Psaní dává křídla - vánoční zpravodaj 12/2025

Milí přátelé psavci!

Přeju Vám hezké svátky 

a šťastný nový rok 2026 

Příští rok bude patřit Aroštovi Lustigovi – uplyne totiž sto let od jeho narození.

Nadace AL připravuje mnoho akcí doma i v zahraničí. Pro nás vše vyvrcholí předvánočím literárním večerem na Dobešce, kde se tradiční autorské čtení promění v živou lekci PSANÍ PODLE LUSTIGA. 

Foto: Alan Pajer

Moderovat ji přijde Aristoteles. Ano, ten Aristoteles. Podzimní setkávání se ponesou v duchu příprav unikátního divadelního projektu. Nebo si chcete raději zahrát Hemingwaye či Ezopa?
Ale to není všechno. Na konci června vyrazíme na zámeckou literární dílnu do Kostelce nad Černými lesy. Už letos jsme tam začali odkrývat poklad šlechtického rodu Smiřických, který patřil na počátku 17. století k nejbohatším v Čechách. Věděli jste, že Albrecht Smiřický dokonce aspiroval na českého krále? A že kdyby v roce 1618 neumřel, možná by nám Habsburkové nevládli tři sta let? Historie je někdy napínavější než román. A my si ho zkusíme zase napsat.

Krásné Vánoce a hezké čtení přeje Dana

---

Pro vánoční období jsme připravili speciální nabídku:

Dlouhodobý prezenční kurz od 29. ledna můžete mít se slevou 5 000 Kč 

při použití kódu ug782ewq (platí do konce roku).

Víkendový kurz 24.–25. ledna pořídíte za polovinu s kódem W93573HG.

---

Víkendový kurz 24.–25. 1. za polovinu s kódem W93573HG

Víkendový kurz jako literární prozření

Nejtěžší je udělat první krok

Znáte někoho, kdo rád píše? Nebo by chtěl? Možná jste to Vy. Dopřejte sobě nebo svým blízkým víkendový kurz psaní jako tvůrčí zážitek. Učíme metodou Arnošta Lustiga, který říkal, že psaní nesmí být nuda. A u nás se opravdu bavit budete. Během víkendu pochopíte, že za každým dobrým příběhem stojí poctivé řemeslo s jasnými pravidly. A hádejte – ta pravidla můžete porušovat. Na našich kurzech poskytujeme bezpečné prostředí s upřímnou zpětnou vazbou, kde si všechno můžete vyzkoušet.

---

Dlouhodobý kurz o 5000 Kč levnější s kódem ug782ewq

Naučte se brousit své texty jako diamanty 
Desetidílný intenzivní kurz začíná 29. ledna 

Psaní podle Lustiga s Danou Emingerovou rozhodně není procházka růžovou literární zahradou. Kromě teorie vás čeká hlavně praxe. Před ostatními účastníky přečtete svou povídku. Nataša, dnes lektorka, vzpomíná na své začátky: 

„S bušícím srdcem čekáte na reakce spolužáků. Co řeknou? Možná, že se i zasmějou, možná vás i pochválí... ale pak nastoupí Dana. A pokud jste už trochu pokročilý student, vezme vaše pracně vypiplané miminko... a vy pozorujete, jak z toho vašeho majstrštyku, z té vaší katedrály, zůstává v 

Kód ug782ewq platí do konce roku.

prachu jen hromada kamení. Sedíte, rudnete a chce se vám brečet. Ale když se prach usadí a slzy oschnou, něco se v té suti náhle zaleskne. A to pak je ten diamant, o kterém píše A. Lustig, S. King a další velcí literáti a učitelé psaní. Diamant, nad kterým se posadíte, uklidníte vaše rozjitřené emoce, že se s vaším miláčkem tak necitlivě zacházelo, a začnete ho vybrušovat. A když si přečtete novou verzi, vidíte, že je to konečně to, co jste vlastně od začátku chtěli sdělit světu. Nebo je to naopak něco úplně jiného, protože to původní byla pěkná ptákovina. A určitě vás to nakopne k dalšímu psaní. Protože Dana nejen cupuje, ale hlavně povzbuzuje. A bude vás učit, jak na to, a vy si budete víc věřit. Ale hlavně vás to bude bavit!“

---

Předvánoční autorské čtení na Dobešce v hudebním doprovodu 

rockové kapely Prevence demence se letos konalo po deváté.

Příští desátý ročník bude patřit výroč Arnošta Lustiga.

Děkuji za skvělý zážitek. Večer na Dobešce byl jako pohlazení. Příjemný, milý, uvolněný.

Dano, moc se Vám to s Natašou, Šimonem a Bořkem povedlo!!

Zuzka Hrušková

O pyšném smrku - napsala Šarlota Šetinová

Vytahoval se mladý smrk na doubek.
,,Vy listnaté stromy, vy jste tak nemožné. To se neumíte rozhodnout, jaké chcete být? Nejdříve zelené, pak se zabarvíte dočervena, pak šup a hned zas dožluta, tu se pak zašpiníte do té ohavné hnědé a nakonec to korunujete tím, že raději opadáte. A zbudou vám jen trčící větve. Jak to potom vypadá? Samí holohlavci mezi námi, co o sebe dbají a pěstí si svou kštici po celý rok."
,,Ale my se barvíme k obrazu přírody. To ona svým štětcem maluje, jak se jí zlíbí."

Párty s hyenou - napsal Martin Paruch

„Pilot vás bude čekat venku,“ řekl úředník za přepážkou v botswanském Maunu. Ukázal rukou k runwayi. Letiště bylo kapesní a jeho gesto v pohodě nahradilo orientační cedule s modrobílými nápisy.

Letadlo byl o něco menší než auto, kterým jsme před chvílí přijeli. A víc než raketoplán připomínalo Velorex, kterému při jedné z mnoha technických kontrol omylem přimontovali křídla.

„I’m your pilot,“ řekla mladá lehce rozesmátá dívka v modrém stejnokroji.

JEŽÍŠEK A GRADACE - NAPSALA ANNA VOCELOVÁ

PŘÁNÍ – sestupná gradace

„Milý Ježíšku, protože jsem byla celý rok hodná, přála bych si velké lego Harryho Pottera, kolečkové brusle, hodně oblečení, knížek a taky ten stříbrný prstýnek se srdíčkem, co na něj koukám cestou ze školy,“ píšu o první adventní neděli. Pomaluji obálku a dávám ji za okno. Snad si ho Ježíšek brzy odnese, aby to všechno měli. Loni mu to trvalo dva dny.
Čtvrtý den trůní obálka stále na svém místě. Třeba jsem toho přeci jen chtěla moc… A když je teď ta krize, jak říkají naši, třeba ani Ježíšek nemá neomezený rozpočet. Zkusím napsat jiný.

Sváteční příběhy dračí babičky Stefanie: Slavnost svící – napsala Stefanie Michael

Foto: Pinterest

Sváteční příběhy dračí babičky Stefanie III

Týden zeleného plamene: Baba Wiga I 

Jak se podzim přibližoval zimě, byly dny stále kratší a chladnější. Ubývalo světla a přibývalo tmy. Do zimního slunovratu zbývaly jen čtyři týdny a draci chystali slavnosti svící. Rozsvěceli je postupně na slunovratovém kolu života, které znázorňoval velký věnec z chvojí se pěti svícemi. Čtyři představovaly jednu část roku, pátá uprostřed byla svící znovuzrození. S každou se vraceli pozpátku na začátek. První, zelenou, zapalovali čtvrtou neděli před zimním slunovratem a symbolizovala období od slunovratu k podzimní rovnodennosti, druhá, modrá, dobu od rovnodennosti k letnímu slunovratu, třetí, červená, od slunovratu k jarní rovnodennosti a čtvrtá, stříbrná, čas od rovnodennosti k zimnímu slunovratu. Poslední pátou zlatou svíci pak zapalovali při velké oslavě návratu světla během zimního slunovratu. Tím dnem končily dračí slavnosti svící a začaly desetidenní oslavy nového roku.

FANTAZIE - napsal Jiří Wilson Němec

Soukromé očko pustilo očko – na punčoše
Soukromé očko byla dáma – při fantazii troše.
Při fantazii, která dává křídla snům.
Při fantazii, co dává křídla vítězům.
Při fantazii, která trhá očka punčoší.
Jen fantazie však nic neřeší.

Tak ta dáma nosí v podpaždí velkej kvér.
Pouzdro u podprsenky není vůbec fér.
Při fantazii, která dává křídla snům.
Při fantazii co dává křídla vítězům.
Fantazie strhne pouzdro prsou i koltu,
vskutku kroužíš marně kolem dekoltu.

Dáma říká: lásko, milý můj milenej,
bože ty jsi blbej, bože ty jsi střelenej…
Nic si nezačínej s očkem, ani soukromým,
nestojí to za to a ani za ten rým.

NEKOUKEJTE - napsal Jiří Wilson Němec

Nekoukejte na mně, pane,
já jsem slušně vychované děvče.
Já jsem z Plátenic a pro vás, pane, nemám nic.
Pozvedla jsem oční linku,
větřík zvlnil kudrlinku
vlasů spjatých do spony,
jsem neřesti na hony.

Jsem vzdálená a stojím pevně na zemi.
Jsem vzdálená, ještě neprošla jsem sazemi.
Jsem teprve na počátku jara
a pro vás, pane, nesmím být dost stará.

Proč civíte? Pane, necivte!
Nejsem k mání, už se nedivte
tomu, že tu sama stojím
a že se vás i trochu bojím.

Literární postava - napsala Veronika Flora

Jmenuje se Adéla, má černé rovné vlasy, téměř černé jako smůla, tmavé oči, bílou pleť a jemné rysy obličeje. Je jí 18 let, ale kvůli své výšce vypadá na 13, takže její ranní rutinou je líčení, aby vypadala starší a lidé s ní nejednali jako s dítětem. Někdy se kvůli tomu ani nestihne nasnídat, nebo si po cestě do university vezme kavu z automatu. 

Má nejlepší kamarádku, se kterou by mohla probírat nejnovější drby nebo studium. Sex ještě neměla, protože její rodiče jsou poměrně přísní a nábožensky založení, na rozdíl od ní. Její zvláštností je klást lidem nečekané a podivné otázky, když to nikdo nečeká.

Vídeň, město klasické hudby a vyhlášeného Sacher dortu s nejstarším Židovským muzeem na světě - napsala Jasmin Carmel

Foto: Andreas Praefcke

Když se řekne Vídeň, asi si vybavíte především velkolepé muzejní galerie, vyhlášený Sacher dort a zábavní park Prater. Historie hlavního města Rakouska ležícího na severním cípu země je však mnohem bohatší a nabízí víc. Domov velikánů jako Schubert, Strauss nebo Mozart. Myslitelů jako Freud či významných politiků jako Metternich. Nikoho asi nepřekvapí, že tohle kulturní město se pravidelně umisťuje v žebříčku měst s nejlepší životní úrovní. 

O hladovém vlkovi - napsal David Polášek

Jde lesem vlk a má ukrutný hlad. Znenadání uslyší z křoví: „Kokokodák, kokokodák.“
„A helemese,“ řekne si vlk. „To bude dobrý oběd.“ 

Mlsně se olízne a skočí do křoví.
V tu ránu se z křoví ozve vlčí zavytí a pak jen mlaskání.
Po nějaké době vyjde z křoví medvěd, prackou si ještě utírá vlčí chlupy kolem tlamy a povídá: „Ještě, že umím ty cizí jazyky, jinak bych se ani pořádně nenažral.“

Poučení: Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem.
  (Opatrnosti není nikdy nazbyt.)

Ne o duši ale o osudu - napsala Lada Bartošová

Když se poprvé rozsvítí kontrolka na našem autě, jsme někde kolem Norimberku. Škodovka 120 řve jako tur, přestože její nejvyšší dosažená rychlost je 90. Žijeme samozřejmě v době, kdy tato rychlost je něčím úžasným. Tedy byla. Ještě před pár kilometry, když jsme se zatajeným dechem přejížděli hranice Československa. 

Velmi záhy jsme prozřeli a jako většina našich spoluobčanů jsme bolestně a s trapností pocítili nedostatečnost našich vozidel. Tak hlavně že to jede, řekla jsem si.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté.

Nostalgie fur die Bahnzeit - Nostalgie po volně plynoucím čase - napsala Vendula Beaujoan Langová

Úterý: Wien HBF - Venezia Santa Lucia

(2. pokračování deníkové reportáže z kolejí)

Po probuzení jsem sice toužila po „polibku“ od Gustava Klimta, ale zdržela jsem se s mladým indickým párem při snídani, a nezbývá mi než hodina na prohlídku nedalekého Belvederu, parku s dvěma barokními paláci postavenými pro prince Evžena Savojského. Aspoň si líbánky užívají mladí Indové, zasnoubili se v Curychu. 

Pohádky o cestách do Prátru - napsal Šimon Pravda

“Dědo, a co bude dál?”
Sedíme v posteli a hltáme každé slovo dědovy pohádky na dobrou noc. My tři bráchové. Já, starší Matěj a mladší Kryštof.
“No, teď se musíte schovat,” odpovídá děda. Při tom pomalu na gauči rozkládá svůj klarinet. Prohlíží si plátek. Nasadí víčko a vrchní díl uloží do speciálně vyhrazeného místa ve futrálu potaženého jazzově červeným kobercem. Abyste rozuměli, děda Jirka je totiž jazzman a jezdí do Vídně hrát s kapelou. A my chceme do Vídně taky, jenže babička nám to pokaždé překazí.

V mlžném oparu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Zahalen v mlze, pohlížíš dlouze
do své duše,
Ztrácíš se v čase, otevíráš kráse
dveře k sobě.

Proklouzne mlčky, odhodí svršky
ti pod nohy,
Pohodí vlasy, zapálí si
a k tobě se nakloní.

Cítíš její teplo, zářivé světlo
nadosah.
Co kdyby se tvé tělo vzeplo
a srdce seplo?

Nechal bys tomu volný spád?

Vlkodlaci - napsal Jiří Wilson Němec

Pod městem nad městem mlha leží

Pod městem nad městem tiše sněží
Pod městem nad městem v této době
Pod městem nad městem jako v hrobě

V ulici za rohem stará vrata
V ulici za rohem bydlí táta
V ulici za rohem přízemní byt
V ulici za rohem tiše-nesvítit

A domů až za šera děti kráčí
Za nimi ve stopách dech vlkodlačí
Snad dojdou, snad dojdou, držme palce
Táta už znervózněl kdesi v dálce

V ulici za rohem strach se pije
V ulici za rohem bliká policie
V ulici za rohem stopy mizí
Město má, město má, novou krizi

Osamělý hazardér na Manhattanu - napsala Vendula Beaujouan Langová

Sedím u baru v Irish Pubu na W 35th Street. Silvestrovské davové šílenství na Times Square už mě dávno neláká. 

Zajímají mě opravdová setkání. Srkám víno a čárám si do bloku. Postrádám inspiraci pro originální reportáž z New Yorku. Přisedne si ke mně čtyřicátník s pivem: 

„Byl bych rád, kdybys mi dělala společnost. Dovolíš?“ 

Podám mu tužku a on začne psát:

Jak jsem začal létat balónem - napsal Jan Smrčka

Kamil Lhoták

Narodil jsem se v roce 1959. Tehdy to vypadalo, že svět bude fajn. Hrál Elvis, pak Beatles a Rolling Stones, u nás Olympic a Karel Gott. V Americe pan Jost postavil úplně jiný a převratný horkovzdušný balon, který o pár let později umožnil masové rozšíření ballooningu.

Byl to balon takový, jak jej znáte vy a možná jste s ním i letěli.
V té atmosféře byl roce 1965 založen Balonklub Praha. Začal stavět svůj první plynový balon. To je ten, který znáte z obrázků Kamila Lhotáka. Ten s těmi pytlíky s pískem. Ten hned tak neuvidíte. Pokřtili jej a v srpnu 1968 s velkou slávou vzlétl z Letenské pláně. Byla to velkolepé.

Paní Colombová a oslava narozenin - napsal Radek Holomčík

Inspektor Colombo uspořádal oslavu narozenin pro svou paní. Coby Ital nachystal bohaté občerstvení, spoustu sýrů, sušené šunky a vína. Hosté přišli načas a od samého začátku se výborně bavili. Mělo to být překvapení, tak o tom paní Colombová nevěděla.

Závrať na vrcholu mayské civilizace - napsala Vendula Beaujouan Langová

Polední slunce neúprosně pálí do tisíciletých strmých schodů na pyramidu v mexickém Ek-Balam. Stoupám lehkým krokem vzhůru nad starobylé chrámy a všeobjímající džungli. Pod vrcholem se zastavím a ohlédnu. Točí se mi hlava, krok těžkne a nahoře klesám k zemi.

 
Mayské město Ek-Balam - což v mayštině znamená černý jaguár neboli panter - leží na východě mexického poloostrova Yucatan jen hodinu cesty autem od proslulého Chichen Itza. Ačkoliv bylo několikrát znovuobjeveno, zůstávalo po dlouhá léta ukryté pod bujnou vegetací džungle.

Proč píšu - interview se sebou samým stvořil Jan Smrčka

Balónový rekordman Jan Smrčka

Proč děláš rozhovor sám se sebou? 

Mýty se mají bořit, jak říká moje učitelka tvůrčího psaní.

Proč ses vlastně pustil do psaní?
To je jednoduchý, protože mi to nejde. Je to takový masochismus. Když se praštíš, ta úleva po odeznění bolesti! Když ti to nejde a pak přijde zlepšení. Zlepšení, které cítíš ty sám. To je úleva a radost. Tak se vlastně peru sám se sebou. 

Bidéšiní v moři otázek - napsala Věra Jelínková

Pod přístřeškem z modrých ocelových nosníků to hučí jako v úlu. Betonové nástupiště barišálského přístavu je zaplavené lidmi a zavazadly. V moři těl jedné z nejlidnatějších zemí světa se nechávám unášet proudy pasažérů a pomalu mi dochází, že právě tady – ve stísnění, hluku a blízkosti cizích těl – lze nejsnáze nahmatat tep bangladéšské společnosti. 

Na zemi se v klubkách vinou těžké, propletené řetězy a tlustá jutová lana, mezi nimiž se míhají bosé nohy, sandály, žabky.

Tekutá touha - napsala Vendula Langová

Báseň inspirována obrazem Zrození tekuté touhy od Salvatora Dalího 

Ležím na dně tvojí whisky,
schoulená.
Usrkáváš mě
po doušcích
bez těla.
Rozpouštíš své touhy
v kouři zapomnění,
Polykáš mou lehkost
ve vlastním uvěznění.

Vsáváš do sebe mou chuť
a pocit oblouznění,
Zaskočí tě prázdnota
a nenaplnění.

Oradour, skanzen zkázy - napsala Sabina Prisender

"Ani slovo v nĕmčinĕ!"  varuje mĕ můj muž a iniciátor cesty, když vysedáme na parkovišti. Nebe se zatáhlo, v šedi mezi stromy vnímám vážné tváře turistů vracejících se od centra vesnice. Bývalého centra. Bývalé vesnice.
Oradour-sur-Glane mĕlo před 10.červnem 1944 zhruba 1500 obyvatel. Jen asi 700 žilo přímo ve vesnici. Nebo to bylo mĕsto? Jedna škola pro chlapce, druhá pro dívky, jedna smíšená. Radnice, řezník, zubař, autoservis. Středem mezi domy jezdila dokonce i tramvaj.
Pokojné a půvabné místo obklopené statky, trochu schované nedaleko porcelánových fabrik bohatého Limoges.

Zpěv míru v záchvatu řehotu - napsala Lada Bartošová

„Aby byl člověk dlouho živ, aby měl pastýř hojnost mléka a rybám nevytekla řeka v mé vesničce a kdekoliv, zpívám zpěv míru,“ odrecitovala jsem, pečlivě dodržujíc všechny pokyny mé soudružky učitelky. 

Tvářila jsem se patřičně nabubřele, důležitě a veskrze angažovaně, abych dostála pověsti socialisticky uvědomělého dítěte a příkladné recitátorky. Nebyla jsem jen tak leckdo. 

Bavíte se tu s mnohonásobnou vítězkou Puškinova památníku, Karlovarské růžičky a Ruské olympiády pro rok 1988.

Udělala jsem domluvený krok dopředu a předala tak pomyslnou štafetu mé kolegyni, známé též jako má nejlepší kámoška, šílená šprtka a uvědomělá pionýrka Katuška Kociánová. Nemohu si odpustit informovat vás, páč na to již nepřijde řeč, že byla dcerou Judr. Alexandra Kociána, významného porevolučního právníka celebrit. Tento fakt není nijak zajímavý ve vztahu k našemu recitačnímu umu, ale je rozhodně zajímavý ve vztahu k našim socialistickým školním aktivitám.

Liška a kuře - napsala Monika

Atorka: Elisa Speváková

V lese žila liška. Jednou dostala hlad, tak chytila u hájovny kuře a chystala se ho sníst. To ale kuře nechtělo, a protože to bylo chytré kuře, řeklo lišce: „Milá liško, nejez mě hned! Vždyť přece víš, že ráno je moudřejší večera.“
Liška chvíli přemýšlela, a pak řekla: „Ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“ A jedním hltem celé kuře snědla.


Poučení: V životě jsou situace, kdy vám žádné přísloví nepomůže.

Rada - napsala Sabina Prisender

Rabi, rabi, jsem tak nešťastnej!
Musíš mi pomoct! Doma je hroznĕ. Osm dĕtí v jedné cimře, všichni křičí, hádají se, žena naříká, nemáme se kam hnout. Poraď, co s tím?

Poradím, poradím. Máš v chlívku kozu, pokud vím. Odvaž ji a vezmi ji k vám na bydlení. Uvidíte.

Po týdnu:
Rabi, rabi, je to strašný! Ještě mnohem horší! Koza smrdí, děti trká, všude bobky, místa je jestĕ míň. Prosím pomož!

Pomůžu, pomůžu. Máš v tom chlívku přece ještě krávu, pokud vím. Odvaž ji a vezmi ji mezi vás do cimry. Uvidíš.

Zdravice pro autorské čtení na Dobešce - napsal Jaroslav Valach

Jak na sepsání ucházejícího sdělení oporou o zásady vyučované na kurzech “Psaní podle Lustiga” Dany Emingerové?

Jak beletrie, tak žurnalistika se řídí pravidlem, že nadpisu je nutno věnovat obzvláštní péči: je tím háčkem, co chytí pozornost čtenáře.

Další zásadou volající po popření je rada omezující a vylučující přechodníky beroucí textu dynamiku bezmála stejnou měrou, jakou se to děje užitím slov v pasivním tvaru, což je plně prokázáno, podobně

Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.

Ať tě cítím - napsala Vendula Beaujouan Langová

Posbírej střípky mé duše
Zahoj jizvy mého těla
Setři mi v očích slzy
Zapomeň, co bylo včera.

Nech prostoupit mé slunce
Tam, kde svítí měsíc tvůj
Mraky proplujeme spolu
Bez tebe je mne jen půl.

Otevři mi svůj vesmír
Pevně tiskni mne a hřej
Srdce mé uzdraví se
A to své rozechvěj!

Buď se mnou, ať tě cítím!

V objetí nejstarší řeky - napsal Martin Paruch

Mám za sebou už skoro deset hodin nepřetržitého pochodu. Jen párkrát jsem zastavil. Na chvilku. Abych se trochu napil a polknul tabletku hroznového cukru.
V měkkém odpoledním světle přicházím k zakalenému jezírku. Oblečený se do něho ponořím až po krk. Namočím si kšiltovku a prožívám rozkoš z ochlazení a kapek, které mi do tváře stékají z mokrých vlasů. Snažím se nevnímat spálenou kůži a boty ztvrdlé bahnem z rozvodněné řeky.
Finke. Tak se jmenuje. Prý nejstarší na planetě. Řeka. Tady. Uprostřed pouště centrální Austrálie.

Psaní podle Lustiga & Prevence demence Předvánoční autorské čtení na Dobešce v rytmu rockové kapely Vládi Kroce 28. listopadu

Psaní podle Lustiga & Prevence demence

Předvánoční autorské čtení na Dobešce bude tentokrát v rytmu rockové kapely Vládi Kroce 

28. listopadu od 19 hodin. Rezervace vstupenek zde.

Pořádek v lese - napsala Lucie Sováková

Je večer. Na větvi sedí sova. Přiletí skřivan, podívá se na právě probuzenou sovu a škodolibě pronese: "Vstávat až navečer, to si může dovolit jen někdo... Tady zase včera někdo pařil, nee?"
"No to víš, já vstávám později, ale zase jsem vzhůru až do rána."
"Jasný, ale každý pořádný pták vstává brzy ráno a v noci spí, tak je to přeci správně!"
"No jo, já to mám prostě jinak. Lovím si pěkně v noci, likviduju škůdce a mám na to klid."

I svoboda má své hranice - napsal Jan Smrčka

Balónový festival v Chateau d’Oex

Být balonářem za totáče bylo něco jako být disidentem. Byli jsme stále pod dohledem a pohybovali jsme se minovém poli zákazů, příkazů, důkazů úkazů a nákazů. Občas jsme si mohli spolu s Vernem říct to pověstné: Lâchez tout! - Pusťte vše! 

Okovy s balónem ve vzduchu povolily, my jsme stoupali a stoupali a cítili tu svobodu. To se dnes nedá už koupit. To jsme si museli zasloužit.

Nostalgie po volně plynoucím čase aneb Deníková reportáž z kolejí (1) - napsala Vendula Beaujouan Langová

Poslední dvacetiletí brázdím západní cíp Evropy vysokorychlostními vlaky. Vzdálenosti se stírají. V návalu nostalgie jsem se však rozhodla vrátit do rakousko-uherského mocnářství. Vlaky se tu po jedněch z nejstarších evropských tratí pozvolna sunou krajem a vše má najednou jasnější obrysy. Cesta vlakem střední Evropou - z Prahy až na jih od Alp - se mi vryla do paměti před třiceti lety. Jak moc se změnila a jak jsem se změnila já?

Město, kde se ráno modlí, v poledne prodává a večer pálí mrtví - napsala Hana Součková

48 hodin v Káthmándú - městě, kde se ráno modlí, v poledne prodávají a večer pálí mrtvé. 

A mezitím žije naplno.

Na svůj návrat do Káthmándú jsem se těšila skoro 2 roky. Už přilet je mimořádný. Pokud máte to štěstí, že sedíte u okýnka na správné straně, téměř půl hodiny vám dělají společnost osmitisícovky, které vystupují z husté mlhy. Sedíte a jen se necháte unášet, skoro máte pocit, že se jich můžete dotknout. Tu čistou a nadýchanou bílou mlhu brzy vystřídá smogový mrak.

Ještě tu jsem - napsala Vendula Beaujouan Langová

Ještě tu jsem,
Ještě tě vnímám,
Tvou kouřovou vůni
A nasládlou chuť.

Ještě dýchám tvůj vzduch,
Tvůj jemný tón hlasu slýchám,
Ještě v tvých myšlenkách čtu.

Ještě se v tvých očích ztrácím,
Jak ve své neklidné mysli,
Ještě ležíš mi na srdci.

Ještě tě mám, dokud tě vnímám,
Ještě jsi se mnou –
Uprostřed všeho a všech.
Buď se mnou dál, dokud tu dýchám,

I když nemůžeme už nic vrátit zpět.

Dovolená v NDR - napsala Dana Volfová

"Ten motor má nějak divnej zvuk," říkám tiše. Vím, že o našem modrém trabantím broučkovi nesmím mluvit špatně, mohlo by se nám to vymstít.
Po chvíli je to jasné. 

"Jedem jen na jeden válec," připouští manžel. Já tomu nerozumím, s fyzikou jsem na štíru a řidičák nemám. Je mi však jasné, že to nevěští nic dobrého. Kromě zvuku jsem si také všimla, že jedeme trochu rychleji než průměrný hlemýžď. Dívám se na hodinky a v duchu počítám, jestli je v našich silách dorazit do Warnemunde včas.

Guggenheim a Bilbao - napsala Sabina Prisender

Je to příběh jako z pohádky. Zaprášené průmyslové hnízdo spalo už od občanské války. Až jedna jediná budova zmĕnila život mĕsta. Bilbao - Efekt. Známý pojem z učebnic architektury, sociologie i ekonomie. Vztah muzea a mĕsta je fascinující.

Blížíme se taxíkem přes závĕsný most La Salve Zubia. Jeho obří hypermoderní slavobránou proklouzneme až příliš rychle. Jsme v Bilbau, tři staré kamarádky na výletĕ za starou kulturou staré Evropy.

Tyranosaurus rex a kometa - napsala Dana Emingerová

Vít Kovář, Fakulta designu a umění v Plzni

Tyranosaurus byl králem druhohor - nenáviděným despotou, který vládl pyšně a krutě. Všechno na Zemi se před ním třáslo strachy... A přece mu to nestačilo. Chtěl se zmocnit i celého vesmíru, a tak jednou v noci zatřásl oblohou. Třásl jí tak mocně, až se maličká kometa uvolnila z nebe.
Když prolétala atmosférou, nádherně se rozzářila. A nadutý tyranosaurus řval: „Vidíte, jak mocného vládce máte!? Otřásl jsem vesmírem a hvězdy teď padají na mou počest. Co víc chtít?!?“
„Aby už byl od tebe navěky pokoj,“ zabručeli ostatní dinosauři. A to bylo to poslední, co udělali.

Jak jsme potkali Afriku - napsal Martin Paruch

Taneční předehra
„Co to máš na sobě?“ zeptal se kolega z banky. V jeho hlase byla směsice despektu a zvědavosti. Místo tmavého obleku jsem měl na sobě khaki košili s krátkým rukávem a plátěné kalhoty s bočními kapsami. Z odepínacích nohavic nekoukaly naleštěné polobotky ale zánovní trekovky. Alice vypadala o dost elegantněji, ale do společenského oděvu měla taky dost daleko.
„Za pár hodin odlítáme do Afriky,“ odpověděl jsem trochu nesměle a trochu s pýchou v hlase.