děláme, pro ty lidi tady není nic příjemnýho. Ale já si to nevymyslel jet v noci přes město. Ta Gertruda to už ale přehání. Ani jí není rozumět, jaká je tu ozvěna. Největší rachot byl před hodinou, když jsme sem najížděli, proč, kurva, ty vepředu nejedou, asi technickej problém. Když byla blíž, zahlíd jsem ji přes okýnko, je trochu podobná té mé.

Jsem Lexa, ruský dezertér - napsala Jitka Andrysová

Alexej Ženatý (Kuzevanov)

Letadlo hučí a my letíme a nikdo neví kam. Po přistání nás přesunuli do prostoru obehnaného ostnatými dráty. Proč tu jsem? Už vidím vojenské cvičiště a baráky. Na druhý den se od velitele dovídáme, že sem tam můžeme jít do hospody, ale s nikým nesmíme mluvit. Jdu teda na pivo a zjišťuju, že jsem v Československu. Ale ani místní nechapou, co tady dělame my, Rusi. 

Z další návštěvy hospody zjišťuju nepokoje v Praze, prý dojde ke změně, komunisté končí? Je to možné? No, to si nás tady asi nenechají. Nechci zpátky.

Lexa - napsala Jitka Andrysová

Před nějakým časem jsem v rámci své práce vedla rozhovor s tehdejším synodním seniorem církve evangelické Danielem Ženatým. Téma bylo jasné. Daniel Ženatý byl jedním z hlavních aktérů listopadu 89 kolem Valašského Meziříčí. Debata proběhla velmi mile a lehce. Vznikl krásný dvouhodinový záznam vzpomínek především na tuto dobu. Pan Ženatý dobře věděl co je Paměť národa, a že se snažíme zachytit všechny zajímavé vzpomínky i mimo listopad. O to víc mě překvapilo setkání po roce. Šla jsem Vodičkovou ulicí a potkali jsme se. Obvykle lidi neoslovuju, ale šlo to nějak samo. Jen jsem ho pozdravila. On mě chytl za ruku a řekl: ‚S Vámi jsem chtěl mluvit! Já Vám asi neřekl, že jsem schovával sovětského dezertéra, že?' 

Bulka - napsala Lada Gadas

Sedíme, popíjíme kávu, pozorujeme cvrkot v kavárně, probíráme naše životy, mluví hlavně ona a jen tak mimochodem řekne: „Něco si na Tobě vyzkouším, zajímá mě reakce.“  

Tváří se jakoby nic.
„Jasně, pojď do toho.“ 

Známe se řadu let a říkám si, že u ní mě nic nepřekvapí.
„Našla jsem si bulku.“
„Jak jako?? Kde???“ ptám se s otazníky v očích, hlase… Proboha, nemůže mít přeci „nějakou“ bulku, má tolik dětí a vůbec…

Souboj se zlodějem - napsal Tomáš Rada

Sedím v autobusu, je mi patnáct, když v tom zvláště vypadající muž, snad bezdomovec, do mě strká a říká: "Hej, hele, hej! Dej mi mobil!"
"Cože?" odvětil jsem.
"Dej mi mobil," opakuje.
"Ne. Nechci ti dát svůj mobil."
"Dělej, dej mi ho," naléhavěji se do mě naváží.
"Nedám ti mobil," trvám na svém.
Nakonec muž se smíchem plácne rukama o klín a odsekne: "Dobře, tak ne, no."

Portrét Peroutky v Akademii ČTK - napsala Lada Gadas

Kurz 24. 4. 2024

Proč tu visím? Abych počítal, kolik kurzů se tu za týden stihne? Kolik účastníků si to to užije a odchází s vědomím, že to nebyl ztracený čas? Nebo naopak sledoval, jak se potí před katedrou, kde ti největší saďouři instalují kameru a natáčí je při modelových situacích a pak po nich chtějí rozbory? Nebo povzbuzoval ty, kteří neví, co a jak psát?

Nezvaný host - napsala Tereza Chaloupková

Jsem vzteky bez sebe, zuřím. Ty si tady sedíš, já taky, ale ty se na ni diváš způsobem, z kterého mi stýká čůrek studeného potu po páteři. Nesnáším, když se někdo takhle dívá na někoho jiného než na mě. Máš oči jen pro ni. Díváš se na ni, jako kdyby právě vstoupil do místnosti tvůj plastový nejoblíbenější traktor z dětství, tvůj „bagl“. Máš oči jenom pro ni a já mám oči pro pláč. Když se zeptám, odkud se vy dva znáte, skoro mi zamrzne můj nedovyřčený otazník v ústech. Chci to vůbec vedět? Jak s takovou informací pak naložím, to s ní budu muset pak zbytek života žít? Ba co hůř, vyrovnat se s ní?

Boží mlýny melou - napsala Edita Dvořáková

Kdybych přišla včas, třeba by se to nestalo. Roky jsme byli jako brácha a ségra. A já už dlouho musím žít s pocitem spoluviny na jeho smrti. Tenkrát na mě Ondra čekal v parku a místo kamarádky ho překvapil neznámý muž, který ukončil jeho život. Doteď ho nechytili. Znovu jsem Ondru viděla před sebou a chtěla ho obejmout, ale obraz se rozplynul. Zmizel.

„Petro, vstávej!“ Mámin hlas rozstřelil moje snění na tisíc střepů.

TOHLE SE MOHLO STÁT JENOM MNĚ - NAPSAL JIŘÍ WILSON NĚMEC

„A co děláte, pane Kot, celý den, teda když vás zrovna nemasíruju?“
„Představte si, slečno Jarmilo, že jsem se dal na dráhu spisovatele. Jsem v on-line kurzu tvůrčího psaní.“
„Jo? A už jste napsal nějakou knihu?“ ptám se.
„Bohužel, zatím ne. Ono to není jen tak psát povídky nebo román. Můžete napsat třba skvělé věci, ale skončí tak akorát v šuplíku nebo je čtete právě v tom kurzu. To víte, nikdo vás nezná.

Břehoušova příprava na cestu - napsala Anna Jílková

Migrace břehoušů 

Povídají si ptačí máma a syn :
"Ale mami, já nemám hlad! Proč musím pořád jíst?" 
"Abys měl dosgtatek sil na cestu."

"Ale já nechci být tlustý!"

"Musíš být, aby vydržel letět celých devět dní."

"Cože? My poletíme takhle dlouho?"

ZRÁDNÝ LET PTÁKA BŘEHOUŠE - napsala Nela Case

Pták Břehouš se se svými kamarády zdaleka vrací zpátky domů. Rozhodli se soupeřit v tom, kdo tam doletí první. 

Břehouš chtěl vyhrát, a tak ostatním nakukal, že mají letět na druhou stranu. 

"Joo, tamtudy kluci, tam letíme." 

Jakmile závod odstartoval Břehouš se lišácky zasmál a rozletěl se sám na druhou stranu. Po chvilce letu si ale Břehouš uvědomil, že je sám ztracen a nemá žádného kamaráda, kdo by mu správnou cestu poradil.

Zahrada věčné blaženosti - napsala Stefanie Michael

V zahradě věčné blaženosti žila Touha. Byla jiskřivá a duhově průhledná. Zrcadlila veškeré touhy kolem sebe a každý její pohyb je naplňoval blažeností. Život v zahradě plynul ve spokojeném bezčasí. Nikomu zde nic nechybělo.
Touha by ale nebyla touhou, kdyby ji nepoháněla zvědavost. Ta ji jednou zavedla na místo, kde ještě nikdy nebyla. Za hustým břečťanem objevila těžkou bránu a v jejím zámku starý klíč. Z dálky uslyšela hlas: „Pojď dál.“ Polekala se a utekla.
Ten hlas jí ale nedal spát. Probudil v ní něco, co do té doby nepoznala. Její vlastní touhu. Nevěděla, co si s ní počít. Tak moc ji lákalo neznámé místo za branou. Cosi jí ale bránilo. Touha objevila svůj strach.
Zvědavost však byla silnější. Jednoho dne se Touha vydala k bráně, otočila klíčem a vstoupila dovnitř. Tenhle konec zahrady byl úplně jiný, než všechno co doposud znala. Bylo to tajemné a zároveň inspirující místo. Touha prožívala strach i zvědavost zároveň.

Pachuť moci - napsala Vendula Beaujouan

Sevřu jeho horké tělo pevně ve své dlani a sehnu se k němu, abych.... Můj znepokojivý sen náhle přeruší zapípání mobilu.

Mžourám rozespale na displej a čtu: „Vyšetřování pokročilo, právě jsme podezřelé individuum identifikovali. Posíláme k Nim služební vůz i s prokurátorem. Bude u Nich za patnáct minut.“

Vstanu a pohlédnu do rozestlaných prostěradel. Ono v nich dál spokojeně oddechuje bez jediného pohnutí. Ono, co kdysi byl on, můj manžel...

Nebezečná příhoda na cestách - napsala umělá inteligence na zádaní Marka Filička

Zadání pro ChatGPT 3.5:
Je ti 50 let a jsi autor cestopisů. Píšeš výstižně a lehce ironizujícím tónem.

Perfektně ovládáš všechny nuance češtiny. Miluješ cestování, procestoval jsi 45 zemí světa. Teď píšeš o dramatické, až nebezpečné příhodě, kterou jsi zažil v prosinci na Mauriciu. 

Při této příhodě ti šlo o zdraví, možná i o život. Napiš přibližně jednu stranu.

Kdo přežije očistu - napsala Klára Dvořáková

„Říkám ti, že nejedu!“

„Jedeš! Jsi tlustej, funíš a navíc jsi mi to slíbil,“ manželka na chvíli přestane balit a podívá se na mě káravým pohledem. Není před ním úniku. S velkým sebezapřením se rozloučím se svým gaučem. Tak rád bych si lehnul!
Ona místo toho objednala nějaký bláznivý pobyt v přírodě, kde mi čtyři dny budou zakazovat pivo, maso a předpokládám, že i kouřit. Proč? Za co?

Zdravice mejdanu - napsal Marek Bucko

Tvůrčí mejdan v Radotíně 18. dubna 2024

Jsem z prokleté generace,
kde dělniká honorace
dbala vskutku převelice
na sjezdy a tam zdravice.

A tak jsem začal dnes po ránu
vymýšlet zdravici mejdanu.
A to hlavně protože
my známe tu nej Danu.

Časté chyby - připravila Klára Dvořáková

1) Držíme se otrocky reality.
2) Čtenář nám nevěří.
3) Neurčité (obecné) nadpisy.
4) Nadpis slibuje něco jiného, než je v příběhu.
5) Jak jsme tam jeli (dlouhý úvod, nudný začátek).
6) Střídání vypravěčů a časů bez logiky.
7) Nezajímavé postavy.
8) Nevhodná jména (podobná jména.)
9) Klišé.
10) Dlouhá nepřehledná souvětí.

Ještěrky v hospodě - napsaly Anastázie Šťastná a Nela Case

V hospodě, kde se smích míchal s hlukem živé hudby, jsem se s kamarády usadila ke stolu. Po chvilce se zvedám a jdu nám všem na bar objednat.
"Dobrý den, dvě velké Plzně, prosím," řekne holka.
"A už ti bylo osmnáct?" opáčí barman.
"Jojo bylo , ale občanku s sebou nemám." Dívka se stydlivě podívá do země a snaží se vyhnout očnímu kontaktu.
"Ale ja bych vám nalil, i kdyby nebylo," zazubí se barman a pohled mu pomalu, ale jistě sjíždí do výstřihu mladé studentky.
Holka si toho všimne a snaží se muže odbít: "Kolik to bude?" ptá se.
"S tím si nedělejte starost, to ja na mně...  A támhle, to jsou vaši kámoši?"
"Jojo, spolužáci."

Svět je mý zrcadlo - napsala Irena Lahodná

Svět je mý zrcadlo

a já jsem jeho body.

On je mým obzorem
a já jsem jeho vším.

A tak tu spočívám 

jak čirá kapka vody.

A každou vteřinu
svou duši zrcadlím.

Paralelní hrůza - napsal Marek Bucko

Zase jedu pozdě do práce. Tento týden už podruhé. To zase bude keců. Spěchám a raději riskuju pokutu, než další hádku se šéfem. Hlavně pozor, tady bude ta ostrá…
„Sakra, ten blbec proti jede jako!!! Tam se už asi… Nevejdu!!!“
Náraz, tma, ticho. 

Z dálky slyším nezřetelné hlasy: „Ano, vrchní bratr! Konečně! Už jde!“
„Špatný den vespolek!“

Obyčejný den blbec - napsala Jasmin Carmel

„Teda, dnes jsme tady v hojném počtu devíti korun, co?“ Ironicky se podívám na Rebeku, která na mě zmateně civí. Vzápětí si uvědomím, co jsem řekla za hloupost. „Bože…víš jak jsem to myslela…“ Obě se rozesmějeme. „Teda, na co ty myslíš, jak z lidí vyždímat prachy?“ Žertem se mě zeptá kamarádka. „Fakt nevím,“ chechtám se dál. „Ale už od rána jsem nějak mimo. Když jsem vstávala, tak jsem si třeba místo kartáčku na zuby vzala do koupelny hřeben. 

Bílé vodopády, růžová pěna, hnědá řeka - napsala Asja Žilová

Když se zeptáte, proč je voda v Rio Negru černá a v Orinoku hnědá, nečekejte pravdivou odpověď. Když se zeptáte Indiána, jak dlouhá je řeka Orinoko, rovněž nečekejte odpověď. Nečekejte odpovědi na podobné otázky ani ode mě. Jsem turista 21. století. Proto jednoduše leťte se mnou, plavte a vnímejte krásy řeky Orinoko.

Vodopád

V Caracasu nasedáme do malého letadla s koženými sedadly, které za dlouhou službu prožili tolik, že kůže na nich začala praskat. Vzlétneme do nebe bez obláčku. Pod námi řada stolových hor pokrytých hustým zeleným porostem. Blížíme se k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel. 

Kam s ní - napsala Lucie Svibová

„Ježiš, ta je nádherná! Jak ze zámku.“
„Já vím, je skvělá, fakt dřevo.“
„To už se nevidí, máš pravdu. A to nádherný kování, ta vitráž! To je fakt unikát.“
Rozlilo se mi teplo kolem srdce: „Takže si ji vezmeš?“
„Je fakt pěkná, ale mě se nikam nevejde, promiň.“
Řeč byla o staré rustikální skříni, téměř sběratelský kousek. Opravdu dřevo a ne nějaké náhražky, sošné tvary, výstavní kus. Ale vejde se do ní několik skleniček, pár knížek a sedm triček. No, možná o něco víc, ale určitě ne všechny moje věci.
Nevadí, nové prostorné skříně mi přivezou až za měsíc. Oslovím pár známých, hlavně, že se kamarádce líbila. To je dobré znamení.

Zoo - napsala Renata Urbanová

Parkinsonik je nešika s poruchou motoriky. Věci nám padají z ruky, divně chodíme, pohyby jsou pomalé. Ve zvířecí říši se nám podobají chameleoni. Pohled parkinsonika je specifický - jaksi udivený, ostražitý, chameleon je ještě trochu zajímavější, každé oko hledí jinam. A pak pohyb končetin, pomalu pomaloučku vpřed, pomalinku.... a tělo se kývá dopředu a dozadu a zase dopředu. Teď druhá noha vpřed. Ještě že máme jen dvě. Kdybychom měli čtyři, chodili bychom patrně ještě pomaleji. Na druhou stranu- chameleon má ocas, jakousi pojistku, aby nespadl z větve. Tak ta nám chybí.

Barvy - napsala Sabina Prisender

Ze všeho nejvíc miluji barvy.

A ze všeho nejlépe je vidím ve skle, jsou sice chycené, ale zároveň volné jak pták v letu. Stále se mění, podle světla, a ten moment překvapení mi vždycky znovu vyvolá hebkou husí kůži. Pokaždé jiný svět, pokaždé jiná nálada. Beze slov a argumentů, jen tak. Bezpočet možností a variací ! Bohatství bez konce. Všechno se přelévá, blyští, září a leskne, pak nečekaně ztemní nebo dokonce spolkne zablýsknutí.
Už jako malá jsem se ráda dívala přes sklíčka do slunce, třepala pouťovými kaleidoskopy a v Divadlech a "Na Lepším" očima hladila lampy, lustry a vázy.

Teď sklo tak trochu sbírám - obrážím vetrerie a výstavy v tuzemsku i zahraničí a pokaždé si odnáším ten jas s sebou , ten prometeovský pocit vzniku a nádhery. Sklo nevoní a nechutná, vždyť je to v podstatĕ písek s oxidy.

Veselé literární esence - napsali Jiří Zendulka a Barbora Hocková

Jirka: Smích je jako šroubovák mezi nářadím, může opravit téměř vše.

Barbora: Inspirace je jako racek. Vzhlížíš k ní a ona se na tebe stejně vysere.

Jirka: Někteří skáčí s padákem, někteří i bez. Ti, co včera bez, neskáčí již dnes.

Valentýn - napsala Jana Bednářová

Místo a čas: Besední dům, sedm hodin večer. Obsazení: Mladá krev, hudebníci filharmonie Brno. Čtyři kamarádky, blíže neurčitého středo-věku.

Tři z nich s rozpálenými tvářemi ze svých dvojek oblíbeného moravského. Čtvrtá, Marie, s tvářemi barvy pozdní zimy a počátku jara, po bylinkovém čaji. Jak jinak. Suchý únor je neúprosný.
Chtěla si dát, alespoň pro ten slavnostní pocit, nealkoholické víno v nedaleké klášterní vinárně, kde měly kamarádky sraz.

Úhel pohledu - připravila Nataša Richterová

ÚHEL POHLEDU V LITERATUŘE ukazuje, čí oči se dívají a jakým vyjadřovacím způsobem je příběh vyprávěn. Ve které osobě z hlediska gramatického je dílo psáno – může to být v 1., 2. či 3. osobě.
Je zajímavé, že úhel pohledu podléhá módě a vkusu. 

Názory na úhel pohledu se po celou dobu existence románů měnily. Například v románech z 19. století převládala ER forma, takzvaný vševědoucí vypravěč. Tyto romány zkoumaly nejen vnitřní životy a vnější konflikty postav, ale také okolní společnost, třídní rozdíly, technické informace… Vševědoucí vypravěč zkrátka klidně přerušil děj a začal čtenáři vyprávět o filozofii nebo ekonomice. 

Tyran - napsala Jana Bednářová

Leknutím se vzbudím z ponurého snu a vyletím na balkón.
,,No pojď, pojď, zapal si mě. Rychle, rychle, to tě hodí do pohody.“
Stojím v pyžamu na balkóně, nadechuji se čerstvého vzduchu, z dálky slyším sýčka a jako automat si zapaluji. Při druhém potáhnutí se zarazím a zakroutím ji krkem. Jsem vzteky celá bez sebe.

,,Sakra, ale vždyť já už přece nekouřím, co to je? Kdo to tady mele, kdo mě to pokouší, přímo mi poroučí?“

Velké Nic - napsala Sabina Prisender

Co je to pláž ? V podstatě velké nic. Horda rozválcovaného písku, území mezi vodou a suchou nohou. A k tomu rozpálené slunce nad hlavou.
Jsou zátoky a plážičky intimní a orámované. 

Severní Adria jich moc nemá, na italské straně je to nudná placka, skoro bez vegetace a beze změny, jediný magnet nabízí horizont.